Je to vtipně a upřímně popsané jádro toho, co pro něj znamená být člověkem. A je to nesmírně silné sdělení, rozhodně doporučuji se k tomu zase někdy vrátit.
neděle 12. června 2016
Randy Pauch: The Last Lecture
Když se Randy Pauch vypořádával s tím, že trpí rakovinou slinivky a zbývá mu maximálně rok kvalitního života, začal zajišťovat své blízké pro budoucnost. Jako akademik - odborník na virtuální realitu - měl také příležitost přednést svou poslední přednášku na univerzitě. A rozhodl se promluvit o tom, jak naplnit své dětské sny.
Kniha je rozšířená a doplněná verze přednášky, která ji zasazuje do kontextu dalších myšlenek a věcí, které Randy v životě potkal, prožil nebo považuje za důležité.
Je to vtipně a upřímně popsané jádro toho, co pro něj znamená být člověkem. A je to nesmírně silné sdělení, rozhodně doporučuji se k tomu zase někdy vrátit.
Je to vtipně a upřímně popsané jádro toho, co pro něj znamená být člověkem. A je to nesmírně silné sdělení, rozhodně doporučuji se k tomu zase někdy vrátit.
Richard Llewellyn: How Green Was My Valley
How Green Was My Valley v sobě mísí něco z realismu a něco z magického realismu - není to román, který by byl dostatečně magický, aby se dal srovnávat třeba se Sto roky samoty, ale zároveň je při jeho čtení cítit, že na mnoha místech jsou opravdové události lehce mlhavé a přibarvené - tak jak už dětské vzpomínky bývají.
Příběh chlapce vyrůstajícího v malé Welšské hornické vesnici představuje směs příběhů z každodenního života velké rodiny - sám Huw je nejmladším synem. Konflikty synů, kteří podporují odbory, s otcem, který považuje stávkování za příliš drsnou nátlakovou metodu, je ukázkou obrovské hrdosti tváří tvář změnám světa kolem nás. Huw má docela dobrou možnost jít studovat, vymanit se z prostředí hornického života, ale právě pro svou zděděnou hrdost to vše odmítne.
Celkový tón je vlastně docela temný, jelikož kniha je psána v ichformě a vypravěč často předvídá, že se něco vyvine tragicky a nebo nějaká postava brzy zemře. Na druhou stranu velkou roli v životě postav hraje víra a náboženství a to v té nejjasnější a nejpravdivější podobě.
Kniha je napsána docela strhujícím stylem, přesto je jazyk poměrně náročný a čtení mi nešlo úplně rychle. To ale jen podtrhovalo celkový dojem z knihy. Postavy mluví mezi sebou welšsky a přepis do angličtiny je v něčem také svérázný.
Celkově je kniha rozhodně zajímavým románem o dospívání a o životě v menších, ale propletenějších komunitách.
Příběh chlapce vyrůstajícího v malé Welšské hornické vesnici představuje směs příběhů z každodenního života velké rodiny - sám Huw je nejmladším synem. Konflikty synů, kteří podporují odbory, s otcem, který považuje stávkování za příliš drsnou nátlakovou metodu, je ukázkou obrovské hrdosti tváří tvář změnám světa kolem nás. Huw má docela dobrou možnost jít studovat, vymanit se z prostředí hornického života, ale právě pro svou zděděnou hrdost to vše odmítne.
Celkový tón je vlastně docela temný, jelikož kniha je psána v ichformě a vypravěč často předvídá, že se něco vyvine tragicky a nebo nějaká postava brzy zemře. Na druhou stranu velkou roli v životě postav hraje víra a náboženství a to v té nejjasnější a nejpravdivější podobě.
Kniha je napsána docela strhujícím stylem, přesto je jazyk poměrně náročný a čtení mi nešlo úplně rychle. To ale jen podtrhovalo celkový dojem z knihy. Postavy mluví mezi sebou welšsky a přepis do angličtiny je v něčem také svérázný.
Celkově je kniha rozhodně zajímavým románem o dospívání a o životě v menších, ale propletenějších komunitách.
pondělí 7. března 2016
Sumář 2016
Ben Aaronovitch - Řeky Londýna: Po delší době zase lepší fantastika. Originalita nadprůměrná, zpracování také, vypadá to i docela slibně do budoucna. Postavy jsou hezky předestřené a je spousta prostoru pro další kriminální případy k vyšetřování. Jedinou chybkou pro mne bylo to, že si román párkrát neodpustil rychlé dějové skoky, kdy jsem nestačil sledovat, kam zrovna hrdinové běží a proč, i když jim to bylo zcela jasné a já jsem si to asi měl domyslet. Ale to se mi zdá obecně problém akčnějších krimipříběhů (nebo třeba knih ze série JFK), kdy do sebe občas něco prostě zacvakne, ale bez pořádné expozice...
Liel Leibovitz - Leonard Cohen, Životm hudba a vykoupení: Kniha je něčím jako životopisným esejem o hudbě a poezii Leonarda Cohena. Líbilo se mi na ní, že na jednu stranu líčí příhody z jeho působení, ale zároveň je doplňuje hlubším rozborem a úvahou nad významem, jedná se tedy i o pokus o výklad díla. Nezabývá se pouze objektivní rovinou - co tím chtěl Cohen říci - ale i tím, co v jeho tvorbě subjektivně nachází posluchači a čtenáři. Skrze působivé historky z Cohenova života (což se od biografie čeká), ilustruje hlavní témata obsažená v názvu knihy. Je cítit velká úcta ke Cohenovi, kterého představuje jako postupně zrajícího guru, a jehož cestu k této pozici i její zaslouženost autor zkoumá. Celkové mi to připadá jako rozšířená verze nějaké akademické práci o Cohenovi.
Bill Bryson - Shakespeare (Eminent Lives): Když jsme chystali anglickou víkendovku Come & Play, dospěli jsme k tomu, že v dubnu bude výročí 400 let od smrti Williama Shakespeara. Debata s Filipem mi přišla moc zajímavá a když jsem náhodou narazil na Amazonu na tuto knihu, koupil jsem si ji - nestála ani 3$! Vůbec nelituji, je to jeden z nejlepších životopisů, které jsem četl. Dotýká se jak všech podstatných událostí ze Shakespearova života (ač vlastně skoro nic nevíme s jistotou), ale vysvětluje také proč skoro nic nevíme, jak se v té době žilo a jaký je kontext jeho díla. A to mi přišlo nejdůležitější - po přečtení mám mnohem lepší představu, proč Shakespeare byl výjimečný tehdy i dnes. Největším důkazem je samozřejmě jeho literární dílo.
Leo Babauta - The Little Guide to Un-Procrastination: Známý autor literatury o selfmanagementu sepsal i tuto stručnou příručku, která obsahuje i velkou řadu praktických rad a tipů, které může člověk začít okamžitě používat. Rád se k ní zase vrátím, až budu mít někdy pocit, že potřebuji trochu zefektivnit.
Jared Diamond: Guns, Germs, and Steel: The Fates of Human Societies: Velmi zajímavý - a z principu kontroverzní - pohled na dějinný vývoj světa. Výchozí otázka zní - proč evropská civilizace dominuje? Proč největší civilizace vznikaly v euroasijském prostoru a proč Ameriku dobyli Evropané a ne naopak? Autor se na základě biologických a geografických podmínek pouští do úvah o předurčenosti této situace. Na začátku byly lidem rozdány karty v podobě dostupných plodin, živočichů, ekosystémů a dalších přírodních vlivů. Dále tvrdí, že izolovanost kultur byla v konečném důsledku jejich slabinou - tam kde byly v kontaktu, mohly si navzájem vyměňovat jak choroby (a tím i částečnou odolnost k nim), tak i vynálezy nebo plodiny. Základní problém knihy je v tom, že v podstatě nic není možné ověřit v reálu. Nevíme, zda jsou jím popsaná pravidla opravdu obecně platná nebo se jedná pouze o jednorázové události. Kniha je nicméně velmi důkladně napsaná, řekl bych že až zbytečně se opakující, přesto je stále docela čtivá i přes svou úctyhodnou délku.
Liel Leibovitz - Leonard Cohen, Životm hudba a vykoupení: Kniha je něčím jako životopisným esejem o hudbě a poezii Leonarda Cohena. Líbilo se mi na ní, že na jednu stranu líčí příhody z jeho působení, ale zároveň je doplňuje hlubším rozborem a úvahou nad významem, jedná se tedy i o pokus o výklad díla. Nezabývá se pouze objektivní rovinou - co tím chtěl Cohen říci - ale i tím, co v jeho tvorbě subjektivně nachází posluchači a čtenáři. Skrze působivé historky z Cohenova života (což se od biografie čeká), ilustruje hlavní témata obsažená v názvu knihy. Je cítit velká úcta ke Cohenovi, kterého představuje jako postupně zrajícího guru, a jehož cestu k této pozici i její zaslouženost autor zkoumá. Celkové mi to připadá jako rozšířená verze nějaké akademické práci o Cohenovi.
Bill Bryson - Shakespeare (Eminent Lives): Když jsme chystali anglickou víkendovku Come & Play, dospěli jsme k tomu, že v dubnu bude výročí 400 let od smrti Williama Shakespeara. Debata s Filipem mi přišla moc zajímavá a když jsem náhodou narazil na Amazonu na tuto knihu, koupil jsem si ji - nestála ani 3$! Vůbec nelituji, je to jeden z nejlepších životopisů, které jsem četl. Dotýká se jak všech podstatných událostí ze Shakespearova života (ač vlastně skoro nic nevíme s jistotou), ale vysvětluje také proč skoro nic nevíme, jak se v té době žilo a jaký je kontext jeho díla. A to mi přišlo nejdůležitější - po přečtení mám mnohem lepší představu, proč Shakespeare byl výjimečný tehdy i dnes. Největším důkazem je samozřejmě jeho literární dílo.
Leo Babauta - The Little Guide to Un-Procrastination: Známý autor literatury o selfmanagementu sepsal i tuto stručnou příručku, která obsahuje i velkou řadu praktických rad a tipů, které může člověk začít okamžitě používat. Rád se k ní zase vrátím, až budu mít někdy pocit, že potřebuji trochu zefektivnit.
Jared Diamond: Guns, Germs, and Steel: The Fates of Human Societies: Velmi zajímavý - a z principu kontroverzní - pohled na dějinný vývoj světa. Výchozí otázka zní - proč evropská civilizace dominuje? Proč největší civilizace vznikaly v euroasijském prostoru a proč Ameriku dobyli Evropané a ne naopak? Autor se na základě biologických a geografických podmínek pouští do úvah o předurčenosti této situace. Na začátku byly lidem rozdány karty v podobě dostupných plodin, živočichů, ekosystémů a dalších přírodních vlivů. Dále tvrdí, že izolovanost kultur byla v konečném důsledku jejich slabinou - tam kde byly v kontaktu, mohly si navzájem vyměňovat jak choroby (a tím i částečnou odolnost k nim), tak i vynálezy nebo plodiny. Základní problém knihy je v tom, že v podstatě nic není možné ověřit v reálu. Nevíme, zda jsou jím popsaná pravidla opravdu obecně platná nebo se jedná pouze o jednorázové události. Kniha je nicméně velmi důkladně napsaná, řekl bych že až zbytečně se opakující, přesto je stále docela čtivá i přes svou úctyhodnou délku.
středa 3. února 2016
Papež František: Laudato Si'
Nejnovější encyklika papeže Františka je kniha, která mne v roce 2015 zasáhla rozhodně nejvíce. A možná i v posledních několika letech. Je to poselství plné pokory tváří tvář Bohu, stvoření a tomu, jak člověk nakládá se svými bližními - živými i němými. Doplním několika odkazy, které jsem si vypsal. Plný text je možné stáhnout si například zde.
[...]
47. K tomu přistupuje vliv médií a digitálního světa, který – je-li všudypřítomný – nepodporuje rozvoj schopnosti moudře žít, hloubavě přemýšlet a velkodušně milovat. Moudrým osobnostem minulosti by v tomto kontextu hrozilo, že budou svědky toho, jak se jejich moudrost dusí uprostřed chaotického hluku informací. Vyžaduje se od nás snaha o to, aby se tyto prostředky staly nositeli nového kulturního rozvoje lidstva, a nikoli devastace jeho největšího bohatství. Pravou moudrost, která je plodem uvažování, dialogu a velkodušného setkávání mezi lidmi, nelze dosáhnout pouhým shromaždováním dat, která nakonec jako jistý druh mentálního znečištění pouze zahlcují a matou. Současně existuje též tendence nahrazovat reálné vztahy s druhými lidmi a všechny výzvy, které se s nimi pojí, komunikací zprostředkovanou internetem. To nám umožňuje vybírat si či eliminovat vztahy podle naší libovůle, čímž se často vyvolává nový typ umělých emocí, které se vážou spíše k zařízením a obrazovkám než k lidem a k přírodě. Současné prostředky nám umožňují vzájemně komunikovat, sdílet poznatky i pocity. Nicméně někdy nám také brání vstupovat do přímého kontaktu s úzkostí, s rozechvělostí i radostí druhého a se složitostí jeho osobní zkušenosti. Proto by nás neměla udivovat skutečnost, že dotěrnou nabídku těchto produktů provází hluboké a melancholické neuspokojení v meziosobních vztazích či škodlivá izolace.
[...]83. Cílem putování veškerenstva je plnost Boží, které již dosáhl zmrtvýchvstalý Kristus, jenž je středem zralosti, k níž všechno směřuje. Takto přidáváme další argument ve prospěch odmítnutí jakékoli despotické a nezodpovědné nadvlády člověka nad ostatními tvory. Konečným cílem ostatních tvorů nejsme my. Všichni se naopak spolu s námi a skrze nás ubírají ke společnému cíli, kterým je Bůh, v transcendentní plnosti, kde všechno objímá a osvěcuje vzkříšený Kristus. Člověk obdařený inteligencí a láskou a přitahován Kristovou plností je povolán přivést všechno tvorstvo k svému Stvořiteli.
[...]93. Věřící i nevěřící jsou zajedno v tom, že Země je ze své podstaty společným dědictvím, jehož plody mají sloužit všem. Pro věřící je to otázkou věrnosti Stvořiteli, protože Bůh stvořil svět pro všechny. V důsledku toho každá ekologická angažovanost musí zahrnovat sociální perspektivu, která zohledňuje základní práva těch nejvíce znevýhodněných. Princip podřízenosti soukromého vlastnictví všeobecnému určení dober, a tedy všeobecné právo na jejich užívání je „zlatým pravidlem“ sociálního jednání a „první zásadou celého společensko-mravního řádu“. Křesťanská tradice nikdy neuznávala právo na soukromé vlastnictví za absolutní či nedotknutelné a zdůrazňovala sociální funkci jakékoli formy soukromého vlastnictví. Svatý Jan Pavel II. toto učení připomínal velmi důrazně, když řekl, že „Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům, aniž by někoho vylučoval nebo zvýhodňoval“. Jsou to pregnantní a silná slova. Poznamenal, že „model rozvoje, který by nerespektoval a nepodporoval lidská práva, osobní a společenská, hospodářská a politická, včetně práv národů, by nebyl důstojný člověka“. Velice jasně vysvětlil, že „církev sice hájí legitimní právo na soukromé vlastnictví, ale s nemenší jasností také učí, že každé soukromé vlastnictví je vždy zatíženo sociální hypotékou, protože dobra mají všeobecné určení, které jim dal Bůh“. Proto tvrdí, že „neodpovídá Božímu plánu spravovat tento dar takovým způsobem, že z něho mají užitek jenom málokteří“. To vážně zpochybňuje nespravedlivé návyky části lidstva.94. Bohatý a chudý mají stejnou důstojnost, protože „oba je učinil Pán“ (Př 22,2), „stvořil malého i velkého“ (Mdr 6,7) a „dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré“ (Mt 5,45). To má praktické důsledky, které vypočítávají biskupové Paraguaye: „Každý rolník má přirozené právo vlastnit přiměřenou parcelu pozemku, kde by mohl postavit svůj dům, pracovat pro obživu rodiny a mít zabezpečenou vlastní existenci. Toto právo musí být zaručeno, aby jeho uplatňování nebylo iluzorní, nýbrž reálné. Znamená to, že kromě vlastnictví musí mít rolník k dispozici prostředky technické přípravy, půjčky, pojištění a přístup na trh.“95. Životní prostředí je kolektivní dobro, jmění celého lidstva a odpovědnost všech. Kdo vlastní nějakou jeho část, je tomu tak pouze proto, aby ji spravoval ku prospěchu všech. Pokud tak nejednáme, zatěžujeme své svědomí tím, že odpíráme existenci druhým. Proto si biskupové Nového Zélandu položili otázku, co znamená přikázání „nezabiješ“, když „dvacet procent světové populace spotřebovává zdroje v takové míře, že okrádá chudé národy i budoucí generace o to, co potřebují k přežití“.
[...]106. Zásadní problém je jiný a ještě hlubší: jde o způsob, jakým lidstvo de facto přijalo techniku a její rozvoj spolu s homogenním a jednorozměrným paradigmatem. V tomto paradigmatu vystupuje do popředí takové pojetí, v němž se subjekt v logicko-racionálním procesu postupně dobírá chápání a tím i vlastnění vnějšího objektu. Tento subjekt se rozvíjí tím, že vypracovává vědeckou metodu spojenou s pokusy, která již v sobě zahrnuje techniku vlastnění, nadvlády a transformace. Je to, jako by subjekt stál před beztvarou realitou, která je zcela k dispozici pro jeho manipulování. Zásahy člověka do přírody existovaly vždy, ale po dlouhou dobu se vyznačovaly tím, že sledovaly a spolupracovaly s možnostmi, které mu příroda nabízela. Člověk přijímal z přirozené skutečnosti všechno, co mu nabízela, jako by si prostě bral z její otevřené dlaně. Oproti tomu se dnes zájem člověka soustředí na to, aby z věcí získal vše, co je možné, ovšem s tím, že skutečnost, kterou má před sebou, ignoruje nebo na ni zapomíná. Proto si člověk a věci už přátelsky nepodávají ruce, ale soupeří mezi sebou. Odtud se snadno dochází k ideji nekonečného či neomezeného růstu, který tolik nadchnul ekonomy a ekonomické i technologické teoretiky. Předpokladem tohoto růstu je lež o nekonečné dostupnosti dober planety, což vede ke snaze „vymačkat“ ji až nadoraz a ještě více. Jde o falešný předpoklad, že „je k dispozici neomezené množství energie a zdrojů a že jejich obnova je otázkou krátkého času a že negativní důsledky manipulace s přirozeným řádem věcí příroda dokáže snadno absorbovat“.
[...]113. Na druhé straně se zdá, že lidé už dnes nevěří na šťastnou budoucnost a nemají slepou důvěru v to, co přinese zítřek, když pozorují podmínky současného světa a technické možnosti. Uvědomují si, že pokrok vědy a techniky se nerovná pokroku lidstva a dějin, tuší, že zásadní cesty, jež vedou do šťastné budoucnosti, jsou jiné. Nedovedou si však představit, že by se zřekli možností, které jim technika nabízí. Lidstvo se hluboce změnilo, uvyklo na trvalou hojnost novinek, posvěcenou prchavostí, která nás přes povrchnost strhává jedním jediným směrem. Je stále obtížnější zastavit se a obnovovat hloubku života. Odráží-li architektura ducha doby, pak megakonstrukce a sériové domy vyjadřují ducha globalizované techniky, v níž se ustavičná novost výrobků pojí s tíživou nudou. Nepoddávejme se tomu a nepřestávejme si klást otázky po cílech a smyslu každé věci. Jinak budeme pouze omlouvat faktický stav a k zaplnění prázdnoty budeme potřebovat stále více náhražek.
[...]190. V tomto kontextu je třeba vždy připomínat, že „ochrana životního prostředí nemůže být zajištěna pouze na základě finanční kalkulace nákladů a výnosů. Životní prostředí je jedním ze statků, které tržní mechanismy nejsou s to odpovídajícím způsobem chránit nebo rozvíjet.“ Ještě jednou, je třeba vyvarovat se magického pojetí trhu, které má sklon domnívat se, že problémy se vyřeší pouze zvýšením zisku podniků nebo jednotlivců. Je realistické očekávat, že ten, kdo je posedlý maximalizací zisku, se zastaví, aby uvažoval o environmentálních dopadech, které zanechá dalším generacím? V systému výnosů není prostor k uvažování o rytmech přírody, o jejich cyklech rozkladu a regenerace a o komplexitě ekosystémů, které mohou být lidským zásahem těžce narušeny. Navíc když se mluví o biodiverzitě, nanejvýš se o ní uvažuje jako o rezervě ekonomických zdrojů, které by se dalo využít, ale nebere se seriózně v úvahu reálná hodnota věcí, jejich význam pro osoby a kultury, ani zájmy a potřeby chudých.
[...]212. Nesmíme si myslet, že tyto snahy svět nezmění. Takové skutky šíří ve společnosti dobro, které vždy ponese ovoce nezávisle na tom, co jsme schopni vidět, protože vzbuzují v lůně této země dobrotu, která má vždy tendenci šířit se – někdy i neviditelně. Takové způsoby jednání nám navíc navracejí vědomí naší vlastní důstojnosti, vedou nás k větší existenciální hloubce a umožňují nám zakoušet, že se vyplatí žít na tomto světě.
[...]217. Jestliže se „ve světě rozrůstají vnější pouště, protože tak moc narostly pouště vnitřní“, stává se ekologická krize výzvou k hlubokému vnitřnímu obrácení. Nicméně musíme též přiznat, že někteří křesťané, kteří se horlivě věnují modlitbě, se často pod záminkou realismu a pragmatičnosti vysmívají starostem o životní prostředí. Jiní jsou pasivní, nedovedou se rozhodnout ke změně svých zvyklostí a stávají se nedůslednými. Chybí jim tedy ekologická konverze, která znamená, že se ve vztazích k okolnímu světu projevují všechny důsledky setkání s Ježíšem. Povolání střežit Boží dílo je podstatnou součástí ctnostného života. Nepředstavuje něco volitelného ani nějaký druhotný aspekt křesťanského života.
229. Musíme znovu pocítit, že se vzájemně potřebujeme, že neseme zodpovědnost jedni za druhé a za svět, že se vyplatí být dobrými a čestnými. Již příliš dlouho jsme žili v mravním úpadku, posmívali jsme se etice, dobrotě, víře, čestnosti, a nastala chvíle, abychom uznali, že tato veselá povrchnost nám nebyla k ničemu. Taková destrukce veškerých základů společenského života nás nakonec přivede k tomu, že budeme jeden proti druhému hájit své vlastní zájmy, povede k novým formám násilí a krutosti a zabrání rozvoji opravdové kultury péče o životní prostředí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)