Nejnovější encyklika papeže Františka je kniha, která mne v roce 2015 zasáhla rozhodně nejvíce. A možná i v posledních několika letech. Je to poselství plné pokory tváří tvář Bohu, stvoření a tomu, jak člověk nakládá se svými bližními - živými i němými. Doplním několika odkazy, které jsem si vypsal. Plný text je možné stáhnout si
například zde.
47. K tomu přistupuje vliv médií a digitálního světa, který – je-li všudypřítomný – nepodporuje rozvoj schopnosti moudře žít, hloubavě přemýšlet a velkodušně milovat. Moudrým osobnostem minulosti by v tomto kontextu hrozilo, že budou svědky toho, jak se jejich moudrost dusí uprostřed chaotického hluku informací. Vyžaduje se od nás snaha o to, aby se tyto prostředky staly nositeli nového kulturního rozvoje lidstva, a nikoli devastace jeho největšího bohatství. Pravou moudrost, která je plodem uvažování, dialogu a velkodušného setkávání mezi lidmi, nelze dosáhnout pouhým shromaždováním dat, která nakonec jako jistý druh mentálního znečištění pouze zahlcují a matou. Současně existuje též tendence nahrazovat reálné vztahy s druhými lidmi a všechny výzvy, které se s nimi pojí, komunikací zprostředkovanou internetem. To nám umožňuje vybírat si či eliminovat vztahy podle naší libovůle, čímž se často vyvolává nový typ umělých emocí, které se vážou spíše k zařízením a obrazovkám než k lidem a k přírodě. Současné prostředky nám umožňují vzájemně komunikovat, sdílet poznatky i pocity. Nicméně někdy nám také brání vstupovat do přímého kontaktu s úzkostí, s rozechvělostí i radostí druhého a se složitostí jeho osobní zkušenosti. Proto by nás neměla udivovat skutečnost, že dotěrnou nabídku těchto produktů provází hluboké a melancholické neuspokojení v meziosobních vztazích či škodlivá izolace.
[...]
83. Cílem putování veškerenstva je plnost Boží, které již dosáhl zmrtvýchvstalý Kristus, jenž je středem zralosti, k níž všechno směřuje. Takto přidáváme další argument ve prospěch odmítnutí jakékoli despotické a nezodpovědné nadvlády člověka nad ostatními tvory. Konečným cílem ostatních tvorů nejsme my. Všichni se naopak spolu s námi a skrze nás ubírají ke společnému cíli, kterým je Bůh, v transcendentní plnosti, kde všechno objímá a osvěcuje vzkříšený Kristus. Člověk obdařený inteligencí a láskou a přitahován Kristovou plností je povolán přivést všechno tvorstvo k svému Stvořiteli.
[...]
93. Věřící i nevěřící jsou zajedno v tom, že Země je ze své podstaty společným dědictvím, jehož plody mají sloužit všem. Pro věřící je to otázkou věrnosti Stvořiteli, protože Bůh stvořil svět pro všechny. V důsledku toho každá ekologická angažovanost musí zahrnovat sociální perspektivu, která zohledňuje základní práva těch nejvíce znevýhodněných. Princip podřízenosti soukromého vlastnictví všeobecnému určení dober, a tedy všeobecné právo na jejich užívání je „zlatým pravidlem“ sociálního jednání a „první zásadou celého společensko-mravního řádu“. Křesťanská tradice nikdy neuznávala právo na soukromé vlastnictví za absolutní či nedotknutelné a zdůrazňovala sociální funkci jakékoli formy soukromého vlastnictví. Svatý Jan Pavel II. toto učení připomínal velmi důrazně, když řekl, že „Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům, aniž by někoho vylučoval nebo zvýhodňoval“. Jsou to pregnantní a silná slova. Poznamenal, že „model rozvoje, který by nerespektoval a nepodporoval lidská práva, osobní a společenská, hospodářská a politická, včetně práv národů, by nebyl důstojný člověka“. Velice jasně vysvětlil, že „církev sice hájí legitimní právo na soukromé vlastnictví, ale s nemenší jasností také učí, že každé soukromé vlastnictví je vždy zatíženo sociální hypotékou, protože dobra mají všeobecné určení, které jim dal Bůh“. Proto tvrdí, že „neodpovídá Božímu plánu spravovat tento dar takovým způsobem, že z něho mají užitek jenom málokteří“. To vážně zpochybňuje nespravedlivé návyky části lidstva.
94. Bohatý a chudý mají stejnou důstojnost, protože „oba je učinil Pán“ (Př 22,2), „stvořil malého i velkého“ (Mdr 6,7) a „dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré“ (Mt 5,45). To má praktické důsledky, které vypočítávají biskupové Paraguaye: „Každý rolník má přirozené právo vlastnit přiměřenou parcelu pozemku, kde by mohl postavit svůj dům, pracovat pro obživu rodiny a mít zabezpečenou vlastní existenci. Toto právo musí být zaručeno, aby jeho uplatňování nebylo iluzorní, nýbrž reálné. Znamená to, že kromě vlastnictví musí mít rolník k dispozici prostředky technické přípravy, půjčky, pojištění a přístup na trh.“
95. Životní prostředí je kolektivní dobro, jmění celého lidstva a odpovědnost všech. Kdo vlastní nějakou jeho část, je tomu tak pouze proto, aby ji spravoval ku prospěchu všech. Pokud tak nejednáme, zatěžujeme své svědomí tím, že odpíráme existenci druhým. Proto si biskupové Nového Zélandu položili otázku, co znamená přikázání „nezabiješ“, když „dvacet procent světové populace spotřebovává zdroje v takové míře, že okrádá chudé národy i budoucí generace o to, co potřebují k přežití“.
[...]
106. Zásadní problém je jiný a ještě hlubší: jde o způsob, jakým lidstvo de facto přijalo techniku a její rozvoj spolu s homogenním a jednorozměrným paradigmatem. V tomto paradigmatu vystupuje do popředí takové pojetí, v němž se subjekt v logicko-racionálním procesu postupně dobírá chápání a tím i vlastnění vnějšího objektu. Tento subjekt se rozvíjí tím, že vypracovává vědeckou metodu spojenou s pokusy, která již v sobě zahrnuje techniku vlastnění, nadvlády a transformace. Je to, jako by subjekt stál před beztvarou realitou, která je zcela k dispozici pro jeho manipulování. Zásahy člověka do přírody existovaly vždy, ale po dlouhou dobu se vyznačovaly tím, že sledovaly a spolupracovaly s možnostmi, které mu příroda nabízela. Člověk přijímal z přirozené skutečnosti všechno, co mu nabízela, jako by si prostě bral z její otevřené dlaně. Oproti tomu se dnes zájem člověka soustředí na to, aby z věcí získal vše, co je možné, ovšem s tím, že skutečnost, kterou má před sebou, ignoruje nebo na ni zapomíná. Proto si člověk a věci už přátelsky nepodávají ruce, ale soupeří mezi sebou. Odtud se snadno dochází k ideji nekonečného či neomezeného růstu, který tolik nadchnul ekonomy a ekonomické i technologické teoretiky. Předpokladem tohoto růstu je lež o nekonečné dostupnosti dober planety, což vede ke snaze „vymačkat“ ji až nadoraz a ještě více. Jde o falešný předpoklad, že „je k dispozici neomezené množství energie a zdrojů a že jejich obnova je otázkou krátkého času a že negativní důsledky manipulace s přirozeným řádem věcí příroda dokáže snadno absorbovat“.
[...]
113. Na druhé straně se zdá, že lidé už dnes nevěří na šťastnou budoucnost a nemají slepou důvěru v to, co přinese zítřek, když pozorují podmínky současného světa a technické možnosti. Uvědomují si, že pokrok vědy a techniky se nerovná pokroku lidstva a dějin, tuší, že zásadní cesty, jež vedou do šťastné budoucnosti, jsou jiné. Nedovedou si však představit, že by se zřekli možností, které jim technika nabízí. Lidstvo se hluboce změnilo, uvyklo na trvalou hojnost novinek, posvěcenou prchavostí, která nás přes povrchnost strhává jedním jediným směrem. Je stále obtížnější zastavit se a obnovovat hloubku života. Odráží-li architektura ducha doby, pak megakonstrukce a sériové domy vyjadřují ducha globalizované techniky, v níž se ustavičná novost výrobků pojí s tíživou nudou. Nepoddávejme se tomu a nepřestávejme si klást otázky po cílech a smyslu každé věci. Jinak budeme pouze omlouvat faktický stav a k zaplnění prázdnoty budeme potřebovat stále více náhražek.
[...]
190. V tomto kontextu je třeba vždy připomínat, že „ochrana životního prostředí nemůže být zajištěna pouze na základě finanční kalkulace nákladů a výnosů. Životní prostředí je jedním ze statků, které tržní mechanismy nejsou s to odpovídajícím způsobem chránit nebo rozvíjet.“ Ještě jednou, je třeba vyvarovat se magického pojetí trhu, které má sklon domnívat se, že problémy se vyřeší pouze zvýšením zisku podniků nebo jednotlivců. Je realistické očekávat, že ten, kdo je posedlý maximalizací zisku, se zastaví, aby uvažoval o environmentálních dopadech, které zanechá dalším generacím? V systému výnosů není prostor k uvažování o rytmech přírody, o jejich cyklech rozkladu a regenerace a o komplexitě ekosystémů, které mohou být lidským zásahem těžce narušeny. Navíc když se mluví o biodiverzitě, nanejvýš se o ní uvažuje jako o rezervě ekonomických zdrojů, které by se dalo využít, ale nebere se seriózně v úvahu reálná hodnota věcí, jejich význam pro osoby a kultury, ani zájmy a potřeby chudých.
[...]
212. Nesmíme si myslet, že tyto snahy svět nezmění. Takové skutky šíří ve společnosti dobro, které vždy ponese ovoce nezávisle na tom, co jsme schopni vidět, protože vzbuzují v lůně této země dobrotu, která má vždy tendenci šířit se – někdy i neviditelně. Takové způsoby jednání nám navíc navracejí vědomí naší vlastní důstojnosti, vedou nás k větší existenciální hloubce a umožňují nám zakoušet, že se vyplatí žít na tomto světě.
[...]
217. Jestliže se „ve světě rozrůstají vnější pouště, protože tak moc narostly pouště vnitřní“, stává se ekologická krize výzvou k hlubokému vnitřnímu obrácení. Nicméně musíme též přiznat, že někteří křesťané, kteří se horlivě věnují modlitbě, se často pod záminkou realismu a pragmatičnosti vysmívají starostem o životní prostředí. Jiní jsou pasivní, nedovedou se rozhodnout ke změně svých zvyklostí a stávají se nedůslednými. Chybí jim tedy ekologická konverze, která znamená, že se ve vztazích k okolnímu světu projevují všechny důsledky setkání s Ježíšem. Povolání střežit Boží dílo je podstatnou součástí ctnostného života. Nepředstavuje něco volitelného ani nějaký druhotný aspekt křesťanského života.
[...]
229. Musíme znovu pocítit, že se vzájemně potřebujeme, že neseme zodpovědnost jedni za druhé a za svět, že se vyplatí být dobrými a čestnými. Již příliš dlouho jsme žili v mravním úpadku, posmívali jsme se etice, dobrotě, víře, čestnosti, a nastala chvíle, abychom uznali, že tato veselá povrchnost nám nebyla k ničemu. Taková destrukce veškerých základů společenského života nás nakonec přivede k tomu, že budeme jeden proti druhému hájit své vlastní zájmy, povede k novým formám násilí a krutosti a zabrání rozvoji opravdové kultury péče o životní prostředí.
The Silk Roads: A New History of the World by Peter Frankopan