Noah Gordon: The Physician

I saw the book called The Physician for first time after I read I, Claudius. It was in some list of recommended historical novels. I was looking for a novel set in medieval times. In the end I moved to something else, but some time later, when I saw that The Physician on the Kindle Daily Deal just for 2$, I did not hesitate to buy it. I started reading the book, but at the time I did not have enought motivation and experience in reading English to get into it and I put it aside in second chapter.

It took me a year and half to get back to it - I was siting on a train and browsed my Kindle, looking for something to amuse myself with. I opened the book again, finished the second chapter, finished the third and was captured. I've read the remaining thousand pages in about a week.

The Physician isn't as vivid or complex as I, Claudius or Egyptian, maybe even because it is written from third person perspective. And in my opinion it is not as good as these classic books. On the other hand Noah Gordon sometimes builds really good atmosphere and unravels a subplots which lead to (at least fo me) unforeseen culminations. Besides the life of the main character - although still pretty extraordinary - is overall much more common. It was quite easy to understand him and his motivations.

In the year 1020, a London boy called Rob becomes an orphan, and is taken as an apprentice by a Barber-surgeon. Rob learns his craft and travels around England. Eventually he decides to become a Physician to be able to heal and help people as good as anyone could. Therefore he sets onto voyage to Ispahan in Persia to study with Ibn Sina, greatest physician of middle ages. The biggest problem is, that only muslim and jews are allowed to study there. So he decides to disguise as a neglectfuly raised young jew...

“Here is the lesson,” Barber said. “It is just as easy to bring death to man, and I’ve done so. It’s harder to keep hold of life, harder still to maintain a grasp on health. Those are the tasks to which we must keep our minds.”

Very interesting is the insight into the relationships between christians and jews and muslims and jews - it really helped me to understand some differencies. I think, that the author is probably of jewish heritage. On the other hand - the women are quite plain characters. And I am pretty sure that the book is historically inaccurate. But I really enjoyed the details of Robs travels and the description of everyday life...

“I think of the separation between life and Paradise as a river,” Mirdin said. “If there are many bridges that cross the river, should it be of great concern to God which bridge the traveler chooses?”

Few months ago a major motion picture based on this book was released - according to the trailer, it is very loosely inspired, but I am really curious, how did they handle the source material. I hope it will be released in Czech Republic.

Sergio Rubín & Francesca Ambrogetti: Papež František

Tato kniha má podtitul Rozhovor s Jorgem Bergogliem, což naznačuje, že vznikla ještě před zvolením primase argentinského papežem Františkem. Asi žádná životopisná kniha o papeži nemá předmluvu napsanou rabínem a to jen první z mnoha výjimečných momentů kolem Jorge Bergoglia.

Rozhovory velmi nenásilně seznamují čtenáře s Františkovým dětstvím, kněžskou službou i pohnutou historií Argentiny druhé poloviny 20. století. Jednotlivé kapitoly jsou provázány autorskými shrnutími a popisem drobných zážitků a historek, které novináři při dotazování sesbírali. Je jasné, že od takovéto knihy nelze očekávat nějakou kontroverzi nebo drsnější polohy, ale přesto se, myslím si, dostává velmi hluboko. Papež František je představen jako bohatá a mnohovrstevná osobnost, rozhodně nejednoznačná minimálně ve své opravdové a upřímné touze po přiblížení se bližním a Bohu.

Po jejím přečtení mnohem lépe rozumím mnoha papežovým vyjádřením, která běžně potkávám v médiích a která jsou zpravidla zkreslena překladem či neznalostí reálií ze strany novinářů. Rozhodně doporučuji všem, kteří si říkají, že František je docela zajímavý muž nebo neví co si o něm vlastně myslet. Já už teď vím.

Jan Balabán: Zeptej se táty

Po řadě odborných a odpočinkových knih jsem se rozhodl dočíst knihy, které mám nachystané na hromádce. První z nich je právě Zeptej se táty - útlý román Jana Balabána, který nedlouho po jeho dopsání zemřel. A snad právě proto na mne zapůsobil jako blesk z čistého nebe.

Kniha pojednává o tom, jak se jedna rodina vyrovnává se smrtí otce. Jednotlivé postavy promýšlí, jak se postavit k tomu, jak jejich otec odešel, co při tom dělali a prožívali oni, ale také s otázkami týkajícími se jeho minulosti, na které jim již nemůže odpovědět.

Co víme o tom, kdo leží v hrobě, který jedem upravit? Dočteme tu knihu někdy do konce? Bude někdy konec těm dopisům, otázkám a pomluvám? Někdy mi připadá, že celý můj život je jen pomluva. Že já sám jsem jen očerněním toho lepšího, co tu mohlo být místo mě. Že jsem jen někomu zabral místo, které mi nepatří.

Román je napsán volným stylem, kdy se přelévá přímá řeč do vyprávěné a zase zpět - není ani oddělena uvozovkami. I proto na mne ppsychologie postav zapůsobila velice intenzivně. Jejich úvahy nad otazníky ve vlastní minulosti i budoucnosti mi připadaly takřka hmatatelné. Což se mi u knihy nestalo už docela dlouho - naposledy snad u Heroes & Monsters.

Bylo to naše poslední společné jídlo a bylo nám spolu dobře. Byl to takový okamžik, který by neměl skončit, víš?
Vím. A taky vím, že neskončil.
Jak by mohl neskončit? Je to jako mžiknutí oka a už to není.
Kdepak. Okamžiky nekončí. Okamžiky pořád trvají, to jenom my v nich nemůžeme pořád žít.
To je zas ta tvoje vysoká matematika?
Ne, moje víra.

Nevím, co víc bych napsal, Zeptej se táty je pro mne spíše prožitkem, než než intelektuální zkušeností. Težko se popisuje, ale někde uvnitř o mne zazvonilo a tuším, že se k němu budu vracet...

George R. R. Martin: Hra o trůny

Když jsem před lety četl několik Sci-fi knih od G.R.R. Martina (v paměti mi utkvěla zejména Tufova dobrodružství), zapamatoval jsem si z přebalů knih informaci o fantasy sáze Píseň ledu a ohně. Ta se stala velmi známou a populární zejména před dvěma lety, když vzniklo její výpravné seriálové zpracování. Tomu jsem se ale cíleně vyhýbal, protože jsem pořád doufal, že si najdu čas se do ní začíst - podobně jako to stále plánuji u Harryho Pottera. A ten čas před pár dny nadešel.

Díky tomu, že je zrovna léto, mám relativně volnější režim a docela dost cestuji, jsem měl prostor hodně číst. Po několika oddechových dílech JFK jsem se konečně chopil Hry o trůny. Zapůsobila na mne docela intenzivně, ale ne úplně pozitivně. Román je to výpravný, rozsáhlý a spletitý. Obsahuje docela promyšlené pozadí s propracovanou historií i geografií. V knize také vystupuje celá řada postav. Řekl bych, že víc, než může průměrný čtenář pobrat.

A tyto postavy se dostávají do nejrůznějších vypjatých situacích - protože když se hraje o trůny, buď zvítězíte nebo zemřete. Ano, v knize se často dějí velmi, velmi nepěkné věci. Místy jsou předvídatelné, většinou ani ne. Napětí je vystavěno do příjemného dramatického oblouku, ale už asi od poloviny jsem tušil, že většina otevřených otázek se na těch cca 800 stranách nezodpoví. Což mne nakonec do čtení moc nemotivovalo. Stejně jako určitý pocit skrytého sadismu autora - píše epickou fantasy a proto prostě musí být drsná, drsná, drsná (a to prý jsou v tomto další díly ještě mnohem horší). Nevím, v něčem mi přišlo zábavnější Ivanhoe od Waltera Scotta - je sice jednodušší, ale jeho krása je i ve jisté naivitě stylu. Jako je tomu například i u Smrti krále Artuše Thomase Malloryho.

Člověk by čekal u postav v tak ambiciózním díle hlubší propracování - ty se ale mnohdy chovájí velmi ploše a jednoduše. Zde je pravděpodobně na vině právě ten obrovský počet osob. Kdo je charakterní se chová pořád charakterně, bez většího vnitřního boje. Naivové naivně naletí, nedůvěryhodní proradně zradí a vzhledem k záběru se žádný psychologický vývoj nekoná. Čímž nechci říct, že by Hra o trůny byla špatná, naopak, jedná se o originální a zajímavou fantasy, žádný prostý klon Tolkiena.
Jsem zvědav, kdy narazím na opravdu propracovanou fantasy s hloubkou postav ve stylu Gravesova Já, Claudius. Zatím nevím, jestli budu Píseň ledu a ohně číst i dál - odrazuje mě ta rozvláčnost a nakonec trochu i brutalita.

Francis Scott Fitzgerald: Velký Gatsby

Jedním z filmových blockbusterů letošního roku je bezpochyby Velký Gatsby. Proti knižním adaptacím nic nemám, ale mám radši, když si mohu knihu předem přečíst a pak srovnat s filmem (i proto jsem na podzim před premiérou četl podruhé Hobita). Obzvláště proto, že i John Green ji označuje za jeden z nejvýznamnějších románů anglické literatury. Rozhodl jsem se si Gatsbyho přečíst. Bohužel jsem narychlo nesehnal žádnou českou verzi - využil jsem tedy toho, že text už má vypršený copyright a stáhl jsem si anglický e-book.

Příběh je poměrně jednoduchý a vykresluje krátké přátelství vypravěče Nicka Carrawaye s Jayem Gatsbym. K jejich osobnímu setkání dochází až v pokročilješí části knihy, přestože Nick se na začátku stává jeho sousedem a od toho okamžiku naráží na nejrůznější Gatsbyho stopy.

Kniha ukazuje prázdnotu života americké smetánky 20. let minulého století. Večírky, povrchní vztahy, povýšený pohled na svět, zakuklení se ve vlastním světě těch nahoře. Přesto, Nick do tohoto světa tak úplně nepatří. A Gatsby už vůbec ne - jeho bohatství je tajemného původu, patrně nelegálního. O to více je dává najevo okázalými večírky, honosným domem, nablýskaným autem...

Motorem Gatsbyho jednání a divokého života je touha po Daisy, Nickově sestřenici. S tou se chtěl už před lety, v době kdy sloužil jako kapitán v armádě, oženit, ale nakonec k tomu nedošlo. Jeho snahou je dokázat Daisy, že je mužem z vyšší společnosti, že je bohatý a úspěšný. To se mu ale v podstatě nedaří, jeho upřímná touha není opětována - Daisy je neschopná volby mezi Gatsbym a svým manželem. Jay je pro ni jen obzvláštněním, povyražením.

Gatsbyho chorobná touha po Daisy se mu nakonec stává osudnou, když dojde k tragické záměně a je zabit. Na jeho pohřeb, který zařizuje Nick, dorazí jen dva lidé. Navzdory tomu, jak byl za svého života oblíbený a kolik hostů chodilo na jeho večírky, se ukazuje, že opravdové přátelství a lidskou úctu nezískal... je vůbec možné naplnit americký sen?

Kniha je napsána čtivým a uhlazeným jazykem. Postavy jsou ve své archetypálnosti vykresleny velmi živě a věrohodně. Místy mě při čtení až překvapilo, jak jsou některé situace ze života od večírku k večírku ve své absurdní prázdnotě životné.