Kurt Vonnegut Jr.: God Bless You, Mr. Rosewater

I bought this book on Amazon because it was in sale for a few days and I thought, that my friend recommended it to me. It is one of Vonneguts well known novels and the main protagonist is money. Yes, good old dollars.

Mr. Rosewater is incredibly rich - specifically, he is chairman of Rosewater foundation. It was founded by his father to avoid taxes and it administrates all of Rosewaters wealth. Their wealth was formed as any other - via stealing privileges from other people. It's so easy in democratic country! The chairman of Rosewater foundation is always the oldest member of family and can be set off only in case if he is found insane.

Young lawyer who works in Rosewater's attorney's office comes up with a plan how to get to the money. He'll help Mr. Rosewater's distant relatives to get him pronounced insane. It shouldn't be hard: Mr. Rosewater is a good person, who tries to help other people. And most of them find it quite irrational.

This novel presents grotesque portraits of people of different social origin and how are they affected by money. Everybody is - somehow. And they are mostly unhappy.

History tells us this, my dear young Mr. Buntline, if it tells us nothing else: Giving away a fortune is a futile and destructive thing. It makes whiners of the poor, without making them rich or even comfortable. And the donor and his descendents become undistinguished members of the whining poor.”

There are many ideas about relationship between rich and poor people that I find very inspiring. It's not presenting rich as bad people and poor as good. No, both groups are portrayed in their "best".

“You know, I think the main purpose of the Army, Navy, and Marine Corps is to get poor Americans into clean, pressed, unpatched clothes, so rich Americans can stand to look at them.”
...
Poverty is a relatively mild disease for even a very flimsy American soul, but uselessness will kill strong and weak souls alike, and kill every time.

And Mr. Rosewater, the purest soul with good intentions and loving all mankind is being cured from his philanthropy.

These words were cut into the fountain rim: “Pretend to be good always, and even God will be fooled.”
...
“It seems to me,” said Trout, “that the main lesson Eliot learned is that people can use all the uncritical love they can get.”

One can say, that this book is about money. Yes, it definitely is. And it is about the price of man aswell.

“Kilgore Trout once wrote a whole book about a country that was devoted to fighting odors. That was the national purpose. There wasn’t any disease, and there wasn’t any crime, and there wasn’t any war, so they went after odors.” “If you get in court,” said the Senator, “it would be just as well if you didn’t mention your enthusiasm for Trout. Your fondness for all that Buck Rogers stuff might make you look immature in the eyes of a lot of people.” The conversation had left the area of peace again. Eliot’s voice was edgy as he persisted in telling the story by Trout, which was called Oh Say Can You Smell? “This country,” said Eliot, “had tremendous research projects devoted to fighting odors. They were supported by individual contributions given to mothers who marched on Sundays from door to door. The ideal of the research was to find a specific chemical deodorant for every odor. But then the hero, who was also the country’s dictator, made a wonderful scientific breakthrough, even though he wasn’t a scientist, and they didn’t need the projects any more. He went right to the root of the problem.” “Uh huh,” said the Senator. He couldn’t stand stories by Kilgore Trout, was embarrassed for his son. “He found one chemical that would eliminate all odors?” he suggested, to hasten the tale to a conclusion. “No. As I say, the hero was dictator, and he simply eliminated noses.”
...
The problem is this: How to love people who have no use? “In time, almost all men and women will become worthless as producers of goods, food, services, and more machines, as sources of practical ideas in the areas of economics, engineering, and probably medicine, too. So—if we can’t find reasons and methods for treasuring human beings because they are human beings, then we might as well, as has so often been suggested, rub them out.”

Kurt Vonnegut Jr.: Mother Night

This review is written in English because I have read an English edition of this book. It was quite easy and rather fun, because of Vonnegut's writing style. But I have to admit that I had some difficulties with vocabulary. However, with kindle reader it was challenging and it helped me to fill my practicing dictionary with many new words.

Main character and narrator of the story is Howard W. Campbell Jr., who moved with his parent to Germany between world wars and became a play-writer and leading Nazi propagandist. He tells the story of his life from a Israeli prison. He is there to be tried for war crimes. But the fact is, that Campbell was in fact an American spy, who was sending hidden messages through his propagandistic broadcast. But the government can't acknowledge this fact after the war - he was too much hated by American patriots. He is therefore permitted only to disappear and live secretly in New York.

I enjoyed the book - I like Vonnegut's works and they are even more fantastic in original, than translated. On the other hand I am aware of the fact, that I have missed many wordplays and references, that non-native speaker just can't see.

Campbell is truly interesting character - he is somehow lost in his life. He mostly does what he is told to do or what he sees as appropriate. He never believed in Nazi ideology. But nobody knew it. And almost everybody hated him. He was rather passive in his life - never stood for something he belived in. The biggest moral of the book is:

"We are what we pretend to be, so we must be careful about what we pretend to be."

I would gladly read some more books in English. But the publishers have so strange policy on Amazon - English e-books are sold to foreigners for considerably higher prices... I am reading some goblin tales from Jim. C. Hines and plan to read Lord of the Rings in original... but who knows.

Kurt Vonnegut Jr.: Jatka č. 5

Jednou řekl Rosewater Billymu zajímavou věc o knížce, která nepatřila mezi science fiction. Řekl, že všechno, co se bylo možno dovědět o životě, bylo kdysi v Bratrech Karamazových Fjodora Dostojevského. "Ale dneska už to nestačí," řekl Rosewater.

Jatka číslo 5 jsem prvně četl po svých prvních prázdninách s Brontosaurem. Pamatuji si, že mi je doporučovala Iva jako knihu, která rozhodně stojí za přečtení. Nadšen inspirativností toho léta jsem se stal fanouškem Kurta Vonneguta (ale taky Tracyho tygra...).

Ke knize jsem se vrátil na začátku května v souvislosti s tím, že s Petrem připravujeme literární večer právě o této knize a Kurtovi Vonnegutovi. Docela mě překvapilo srovnat své vzpomínky na knihu s tím, co se přede mnou objevovalo na stránkách.

Vůbec nemůžu říct, že by mě Jatka po letech bavila méně, než při prvním čtení. Ba naopak, čtení jsem si užíval a byl jsem nakonec docela překvapený, když knížka skončila tak rychle. Je totiž plná humoru (ať žije ironie a cynismus), který přes svou formální povrchnost není hloupý, ale jde pod povrch. Tak vtipný román jsem už hodně dlouho nečetl.

A Lotově ženě bylo přece řečeno, aby se neohlížela zpátky tam, kde všichni ti lidé žili a kde stávaly jejich domy. Ale ona se ohlédla, a já ji za to miluji, neboť to bylo velice lidské. Obrátila se za to v solný sloup. Tak to chodí. Lidé se nemají ohlížet zpátky. Já už to určitě víckrát neudělám.

Hlavní postava, Billy Pilgrim, je zvláštním typem hrdiny-nehrdiny. Jeho neschopnost jakékoli větší akce a naprostá odevzdanost proudu času a událostí plně souvisí s jeho prožitky s cestováním v čase. Co jiného také čekat od člověka, který neustále skáče ve svém životě z jednoho času a místa na jiné a ví o něm vše? Od okamžiku zrození až po smrt? Ne, rozhodně se nebude vzpouzet osudu.

Billy Pilgrim zůstal stát v lese. Se zavřenýma očima se opíral o strom. Hlavu měl zvrácenou dozadu a chřípí se mu mocně dmula. Vypadal jako básník v Pantheonu. A právě tady Billy Pilgrim poprvé zapendloval v čase. Jeho vědomí se rozmáchle přehouplo přes plný oblouk jeho života, až do okamžiku smrti, jež byla fialovým světlem. Nikdo jiný, ani nic jiného tam nebylo. Jen to fialové světlo - a hukot.

Billy si přelízl rty, krátce se zamyslil, posléze řekl: "Proč zrovna já"? "To je věru pozemšťanská otázka, pane Pilgrime. Proč zrovna vy? A proč my, když se to tak vezme? Proč vůbec něco? Prostě proto, že tento okamžik je. Viděl jste někdy brouky lapené v jantaru?" "Ano." Billy měl dokonce ve své ordinaci těžítko z hroudy vyleštěného jantaru, v němž byla zalita tři slunéčka. "A právě tak jsme my, pane Pilgtime, polapeni v jantaru tohoto okamžiku. Neexistuje žádné proto."

Román obsahuje i mnoho dalších výrazných postav - Vonnegut je vykresluje nesmírně živě, přesto že je jejich úloha pouze vedlejší. Žádná nedostane větší prostor.

Osmého dne řekl čtyřicetiletý vandrák Billymu: "Není to tak špatný. Mně je dobře všude." "Opravdu?" řekl Billy. Devátého dne vandrák zemřel. Tak to chodí. Jeho poslední slova byla: "Myslíš, že je to špatný? Není to tak špatný."

Jednou se Weary Billymu poškleboval, že ani neví, co je to krevní žlábek. Billy hádal, že je to odtok na dně železné panny, leč hádal špatně. Krevní žlábek, dověděl se Billy, je mělká drážka v čepeli meče nebo bajonetu.
(...)
"V životě je toho víc, než co vyčteš z knížek," řekl Weary. "Však na to eště přídeš."

"Jestli se vás někdo někdy zeptá, co je ta nejsladší věc na světě" řekl Lazzaro, "tak že pomsta."

V neposlední řadě jsou Jatka č. 5 postmoderní hrou s formou. Vonnegut hojně využívá prvky vědeckofantastických románů a zde je kombinuje ještě s Billyho prožitky z válečného zajetí a bombardování Drážďan.

Kilgore Trout se stal Billyho oblíbeným žijícím autorem a science fiction jedinou literaturou, kterou mohl číst. Rosewater byl dvakrát chytřejší než Billy, a oba se vyrovnávali s obdobnými krizemi obdobnými způsoby. Oběma připadal život beze smyslu, částečně pro to, co viděli za války. Rosewater například zastřelil čtrnáctiletého hasiče, když si ho spletl s německým vojákem. Tak to chodí. A Billy zas viděl největší masakr v evropských dějinách, kterým bylo bombardování Drážďan. Tak to chodí.

"Mám z vašich slov dojem, jako byste nevěřil na svobodnou vůli," řekl Billy Pilgrim. "Kdybych byl nestrávil tolik času studiem Pozemšťanů," řekl Tralfamadořan, "neměl bych asi nejmenší představu, co tou ‚svobodnou vůlí' myslíte. Navštívil jsem jedenatřicet obydlených planet a studoval jsem hlášení z jednoho sta dalších. Nikde jinde než na Zemi se ale o svobodné vůli nemluví."

Mimochodem, jedna z největších morálních ran, které Tralfamadořané Billymu zasadili, se dotýkala pohlavního života na Zemi. Řekli mu, že posádky jejich létajících talířů rozlišily na Zemi ne méně než sedm pohlaví, přičemž každé nezbytně nutné pro reprodukci. Opět: Billy si nedokázal představit, co má pět ze sedmi pohlaví společného s rozením dětí, neboť jejich pohlavní aktivita se projevovala pouze ve čtvrté dimenzi. Tralfamadořané se pokoušeli podat Billymu klíč, s jehož pomocí by si mohl udělat představu o pohlavním životě v neviditelné dimenzi. Řekli mu, že nebýt homosexuálních, mužů, neměli by Pozemšťané žádné děti. Mohli je ale mít bez homosexuálních žen. Nemohli by je mít, kdyby nebylo žen, starších pětašedesáti let. Mohli je ale mít bez mužů, starších pětašedesáti let. Nemohli by je mít, kdyby nebylo jiných dětí, které žily jen hodinu nebo ještě méně po svém zrození. A tak dále. Pro Billyho to bylo entepente.

Ostatně, co si asi sám autor myslí o literatuře nadpovídá poslední citace:

Průvodce pořadem se jich zeptal, jakou funkci by podle jejich mínění mohl román v moderní společnosti plnit, a jeden kritik řekl; "Lehce přibarvovat sněhobíle vymalované pokoje." Další řekl: "Umělecky zobrazovat prasárny." Další řekl: "Radit ženám nižších úředníků, co si mají koupit příště a jak se chovat ve francouzské restauraci."