Deset knih, které mě v životě ovlivnily

Zadání zní „deset knih, které mě v životě ovlivnily.“ To je zadání dosti netriviální, na druhou stranu jsem zjistil, že je to možná jednodušší než psát deset knih, které mne nejvíce bavily. Ony by ty seznamy byly asi dost jiné (zdravím pány Pratchetta a Asimova :-)).

Za knihy, které mne ovlivnily, považuji takové, ke kterým se opakovaně vracím, protože v nich stále nacházím nové a podnětné myšlenky, případně knihy, které při jejich čtení na dlouho opanovaly mé přemýšlení…

John White – Strážce meče: Předpokládám, že většina lidí o této knize nikdy neslyšela. Ale pro mne to v mých 12 letech bylo učiněné zjevení. Docela chytrá a nenásilná dětská fantasy.

Jules Verne – Tajuplný ostrov: Ta kniha se četla sama! Naprosto mě fascinovalo, co všechno postavy v ní vystupující ví a umí. Jedna z věcí, které mne ovlivnily v tom, že jsem nakonec chtěl být přírodovědcem (a ne třeba historikem).

J. R. R. Tolkien – Pán prstenů: Málokdo dokáže vyprávět příběh celého světa tak jako Tolkien. Síla téhle knihy nejen svázala velkou část fantasy žánru, ale zanechala hluboké stopy také v našich výrazových prostředcích – potřebujeme mýty a tohle je jeden z těch obecně sdílených.

Miloš Kočka – Prameny živé vody: Jeden z nejlepších životopisných románů, které jsem četl. Přímo z něj číší úcta a obdiv autora k Priessnitzovi. Uvědomuji si, že více než realitu popisuje legendu o „vodním doktorovi“, ale to neubírá na působivosti. Rozhodně mě to inspirovalo a ovlivnilo ve vnímání Jesenicka, minulosti i geniálních osobností.

Kurt Vonnegut – Jatka č. 5: Mám rád Science Fiction. A to, jak s ní pracuje Vonnegut, mne postupně přesvědčilo, že striktní vymezování žánrů nemá smysl. Jatka jsem četl třikrát, dvakrát česky a jednou anglicky a nepřestávají mě fascinovat a provokovat. Přesto, že jsem Jatka č. 5 četl tolikrát, jsou pro mne v mnohém stále neuchopitelná. Jo a v neposlední řadě je to jedna z nejvtipnějších knih, které znám.

Chalíl Džibrán – Prorok: To, jak dokázal Džibrán do tenké knížečky vbásnit tolik o bohu, lidech a světě, je pro mne jasný důkaz působení nějaké „vyšší inspirace“. Sám jsem k ní dlouho hledal cestu, ale potkával jsem ji tak často, že už se jí nakonec nedalo vyhnout a nezbylo než podlehnout a nechat se unést.

Jan Jandourek – Tomáš Halík: Ptal jsem se cest: Tomáš Halík je rozhodně výrazná a komplikovaná osobnost a já jsem dlouho nevěděl, co si o něm mám vlastně myslet. Tento rozhovor mi pomohl mu lépe porozumět z osobního hlediska (a nejen odborného. Zároveň mi přišel velmi povzbudivý v prožívání víry a hledání místa v církvi.

Umberto Eco – Foucaultovo kyvadlo: S kyvadlem jsem žil ještě několik měsíců po dočtení – pár pasáží se mě opravdu dotklo. Vnitřně jsem prožíval děj s hlavní postavou a to se mi moc často nestává. A když jsem ji dočetl, věděl jsem, že se k ní někdy určitě ještě vrátím.

Richard Rohr – Cesta divokého muže: Velmi zajímavý příspěvek k některým duchovním otázkám, které jsem v době prvního čtení řešil. Momentálně v ní nacházím inspiraci pro spiritualitu/duchovní život.

Josh Riebock – Heroes & Monsters: Kniha, na kterou jsem úplnou náhodou narazil na Amazonu v akci za 1$ a je to jedna z nejlepších koupí, co jsem kdy udělal. Neuvěřitelně upřímný pohled na svůj život, ale bez zbytečné sebelítosti nebo sentimentu. Josh hledá své místo ve světě, svůj vztah k Bohu a důvod, proč vlastně nikdy nekončí naše hledání.

PS: Bible v seznamu není, protože napsat ji celou je hrozně jednoduché a vybrat z ní jen jednu knihu je hrozně těžké...