Umberto Eco: Pražský hřbitov

Umberto Eco je dlouhodobě jedním z mých nejoblíbenějších autorů. Na Pražský hřbitov jsem se docela těšil, přestože mne trochu odrazovaly rozporuplné reakce, které román vzbuzoval různě na internetu. Začal jsem ho číst po Novém roce, ale vzhledem k nepraktickému formátu jsem ho na čas odložil a vrátil se k němu po třech měsících, abych ho za pár dní přečetl.

Rozvláčný a trochu zmatený začátek je totiž potřeba překonat, aby se před čtenářem rozprostřel mnohovrstevný historický příběh. Sledujeme deníkové zápisy kapitána Simona Siminiho, který se pomocí psaní rozpomíná na svůj život. Na začátku knihy totiž trpí amnesií a neví zhola nic. Průběžně vyplývá na povrch, že je agentem tajných služeb, konspirátorem a padělatelem. A na svědomí má zejména různé propagandistické dokumenty očerňující tu zednáře, tu jeziuty nebo židy.

Román, jak už je u Eca zvykem, obsahuje nesmírné množství odkazů na reálné osoby a události a do fiktivního příběhu zapojuje reálné osoby i publikace. Je otázkou, zda proplétá realitu kolem fikce nebo fikci proplétá realitou... každopádně mi téma hodně připomínalo Foucoultovo kyvadlo. Přesto zůstává Pražský hřbitov hlavně historickým románem, zatímco starší román má výrazné biografické a psychologické rysy.

Náročným aspektem četby je fakt, že kapitán Simonini rozhodně není sympatická postava, ba naopak! Jeho sobeckost, sebestřednost, chamtivost a zbabělost jsou zrcadlem tomu, jak sám vykresluje tu kterou skupinu, kterou zrovna očerňuje. Nemůžeme věrohodně popisovat něco, co v sobě nemáme. Přiznávám, že ve chvíli, kdy autor popisuje černou mši, jsem měl už docela dost a měl jsem chuť knihu zavřít a odložit. Přesto román nesklouzává do nějaké bulvárnosti a snahy šokovat čtenáře. Vše je velice účelné.

Zajímavý je také náhled do mysli člověka druhé poloviny 19. století a politických a společenských změn, které se v té době odehrály - např. vznik a upevnění národních států (Itálie, Německo). Zajímavým je také náhled na to, kolik brakové, smyšlené a svým způsobem až odporně lidové literatury se tehdy vydávalo (např. sešity o zavrženíhodných praktikách Zednářů atp.) Zdá se mi neuvěřitelné, jak to všechno Umberto Eco dokáže seskládat dohromady do funkční knihy. Výtečně.

Knihu hodnotím jako celek rozhodně nad Baudolino a asi i nad Ostrov včerejšího dne.

Josh Riebock: Heroes & Monsters

I have to make a little confession right at the start of this post. I loved reading this book. It is touching, truthful and of course well written. I'll try to keep my enthusiasm low...

If people was less obsessed with changin’ the world and more concerned ’bout changin’ themselves and playin’ a role in the few lives around ’em, then the world wouldn’t need so much changin’ to begin with.”

Full name of this book is Heroes & Monsters: An Honest Look at What It Means to Be Human. The narrator and main character is called Josh. And he explains some of his life experience. Don't worry, it's nothing spectacular. Unless you agree with the fact that the most fantastic things happen to us in our daily lives. That you don't have to travel all around the world to find adventure – to find something meaningful to fill your life with.

I guess it’s true what they say: if you don’t know what you want to fill your life with, there’s a good chance you’re going to fill it with everything that you don’t—

It's a story of quite ordinary young man. A story of his struggle with the monsters all around us on our quest of becoming heroes. A story of a colourful inner life with many questions.

I don’t understand, but understanding something isn’t a prerequisite to feeling it. We don’t have to understand things in order to be affected by them. I may not understand any of this stuff with my dad, my family. But I feel all of it.

As I have mentioned, I find this book very truthful. Because it resonated with my own human experience. Yes, many stories examine human behaviour in extreme situations – exposing the worst (or sometimes even the best) in man. But Heroes & Monsters is about the terrifying task of becoming a proper human. To love. Yourself, God, anybody! About reaching freedom. Inner healing.

"Because above all else you wanna be free. You dream of a life where the possibility of failure and folks’ opinions don’t control you, where unknowns don’t boss you ’round, a life where fear ain’t yer dictator. And if them fears, them flies, weren’t ’round now, well, it would only mean you were chasin’ the wrong dream. In order to find freedom, to overthrow the flies in yer life, you have to stand among ’em. Can’t swat flies from a mile away. And now here you are, swarmed. Right where you should be.”

The thing I appreciate most about this book is the fact, that I feel it's all true. It resonates so much with my own experience – overcoming my own fears, search for healing, finding a place for love and God in my life. I'm pretty sure, that not everybody will understand or agree. But for me, at this time, this book was a blessing. Well, life is like that. Eventually, you get what you need.

Our way of spitting in the face of the apathy that has come to destroy us.
(…)
(Because we are)... two people who know that life’s richest moments don’t come cheap, that they are the ones that we almost didn’t get, the ones that we had to struggle for. Because without the struggle to endure, we’d never be truly set free. We keep on like two people who know that sometimes you have to fight for the life that you want.

I never took so many notes while reading any other book before – I have written about 6 pages. Josh Riebock really makes you stop and think about what you read, to compare experience, to absorb. I'll return to Heroes & Monsters – I'm sure...

Life isn’t just about me finishing what I started. No, no, it’s about God finishing in me what he started.
(...)
I suppose the easiest thing to do in the old world is waste your life, and the easiest way to waste your life is to forget what my dad told me: “God is the only thing that matters.”
(...)
A friend is someone who will die to keep us from becoming anyone else, someone who fights for us against a world that is constantly trying to shrink us into shelved canisters labeled “how you’re supposed to be.” A friend does everything possible to make sure we become who we are made to be—nothing less, nothing more.

I could go on – but it is better in context of the book. If you are interested, get yourself a copy. I can't promise you anything – I can just honestly say, that I really enjoyed it.

Karel Čapek: Hovory s TGM

Výchova a vzdělání

Hlavní věc je: mít děti rád, umět se vmyslit a vcítit do jejich duševního života, který je spíš konkrétní a obrazný než abstraktně vědecký; vyučovat názorně, připínat poučování k tomu, co děti konkrétně vidí ve svém okolí; a vyučování co možná individualizovat.

(...)

Vývoj školy, v tom je vývoj demokracie.

(...)

Já bych to shrnul tak: dítěti je první a hlavní školou rodina; a rodina, to se rozumí, ta míň vychová a vyučí dítě tím, co mu přikazuje nebo zapovídá – u nás je ve všem, i v rodině, příliš mnoho kázání – jako spíš tím, co dítě doma vidí. Tedy jací jsou rodiče, matka i otec, jaký mají poměr k sobě a k okolí, to má největší vliv na dítě.

(...)

Ja, tož ty všechny vlivy – od rodiny až po školu a četbu – působí na výchovu dítěte; co tu je složek! Reformovat výchovu dětí, to neznamená jen zdokonalovat tu didaktiku ve škole; to znamená reformovat i život nás dospělých; my jsme půda, ze které rostou nové generace – záleží hodně na nás, budou-li lepší nebo šťastnější. Ten saský ministr měl pravdu, když řekl deputaci, která k němu přišla s návrhy o výchově dětí, že mu výchova dětí starostí nedělá, jen výchova dospělých.

(...)

A pokud běží o vliv školy, i když učitel nevystupuje proticírkevně, dostává dítě už od první třídy nepoměrně víc poučení a dojmů vědeckých než náboženských. A ty dojmy, to vědecké vědění, důsledně domyšlené, vede dítě a školáka k náboženským pochybnostem. Ve školách, v duších naší mládeže se odehrává právě ten historický proces nazývaný konflikt vědy a víry, boj vědy a náboženství. To všechno jsem prožíval intenzívně, třeba bez otřesů; ale pro mnohé a mnohé bývala škola místem nejtěžší krize. Škola laická, kde je zavedena, nechává náboženství stranou; ale nedovedu si představit našeho člověka, který by rostl bez poznání Ježíše a jeho učení; vždyť i obsah Starého zákona patří k základnímu kulturnímu majetku evropského člověka. Kdo by neznal obsahu křesťanství, byl by vlastně cizincem na naší kulturní půdě; a jak by kdo mohl pochopit evropské dějiny a řády, kdyby nebyl poučen o podstatě a vývoji církví?

(...)

A ještě bych řekl: nevychovávají jen rodičové a učitelé dětí, navzájem se rodičové i učitelé vychovávají dětmi – víc než se myslívá. Pozorovat dítě s láskou a zájmem, z toho se dospělý mnohému naučí; a kdybychom ve škole vštípili dětem svobodnější, demokratičtější zvyky – řekněme v pozdravování a styku, naučili bychom se tomu od nich.

(...)

Nejvíc je třeba, abychom své děti víc milovali, ne ústy, ale činy, abychom se o ně víc starali a víc s nimi žili. To platí zvlášť o pánech otcích. Tak často vidět, jak takový člověk shrabuje peníze, aby prý se jeho děti měly lépe; ale v druhé, třetí generaci jsou peníze rozházeny a rodina vymírá – je nápadné, jak je u nás málo starých zámožných rodin. Tož raději se starat o rodinu tak, aby v ní rostli zdraví, slušní, samostatní lidé...

(...)

Vždyť člověk zapomene skoro všechno, čemu se na školách učil, ale ten zájem jednou vzbuzený trvá a učí ho pozorovat a všímat si věcí. Poznání bez zájmu je mrtvé.

(...)

Takový novopečený vzdělanec nechce jít na malé město nebo na venkov, že prý tam kulturně zapadne a zakrní. Ve skutečnosti je pohodlný; dovede být kulturně živ, jenom když má k tomu svou kavárnu a ty umělé stimulanty. Lev je lvem i v kleci, nestane se oslem.

(...)

Na mladých lidech si tak nejvíc uvědomuju ten náš nedostatek tradice. Což o to, u nás se jezdí ve vyježděných kolejích ažaž, víc než sami víme; ale vyjeté koleje, to není ještě tradice; tradice je společné dílo generací, společná a samozřejmá kázeň. U nás se často začíná od začátku, místo aby se navázalo na dílo předchůdce; proto je u nás tolik programů a tolik ovčinců, které pak mohou mít na skutečný život a vývoj poměrně jen malý vliv. Pravda, jsme mladý národ a k tomu společnost, která se pořád obnovuje zespoda.

(...)

Celá naše výchova nevede ke kuráži. Jen se brzo hmotně zajistit, nejraději v úřadě, aby byl člověk pod penzí... Já v tom vidím koneckonců strach před smrtí, strach ze života podnikavého, odpovědného, dobyvatelského.

(...)

V demokracii netřeba pořád myslet na to, aby byl z kluka pán – de facto nějaký písař v úřadě – sedlák, řemeslník, dělník jsou často větší páni než ten inteligent, jen ať je každý pánem, každý mužem na svém místě, každý celým člověkem. A děvčata? Nejinak!

Básníci

Odjakživa jsem vedle filozofů a snad víc než filozofy četl veliké básníky; říká se jim přece „básníci-myslitelé“. Mne Goethe nezajímal méně než Kant, ba více, a stejně jiní básníci od Shakespeara počínajíc. Dante mi zůstal jaksi nedostupným. Básníci a umělci vůbec přemýšlejí o životě a jeho problémech ne méně a přitom konkrétněji než filozofové; tomu, kdo dovede číst, dávají nesmírně mnoho poznání; a chceme-li poznat duši a ducha cizích národů, je k tomu umění nejjistější cestou.

Porozumění

Nejčastěji jsem musel čelit lidem, kteří nevěděli, co říkám. Kdyby si lidé dovedli navzájem rozumět, měli bychom demokracii jedním rázem; bez vzájemného pochopení, bez tolerance není svobody. Jen když je člověk k člověku naprosto pravdivý a otevřený, lidé se opravdu poznávají; ale bez lásky není pravdy; bez pravdy a bez lásky nemůže člověk poznat člověka. Jen z tohoto základu může také vyrůst skutečné manželství, čisté a silné, největší dar života.

Muž, žena, manželství

Láska, láska silná, láska pravá, láska muže a ženy pohlavně nezkažených je, jak stojí v Písni písní, silná jako smrt – je silnější než smrt, protože udržuje život a rodí životy nové. Právem k ní literatura obrací svou pozornost největší – jenže je literatura a „literatura“ právě v tomto!

(...)

Něco antika neměla; to, co máme my severním podnebím, ten teplý poměr k domu, ke krbu, k rodině, k ženě, k dětem; Řekům a Římanům chybí naše zima, nevědí, co je to sedět v teple, děti kolem matky a babičky. Antický člověk politizoval a filozofoval na ulici; my se zavřeme doma a můžeme špekulovat nad knihami. Dokonce ten ruský člověk sedí si za pecí a nemyslí, jen dumá. Víc osamocenosti a uzavřenosti, víc rodiny, to je to severní.

(...)

Žena, to bylo její přesvědčení, nežije jen pro muže a muž nežije jen pro ženu; oba mají hledat zákony boží a je uskutečňovat.

(...)

Já vidím jen jednu cestu, a to je výchova k monogamii. To máte úkol všekulturní. Do jisté míry hospodářský a sociální; má-li se potírat prostituce, odčiňme degradující bídu – paupertas meretrix. Chceme-li zvýšit mravnost, postarejme se, aby lidé krásně, čistě a zdravě bydleli, aby se matky plněji mohly věnovat dětem, aby si lidé poctivou prací mohli vydobýt živobytí a domova. A pak, ten nešťastný alkoholism! Víte, jak s ním jde ruku v ruce prostituce a celá ta společenská bída. Já věřím, že zdravý a vzdělaný muž a zdravá, vzdělaná žena nebudou mít ty zamotané moderní pohlavní problémy. Jejich vztah bude silný, veliký a krásný. Silná a zdravá příroda je mravná – přesněji řečeno, není nízká. Tož hygiena života, života duševního i tělesného. Já bych mladým lidem nedělal mnoho morálních kázání, ale řekl bych jim: Pramen živé a živící vody najde jen ten, kdo v mládí neztratil smysl pro čistotu.

(...)

A pak víc zájmu o děti. Naši otcové většinou neumějí s dětmi zacházet a věnují jim strašně málo pozornosti; věřte mi, že naše výchova stůně především na otce.

(...)

Ale nejvyšší argument monogamie je láska. Veliká láska, láska bez výhrad, láska celého člověka k celému člověku nemůže pominout lety ani smrtí. Já to vidím tak: Jediný muž, jediná žena po celý život; zůstat věren až do smrti.

(...)

Láska, sympatie je největší mravní silou – z ní je veškerá vzájemná účast, pomoc a spolupráce; mravní život, to je součinný podíl na božím řádu světa – láska, sympatie, synegrie, to je zákon života ve vztahu dvou lidí, v rodině, národě, státu, lidstvu. Jiného neznám.

(...)

A nač to mluvení: normální člověk nevytrubuje do světa, že miluje své rodiče, svou ženu, své děti; to se rozumí samo sebou. Když miluješ svou vlast, nemusíš o tom mluvit, ale udělej něco kloudného; o nic jiného nejde.

Peníze

Já jsem měl s penězi zvláštní zkušenost: když bylo nejhůř, přišly odněkud. Nikdy jsem si nedělal starosti, že nebudu mít co jíst; věřil jsem, že jde-li člověk za svým slušným cílem, nemůže zůstat bez pomoci. Jak říká Ježíš: hledejte napřed království božího, a to ostatní vám bude přidáno. Peníze nemám rád, nebyly mně nikdy cílem, jen prostředkem, ať je to pomoc bližnímu nebo trvalé věci kulturní.

Být si pánem

Lidé se vyvíjejí jaksi vedle sebe, každý po svém; nemohou na sebe působit, opravdu působit jinak, než že druh druha vzájemně pozná. Hlavní věcí je starat se o sebe, kontrolovat a zdokonalovat sebe sama; to už je věc těch druhých, aby to pozorovali, chápali a vybrali si z toho pro sebe, co se jim hodí. To není egoism, spíš naopak. Být samostatný, být samosprávný a soběstačný, to právě znamená nežádat od druhého, aby ti dával, co můžeš a máš dělat pro sebe sám. Není jen žebrota podomní, je i žebrota mravní. Já vždycky chtěl, aby každý byl sám sobě pánem. To platí politicky, sociálně i mravně. Být si pánem: to zahrnuje svobodu i kázeň.

(...)

Kdo na malé poměry jen naříká, obviňuje tím sebe sama; sám je tím vinen, že žije male.

Společenská rovnost

V rovnost – rovnost naprostou – nevěřím, ve hvězdách ani v lidech není rovnosti. Vždycky byli a budou jednotlivci, kteří svým nadáním a nekontrolovatelným shlukem okolností víc dovedou a víc dosáhnou; vždycky bude hierarchie mezi lidmi. Ale hierarchie znamená pořádek, organizaci, kázeň, vedení a poslouchání, nikoli vykořisťování člověka člověkem.

(...)

Komunism je možný, ale jen mezi bratry, v rodině nebo v náboženské a v přátelské obci; může být udržen jen opravdovou láskou. Nepřijímám třídního boje; jsou stavy a třídy, jsou stupně mezi lidmi; ale to neznamená boj, to znamená organizaci přirozené a historicky vyvinuté nerovnosti, vyrovnávání, vzestup a vývoj. Nejsem slepý a naivní, abych neviděl nespravedlnosti a útisku, a vím, že jednotlivci, stavy i třídy musí bránit svých zájmů, ale to mně neznamená homo homini lupus, jak to už dávno bylo řečeno.

(...)

To se rozumí, hladový se budoucnosti nenají; víra ve vývoj a pokrok nás nezprošťuje našich povinností k potřebám dneška.

Náboženství

Když už mluvíme o církvi: ani církev ani teologie mně není náboženstvím, totiž není náboženstvím celým. My intelektuálové se snadno zakousáváme jenom do učení, do teorií té oné církve; ale to není náboženský život.

(...)

Vyjadřuju-li to formulí, že teokracie ustupuje demokracii, neznamená to, že náboženství ztrácí svůj význam a poslání. Církvím zůstává stále péče o duši, praktická péče mravní. Kdyby to duchovní dělali, byli by Ježíši nejblíže.

(...)

Úkol křesťanství, úkol církví je stejně veliký, ba větší, než byl po ty dva tisíce let: stát se opravdovým hlasatelem účinné lásky a buditelem duší. Jak to provádět, to si musí říci církve samy; již dnes a v budoucnosti náboženství bude individuálnější, bude odpovídat osobním duchovním potřebám lidí – nejsem prorokem, ale myslím, že jsem jedním z těch budoucích věřících. Svoboda vědy a bádání, intelektuální poctivost ve věcech náboženství, tolerance, toho potřebujeme; ale nepotřebujeme duchovní lhostejnosti, nýbrž víry, živé víry v něco vyššího, než jsme my, v něco velikého, vznešeného a věčného.

Násilí

Moje teze zněla: Když mě někdo napadne, aby mě zabil, budu se bránit, a nebude-li jiné pomoci, zabiju násilníka; když už jeden ze dvou má být zabit, ať je zabit ten, kdo má zlý úmysl.

(...)

Chci-li mír, neznamená to, že přijímám bez obrany útok; právě naopak. Já chci mír prakticky, ne utopicky; to znamená, že pro udržení míru vynaložím všechnu sílu důvtipu a lásky k národu i k člověčenstvu, ale je-li třeba, i všechnu sílu obrany. Proto být nebojácný, mužný, co nejsilnější! Není a nikdy nebylo nejmenšího rozporu mezi mým humanitismem a mým úsilím o obranu státu.

O jídle

Žaludek si potřebuje odpočinout, jako každý pracující úd, a toho se mu dostane vyhladověním. Většina lidí nechává svůj žaludek dřít do úmoru – přejídat se je jako nosit nad své síly těžká břemena.

Poznání

Jít za poznáním, to je, pane, život svrchovaně činný. Když řeknete věda, říkáte tím také úsilí, trpělivost, vytrvalost, obětavost, poctivost – samé požadavky života činného – a života mravního.

Kurt Vonnegut Jr.: God Bless You, Mr. Rosewater

I bought this book on Amazon because it was in sale for a few days and I thought, that my friend recommended it to me. It is one of Vonneguts well known novels and the main protagonist is money. Yes, good old dollars.

Mr. Rosewater is incredibly rich - specifically, he is chairman of Rosewater foundation. It was founded by his father to avoid taxes and it administrates all of Rosewaters wealth. Their wealth was formed as any other - via stealing privileges from other people. It's so easy in democratic country! The chairman of Rosewater foundation is always the oldest member of family and can be set off only in case if he is found insane.

Young lawyer who works in Rosewater's attorney's office comes up with a plan how to get to the money. He'll help Mr. Rosewater's distant relatives to get him pronounced insane. It shouldn't be hard: Mr. Rosewater is a good person, who tries to help other people. And most of them find it quite irrational.

This novel presents grotesque portraits of people of different social origin and how are they affected by money. Everybody is - somehow. And they are mostly unhappy.

History tells us this, my dear young Mr. Buntline, if it tells us nothing else: Giving away a fortune is a futile and destructive thing. It makes whiners of the poor, without making them rich or even comfortable. And the donor and his descendents become undistinguished members of the whining poor.”

There are many ideas about relationship between rich and poor people that I find very inspiring. It's not presenting rich as bad people and poor as good. No, both groups are portrayed in their "best".

“You know, I think the main purpose of the Army, Navy, and Marine Corps is to get poor Americans into clean, pressed, unpatched clothes, so rich Americans can stand to look at them.”
...
Poverty is a relatively mild disease for even a very flimsy American soul, but uselessness will kill strong and weak souls alike, and kill every time.

And Mr. Rosewater, the purest soul with good intentions and loving all mankind is being cured from his philanthropy.

These words were cut into the fountain rim: “Pretend to be good always, and even God will be fooled.”
...
“It seems to me,” said Trout, “that the main lesson Eliot learned is that people can use all the uncritical love they can get.”

One can say, that this book is about money. Yes, it definitely is. And it is about the price of man aswell.

“Kilgore Trout once wrote a whole book about a country that was devoted to fighting odors. That was the national purpose. There wasn’t any disease, and there wasn’t any crime, and there wasn’t any war, so they went after odors.” “If you get in court,” said the Senator, “it would be just as well if you didn’t mention your enthusiasm for Trout. Your fondness for all that Buck Rogers stuff might make you look immature in the eyes of a lot of people.” The conversation had left the area of peace again. Eliot’s voice was edgy as he persisted in telling the story by Trout, which was called Oh Say Can You Smell? “This country,” said Eliot, “had tremendous research projects devoted to fighting odors. They were supported by individual contributions given to mothers who marched on Sundays from door to door. The ideal of the research was to find a specific chemical deodorant for every odor. But then the hero, who was also the country’s dictator, made a wonderful scientific breakthrough, even though he wasn’t a scientist, and they didn’t need the projects any more. He went right to the root of the problem.” “Uh huh,” said the Senator. He couldn’t stand stories by Kilgore Trout, was embarrassed for his son. “He found one chemical that would eliminate all odors?” he suggested, to hasten the tale to a conclusion. “No. As I say, the hero was dictator, and he simply eliminated noses.”
...
The problem is this: How to love people who have no use? “In time, almost all men and women will become worthless as producers of goods, food, services, and more machines, as sources of practical ideas in the areas of economics, engineering, and probably medicine, too. So—if we can’t find reasons and methods for treasuring human beings because they are human beings, then we might as well, as has so often been suggested, rub them out.”

Henryk Sienkiewicz: Quo Vadis?

Quo Vadis je věhlasný historický román z pera Henryka Sienkiewicze, který byl dokonce v roce 1905 oceněn Nobelovou cenou za literaturu. Je proslulý zejména svými epickými historickými romány, popisujícími polskou historii. Kniha se ale, jak napovídá už název, neodehrává v Polsku, ale v antickém Římě a to za vlády císaře Nerona. Ten také představuje jednu z ústředních postav v příběhu, který se vine kolem arbitra elegance Petronia.

"Člověk najde ve světě vždycky snadněji filozofování než dobrou radu."

Příběh má velice výrazné křesťanské poselství - jedná se v jádru o obraz konfrontace antického a křesťanského myšlení a konfliktu, který z toho vzešel. V této rovině je obsah knihy velmi zajímavý, ale je otázkou, do jaké míry realistický.

Zdálo se mu, že jsou to ovce, které musí dřív nebo později sežrat vlci, a na ty, kdož se nechávají požírat, nebyla jeho římská povaha s to myslit s uznáním.

Zejména vnitřní přerod některých postav se mi zdál stěží uvěřitelný - z jednoho pólu myšlení, chování a jednání přešly do jiného. Nejzajímavější tak paradoxně jsou postavy, které se se střetem potýkají, aniž by změnily svůj postoj. Zejména tedy Petronius a jeho hedonistický nadhled nad vším, co život přináší představuje zajímavou alternativu. Je to v podstatě člověk, který touží být o něčem přesvědčen, nebát se pro to riskovat život, věřit. Ale není mu to dáno.

“Ať Hádes pohltí tvé křesťany! Naplnili tě neklidem a zničili v tobě smysl života. Hádes ať je pohltí! Mýlíš se, jestliže se domníváš, že je to dobročinné učení, protože dobročinné je to, co dává lidem štěstí - to jest krása, láska a moc, kdežto oni to vše zvou marností. Mýlíš se, nejsou spravedliví, protože budeme-li oplácet zlo dobrem, čím pak budeme oplácet dobro? A ostatně, je-li za to i za ono stejná odměna, proč by pak měli být lidé dobří?”
“Ne! Odměna není stejná, ale podle jejich učení začíná až v příštím životě, který není dočasný.”

Významnou linií je také milostná zápletka lásky mezi patriciem Markusem Viniciem a Lýgií, která je křesťanka. Právě Markusův přechod od zcela kořistnické touhy po Lýgii k obětování se a absolutní pokoře k Boží vůli, tvoří jednu z os románu. Ten bohužel trpí z dnešního pohledu přílišnou rozvláčností. Zejména první část se místy tak vlekla, že jsem váhal, zda knihu neodložit (a po první kapitole jsem ji původně také odložil). Naštěstí druhá část mne už absolutně pohltila.

Úvahy Vinicia poté, co Lygie utekla před jeho pokusem ji získat:
Co je to za lásku, která dává přednost tuláckému životu, potupné bídě, nejistému zítřku a snad i bídné smrti před ověnčeným domem, kde ji s hostinou čeká její milovaný? Lépe, nebude-li takové řeči vůbec slyšet, protože by mohl zešílet. On by nedal to děvče za všechny poklady tohoto paláce a ona utekla. Co je to za lásku, která se bojí rozkoše a plodí bolest? Kdo to má pochopit? Kdo tomu má rozumět? Nebýt naděje, že ji zase najde, pohroužil by do své hrudi meč! Láska se dává, láska se nebere. V Aulově domě byly okamžiky, kdy sám věřil v blízké štěstí, ale teď ví, že ho začala nenávidět, že ho nenávidí a že zemře s nenávistí v srdci.

Promluva Petra k Lygii trpící svou láskou k Viniciovi:
“Dokud se oči toho, jehož miluješ, neotevrou světlu pravdy, do té doby se mu vyhýbej, aby tě nepřivedl do hříchu; ale modli se za něho a věz, svou láskou nehřešíš. A že se chceš bránit pokušení, to ti bude přičteno jako zásluha. Nermuť se a neplač, neboť já ti povídám, že milost Spasitelova tě neopustila a že tvé modlitby budou vyslyšeny a po dnech smutných nastanou dny radosti.”

Zajímavé je pro mne srovnat si Quo Vadis s Já, Claudius. Jedná se o dvě velké historické knihy z podobné doby (časově na sebe téměř navazují). A přesto jsou velmi rozdílné - dělí je od sebe bezmála 40 let a myslím, že je to poznat. Gravesově epopeji prospívá ichforma, postavy jsou mnohem relaističtější a uvěritelnější, epičnost děje se drží při zemi. Přesto člověku často běhá mráz po zádech. U Quo Vadis jsem měl zase mnohdy pocit, že se dívám na hollywoodský velkofilm - alespoň podle expozice některých obrazů a zápletek.

“Mýlíte se. Oni se brání.” “A jakpak?” “Trpělivostí.” “To je vskutku nový způsob.” “Ovšem. Ale můžete snad o nich říci, že umírají stejně jako sprostí zločinci? Ne! Oni umírají tak, jako by zločinci byli ti, kdož je k smrti odsuzují, to znamená my a všechen římský lid.” “Takové žvásty!” zvolal Tigellinus. “Hic Abdera!” odpověděl Petronius.

Má tedy Sienkiewicz ještě co říct současnému člověku? Jsem přesvědčen, že ano! A to právě skrze setkání Petronia a křesťany. Jakkoli nám při stavu cynické současnosti může připadnout líčení křesťanů směšné, z podobnosti přístupu římské nobility k životu a rozkoším, které nabízí, běhá až mráz po zádech. Ano, Petronius vlastně touží po nějaké hloubce, ale nedokáže se vzdát věcí, které jej uspokojují tady a teď. A to je jeho život i záhuba.

“Náš Bůh je Bůh milosrdenství,” opakoval apoštol. “Kdybys přišel k moři a házel do něho kamení, zda bys jím mohl zaházet mořskou hlubinu? A já pravím tobě, že milosrdenství Kristovo je jako moře a že hříchy a viny lidské utonou v něm jako kameny v hlubinách. A pravím ti, že milosrdenství jeho je jako obloha, která kryje hory, pevniny i moře, protože je všude a nemá hranic ani konce.

PS: Název románu souvisí s apokryfním příběhem o smrti sv. Petra. Ten byl při pronásledování křesťanů v Římě údajně přesvědčen svými učedníky a přáteli, aby uprchl. Cestou potkal nedaleko za Městem Krista...

Poutnická hůl vypadla Petrovi z ruky, jeho oči zíraly nehybně vpřed, ústa byla otevřena, v obličeji se zračil úžas, radost a vytržení. Pojednou se vrhl na kolena, ruce vztaženy před sebe, a z úst se mu vydral výkřik: “Kriste! Kriste!” A sklonil hlavu k zemi, jako by líbal něčí nohy. Mlčení trvalo dlouho. Pak se tichem ozvala starcova slova, trhaná vzlykotem. “Quo vadis, Domine?” Nazarius odpověď neslyšel, ale Petrův sluch zachytil smutný a mírný hlas, který pravil: “Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé.”

... Petr se tedy do Říma vrátil a zbytek už je historie.

Gabriel García Márquez: Sto roků samoty

Sto roků samoty od Gabriela García Márqueze mi v knihovně leželo docela dlouho - už ani nevím od koho knihu mám. Když jsem se k ní konečně dostal, naprosto mě pohltila! Někdo ji může vyčítat, že je strašně přehuštěná, pořád se něco děje, vystupují v ní spousty postav, které se jmenují téměř stejně. Ale to je právě to, čím si mě kniha získala! Snad v kontrastu ke všemožným odborným textům jsem ji přečetl téměř jedním dechem.

Silně mne zaujalo propojování realismu a fantasie, kdy v příběhu vedle sebe fungují prvky zcela reálné a nereálné. Ve stavbě vyprávění to působí zcela přirozeně a jednolitě.

Hůře se mi přistupuje k tomu, co se v knize vlastně dělo - některé věci, například neuvěřitelná celoživotní zášť mezi různými postavami, jsou pro mne zcela nepředstavitelné. Vůbec se kniha neustále pohybuje na jakési emoční a dějové hraně. Přesto se vyhýbá hlubší analýze postav (ke které místy dochází, ale více-méně z pozice jiných postav). Všechny charaktery jsou svým způsobem tragické - odsouzené k samotě, bolesti a bloudění ve všech úrovních života. Neschopné lásky. Není to povzbudivé čtení, ani inspirativní, přesto se jedná o zajímavou fresku života jedné vesnice...

Nemohu se vyhnout srovnání s jinými knihami, které mohou být ještě delší, ale "odehraje" se toho v nich mnohem méně (například ten stále nedočtený Kouzelný vrch od Thomase Manna). Sto roků samoty je úchavná kniha po stránce formy a stylu, ale obsahově se se mnou nakonec trochu míjí. Postavy pro mne zůstaly na úrovní televizních karikatur - nedovedl jsem se do nich moc vcítit, přišly mi podivně vzdálené. Propracovanější charaktery člověka snáze vtáhnou na hlubinu.

To neznamená, že by byl román jednoduchý a plytký, to ne, ale pohybuje se tak trochu za hranicí realismu i po stránce obsahové...
Je dobrý, je výtečný, je to rozhodně velké dílo a stojí za přečtení. Ale asi se k němu už nebudu vracet. Nemám proč.

Kurt Vonnegut Jr.: Mother Night

This review is written in English because I have read an English edition of this book. It was quite easy and rather fun, because of Vonnegut's writing style. But I have to admit that I had some difficulties with vocabulary. However, with kindle reader it was challenging and it helped me to fill my practicing dictionary with many new words.

Main character and narrator of the story is Howard W. Campbell Jr., who moved with his parent to Germany between world wars and became a play-writer and leading Nazi propagandist. He tells the story of his life from a Israeli prison. He is there to be tried for war crimes. But the fact is, that Campbell was in fact an American spy, who was sending hidden messages through his propagandistic broadcast. But the government can't acknowledge this fact after the war - he was too much hated by American patriots. He is therefore permitted only to disappear and live secretly in New York.

I enjoyed the book - I like Vonnegut's works and they are even more fantastic in original, than translated. On the other hand I am aware of the fact, that I have missed many wordplays and references, that non-native speaker just can't see.

Campbell is truly interesting character - he is somehow lost in his life. He mostly does what he is told to do or what he sees as appropriate. He never believed in Nazi ideology. But nobody knew it. And almost everybody hated him. He was rather passive in his life - never stood for something he belived in. The biggest moral of the book is:

"We are what we pretend to be, so we must be careful about what we pretend to be."

I would gladly read some more books in English. But the publishers have so strange policy on Amazon - English e-books are sold to foreigners for considerably higher prices... I am reading some goblin tales from Jim. C. Hines and plan to read Lord of the Rings in original... but who knows.

Neil Gaiman: Američtí bohové

V květnu a červnu jsem vzhledem ke studijnímu běsnění okolo státnic neměl mnoho času na čtení - respektive četl jsem jen studijní materiály. Do toho se mi podařilo vměstnat pouze občasné čtení z de Chardina a také román Američtí bohové, za který získal v roce 2001 Neil Gaiman ceny Nebula a Hugo. Je to kniha velice dlouhá, ale naštěstí také čtivá a obě získaná ocenění si jistě zaslouží.

"V tom spočívá věčná pošetilost muže," opáčil Středa a rozjel se. "Honíme se za šťavnatým masíčkem a neuvědomujeme si, že je to jen hezký obal na kosti. Žrádlo pro červy. V noci se třeš o žrádlo pro červy. Neuraz se."

Po stránce příběhové vychází Američtí bohové z klasické dějové linky: Hlavní postavou je muž známý jen pod přezdívkou Stín, který je vržen do soukolí událostí, aniž by znal pravidla hry, kterou hraje. Postupně vystoupí z pozice vedlejší postavy a nakonec se stane tím, kdo hru rozhodne. To je asi tak vše, co je očekávatelné a předvídatelné. Na tuto stručně představenou kostru se nabaluje maso příběhu a světa - snad spíše mýtu o světě. Tak jako Susanna Clarke dokonale spojila fantasy a s atmosférou románů Jane Austenové, vytváří i Gaiman úžasně funkční fantaskní pozadí naší reality.

"Je to atrakce pro turisty. Jedna z nejlepších. Což znamená, že je to místo moci."
"Nechápu."
"Je to naprosto jednoduché. V jiných zemích lidé během času rozpoznali místa, která mají moc. Někdy to byl přírodní útvar, někdy jenom místo, které bylo nějak zvláštní. Věděli, že se tam něco důležitého děje, že je to jakési ohnisko, kanál, okno imanence. Na takových místech pak budovali chrámy a katedrály nebo stavěli kamenné kruhy... víš, co myslím."
"Ale kostely jsou přece po celých Spojených státech."
"V každém městě. Někdy v každém bloku. A z toho hlediska, o kterém jsem ti povídal, jsou důležité asi tak jako trafika. Ne, v USA lidé dosud cítí to nutkání, aspoň někteří, cítí, že je něco volá z transcendentna, a odpovídají na to volání tím, že postaví z pivních lahví model místa, které nikdy nenavštívili, nebo vybudují obrovskou věž pro netopýry v kraji, kde netopýři nikdy nežili. Atrakce u silnice: lidi něco táhne na místa, kde by si v jiných částech světa uvědomili tu část sebe samých, jež je skutečně transcendentní, a koupí si tam párek v rohlíku a procházejí se a cítí se spokojené v rovině, kterou vlastně ani nedovedou popsat, a jsou naprosto nespokojení v rovině pod ní."
"Vy tedy máte pěkné praštěné teorie," řekl Stín.
"Na tom není nic teoretického, chlapče. Na to už jsi měl přijít sám."

V tomto světě totiž všichni bohové opravdu existují - stvořili jsme je my lidé. Pokud v ně alespoň trochu věříme, budou mít moc. Pokud na ně lidé zapomenou, pak velmi zeslábnou a je možné je i zabít. Stín se tak stává svědkem boje mezi starými bohy, které si do Ameriky přivezli její návštěvníci (od starých Egypťanů, Vikingů až po otroky a Iry) a bohy novými (média, internet...). Vše je popsáno nesmírně uvěřitelně, inkarnace bohů žijí běžně mezi námi a místy se chovají snad až příliš civilně. Kouří cigarety, pijí v barech, provozují pohřební ústavy, vyklepávají koberce. Každý podle své pravé podstaty.

A povězte mi, koho vy uctíváte, když jste pohanka?"
"Koho uctívám?"
"Správné. Řekl bych, že máte docela široký výběr. Tak, komu zdobíte domácí oltáříček? Před kým se klaníte? Ke komu se ráno i večer modlíte?" Její rty vytvořily několik tvarů beze zvuku, až konečně řekla:
"Ženskému principu. Chápete, jde o možnost, o prosazení."
"Chápu. A ten váš ženský princip. Má nějaké jméno?"
"Ona je bohyní uvnitř nás všech," oznámila dívka s kroužkem v obočí a do tváří jí vstoupil ruměnec.
"Nepotřebuje jméno."

Celá kniha je psána v erformě, ačkoli sleduje v naprosté většině Stína a jeho pozici ve válce bohů, ten se tak stává ústřední postavou. Celkově je román velice svěží moderní fantasy - dobře se vyhýbá hloupým klišé a po dějové stránce je vystavěn velmi originálně. Měl jsem jen občas problém orientovat se v množství postav, protože jsem musel knihu asi v půlce na dva týdny odložit a když jsem se k ní vrátil, najednou jsem si nebyl jistý, kdo je kdo.

"Nenazývej nikoho šťastným, dokud není mrtvý.' Hérodotos."
Pan Nancy zvedl bílé obočí a řekl: "Já taky nejsem ještě mrtvý, a hlavně proto, že nejsem ještě mrtvý, jsem šťastný jako blecha."
"To s Hérodotem. Neznamená to, že mrtví jsou šťastní," řekl Stín. "Znamená to, že nemůžeme hodnotit něčí život, dokud se neuzavře a neskončí."
"Já nesoudím ani potom," odpověděl pan Nancy. "A co se štěstí týká, je ho spousta druhů, stejně jako je spousta různých druhů mrtvých. Já, já prostě beru, co si můžu vzít, když to můžu mít."

Četl jsem knihu v českém překladu a zdál se mi dobrý. Autor používá současný jazyk, hlavně přímé řeči jsou kolikrát jako sbírané v MHD. Když si vedle sebe postavím svou původní představu Ódina formovanou vším možným, co jsem od dětství z nordické mytologie přečetl, s jednou z hlavních postav knihy, tak jsem nejprve trochu zaskočen. Ale pak si říkám, proč ne? Jak by se asi choval, vzhledem ke své mýtické povaze, kdyby se pohyboval mezi námi? Gaiman musel rozhodně provádět rozsáhlý sběr podkladů, aby dal něco takového dohromady. Když už jsem zmiňoval tu češtinu - občas se v knize vyskytly narážky na osoby, filmy nebo místa, která pro mne nebyla známá. Ale není to nic zásadního.

"Stýská se mi," přiznal.
"Jsem tady," odpověděla.
"Tehdy mi právě chybíš nejvíc. Když jsi tady. Když tu nejsi, když jsi jen duch z minulosti nebo sen z jiného života, je to lehčí."

Velice zajímavá je milostná linka románu - manželka hlavního hrdiny se i jeho přičiněním po smrti vrátí jako nemrtvá. A jakkoli to zní zvráceně, absurdně nebo nechutně, do knihy to úžasně pasuje. Když se během děje se Stínem několikrát potká... vždycky mi to přišlo nesmírně opravdové. Pasuje to do mé představy o tom, jak a o čem by se asi bavili.

Cítil, že musí něco říct: Miluji tě nebo prosím tě, nechoď, nebo promiň. Taková ta slova, co se říkají, aby se spravil rozhovor, který se bez varování stočil do temných míst. Místo toho řekl: "Já nejsem mrtvý."

 Závěrem bych rád řekl, že jsem rád, že jsem Americké bohy konečně přečetl. Je fakt, že to není kniha, která by zásadně ovlivnila můj život nebo bych měl potřebu číst ji někdy znovu (ačkoli pár zajímavých myšlenek obsahuje), ale je to rozhodně zajímavý pohled na náš svět a příjemné čtení. A proto mám tak rád science fiction a fantasy.

Sedl si na travnatý svah, díval se na město, jež ho obklopovalo, a uvažoval, že jednou se bude muset vrátit domů. A jednou si bude muset vytvořit domov, do kterého by se mohl vrátit. Byl by rád věděl, jestli domov je něco, co se po nějakém čase přihodí místu, kde žijete, nebo jestli je to něco, co člověk nakonec, když chodí a čeká a přeje si to dostatečně dlouho, najde.

Kurt Vonnegut Jr.: Jatka č. 5

Jednou řekl Rosewater Billymu zajímavou věc o knížce, která nepatřila mezi science fiction. Řekl, že všechno, co se bylo možno dovědět o životě, bylo kdysi v Bratrech Karamazových Fjodora Dostojevského. "Ale dneska už to nestačí," řekl Rosewater.

Jatka číslo 5 jsem prvně četl po svých prvních prázdninách s Brontosaurem. Pamatuji si, že mi je doporučovala Iva jako knihu, která rozhodně stojí za přečtení. Nadšen inspirativností toho léta jsem se stal fanouškem Kurta Vonneguta (ale taky Tracyho tygra...).

Ke knize jsem se vrátil na začátku května v souvislosti s tím, že s Petrem připravujeme literární večer právě o této knize a Kurtovi Vonnegutovi. Docela mě překvapilo srovnat své vzpomínky na knihu s tím, co se přede mnou objevovalo na stránkách.

Vůbec nemůžu říct, že by mě Jatka po letech bavila méně, než při prvním čtení. Ba naopak, čtení jsem si užíval a byl jsem nakonec docela překvapený, když knížka skončila tak rychle. Je totiž plná humoru (ať žije ironie a cynismus), který přes svou formální povrchnost není hloupý, ale jde pod povrch. Tak vtipný román jsem už hodně dlouho nečetl.

A Lotově ženě bylo přece řečeno, aby se neohlížela zpátky tam, kde všichni ti lidé žili a kde stávaly jejich domy. Ale ona se ohlédla, a já ji za to miluji, neboť to bylo velice lidské. Obrátila se za to v solný sloup. Tak to chodí. Lidé se nemají ohlížet zpátky. Já už to určitě víckrát neudělám.

Hlavní postava, Billy Pilgrim, je zvláštním typem hrdiny-nehrdiny. Jeho neschopnost jakékoli větší akce a naprostá odevzdanost proudu času a událostí plně souvisí s jeho prožitky s cestováním v čase. Co jiného také čekat od člověka, který neustále skáče ve svém životě z jednoho času a místa na jiné a ví o něm vše? Od okamžiku zrození až po smrt? Ne, rozhodně se nebude vzpouzet osudu.

Billy Pilgrim zůstal stát v lese. Se zavřenýma očima se opíral o strom. Hlavu měl zvrácenou dozadu a chřípí se mu mocně dmula. Vypadal jako básník v Pantheonu. A právě tady Billy Pilgrim poprvé zapendloval v čase. Jeho vědomí se rozmáchle přehouplo přes plný oblouk jeho života, až do okamžiku smrti, jež byla fialovým světlem. Nikdo jiný, ani nic jiného tam nebylo. Jen to fialové světlo - a hukot.

Billy si přelízl rty, krátce se zamyslil, posléze řekl: "Proč zrovna já"? "To je věru pozemšťanská otázka, pane Pilgrime. Proč zrovna vy? A proč my, když se to tak vezme? Proč vůbec něco? Prostě proto, že tento okamžik je. Viděl jste někdy brouky lapené v jantaru?" "Ano." Billy měl dokonce ve své ordinaci těžítko z hroudy vyleštěného jantaru, v němž byla zalita tři slunéčka. "A právě tak jsme my, pane Pilgtime, polapeni v jantaru tohoto okamžiku. Neexistuje žádné proto."

Román obsahuje i mnoho dalších výrazných postav - Vonnegut je vykresluje nesmírně živě, přesto že je jejich úloha pouze vedlejší. Žádná nedostane větší prostor.

Osmého dne řekl čtyřicetiletý vandrák Billymu: "Není to tak špatný. Mně je dobře všude." "Opravdu?" řekl Billy. Devátého dne vandrák zemřel. Tak to chodí. Jeho poslední slova byla: "Myslíš, že je to špatný? Není to tak špatný."

Jednou se Weary Billymu poškleboval, že ani neví, co je to krevní žlábek. Billy hádal, že je to odtok na dně železné panny, leč hádal špatně. Krevní žlábek, dověděl se Billy, je mělká drážka v čepeli meče nebo bajonetu.
(...)
"V životě je toho víc, než co vyčteš z knížek," řekl Weary. "Však na to eště přídeš."

"Jestli se vás někdo někdy zeptá, co je ta nejsladší věc na světě" řekl Lazzaro, "tak že pomsta."

V neposlední řadě jsou Jatka č. 5 postmoderní hrou s formou. Vonnegut hojně využívá prvky vědeckofantastických románů a zde je kombinuje ještě s Billyho prožitky z válečného zajetí a bombardování Drážďan.

Kilgore Trout se stal Billyho oblíbeným žijícím autorem a science fiction jedinou literaturou, kterou mohl číst. Rosewater byl dvakrát chytřejší než Billy, a oba se vyrovnávali s obdobnými krizemi obdobnými způsoby. Oběma připadal život beze smyslu, částečně pro to, co viděli za války. Rosewater například zastřelil čtrnáctiletého hasiče, když si ho spletl s německým vojákem. Tak to chodí. A Billy zas viděl největší masakr v evropských dějinách, kterým bylo bombardování Drážďan. Tak to chodí.

"Mám z vašich slov dojem, jako byste nevěřil na svobodnou vůli," řekl Billy Pilgrim. "Kdybych byl nestrávil tolik času studiem Pozemšťanů," řekl Tralfamadořan, "neměl bych asi nejmenší představu, co tou ‚svobodnou vůlí' myslíte. Navštívil jsem jedenatřicet obydlených planet a studoval jsem hlášení z jednoho sta dalších. Nikde jinde než na Zemi se ale o svobodné vůli nemluví."

Mimochodem, jedna z největších morálních ran, které Tralfamadořané Billymu zasadili, se dotýkala pohlavního života na Zemi. Řekli mu, že posádky jejich létajících talířů rozlišily na Zemi ne méně než sedm pohlaví, přičemž každé nezbytně nutné pro reprodukci. Opět: Billy si nedokázal představit, co má pět ze sedmi pohlaví společného s rozením dětí, neboť jejich pohlavní aktivita se projevovala pouze ve čtvrté dimenzi. Tralfamadořané se pokoušeli podat Billymu klíč, s jehož pomocí by si mohl udělat představu o pohlavním životě v neviditelné dimenzi. Řekli mu, že nebýt homosexuálních, mužů, neměli by Pozemšťané žádné děti. Mohli je ale mít bez homosexuálních žen. Nemohli by je mít, kdyby nebylo žen, starších pětašedesáti let. Mohli je ale mít bez mužů, starších pětašedesáti let. Nemohli by je mít, kdyby nebylo jiných dětí, které žily jen hodinu nebo ještě méně po svém zrození. A tak dále. Pro Billyho to bylo entepente.

Ostatně, co si asi sám autor myslí o literatuře nadpovídá poslední citace:

Průvodce pořadem se jich zeptal, jakou funkci by podle jejich mínění mohl román v moderní společnosti plnit, a jeden kritik řekl; "Lehce přibarvovat sněhobíle vymalované pokoje." Další řekl: "Umělecky zobrazovat prasárny." Další řekl: "Radit ženám nižších úředníků, co si mají koupit příště a jak se chovat ve francouzské restauraci."

Jack London: Tulák po hvězdách

Kdysi kdesi, snad někde v televizi nějaká osobnost, které si vážím, ale už si nepamatuji, kdo to byl, prohlásila o románu Tulák po hvězdách od Jacka Londona, že je to pro ni strašně významná a silná kniha. Proto jsem si ji zapsal na svůj lísteček s knihami k přečtení. A ona mlhavá vzpomínka na první setkání příjemně koresponduje s ústředním tématem knihy - pojednává totiž v prvé řadě o reinkarnaci.

Nosil jsem na krku železný obojek otroka ve studených krajích, za nocí prohřátých teplem tropů a provoněných sluncem jsem miloval princezny z královských rodů, zatímco černí otroci provívali dusný vzduch vějíři z pávích per a z dálky za palmami a studnami se ozýval táhlý řev lvů a vytí šakalů. Dřepěl jsem v chladné poušti a ohříval si ruce nad ohněm z velbloudího trusu, ležel jsem v hlubokém stínu šalvějového houští spáleného sluncem u vyschlých studní a s vyschlým jazykem jsem toužil po trošce vody, zatímco kolem ležely rozpadlé, roztroušené kostry lidí a zvířat, kteří také toužili po vodě a zemřeli. (...) Takové věci nepatří k zážitkům Darrella Standinga na tomto světě. A přece jsem já, Darrell Standing, našel tyto věci ve svém nitru v samovazbě v Saň Quentinu za pomoci mechanického zhypnotizování sebe samého.

Hlavní postavou románu je Darrell Standing, profesor agronomie který v cele odsouzence k smrti sepisuje své prožitky z vězení San Quentin, kam byl odsouzen na doživotí za vraždu. Ve vězení se jako člověk přemýšlivý stal brzy cílem hněvu dozorců a obětí týrání. Nakonec byl jiným vězněm nepravdivě nařčen z ukrytí propašovaného dynamitu. V zájmu bezpečnosti věznice byl uzavřen do samovazby ve sklepení věznice. Z několika desítek cel byly obsazeny pouze dvě další a s těmito vězni se dorozumíval pouze ťukáním na zeď. A ve své cele byl také mučen, aby vyzradil, kam ukryl neexistující dynamit. Mučícím prostředkem byla svěrací kazajka utažená až k zastavení oběhu. Standing ale nemůže svým mučitelům říct na co čekají a pravdu mu nevěří, proto je trápen stále více a více. Nepodléhá.

Čím víc člověk zeslábne, tím méně podléhá utrpení. Muka jsou menší, protože není tolik co mučit. A člověk, který je už pořádně zesláblý, slábne pomaleji. Je všeobecně známo, že zvlášť silní muži trpí při obvyklých nemocech mnohem krutěji než ženy nebo tělesně postižení. Když se zásoby sil vyčerpají, nedá se už tolik sil ztrácet. Když zmizí všechno přebytečné maso, pak to, co zbývá, je tuhé a houževnaté. A to se právě stalo ze mne, takový houževnatý organismus, držící se při životě.
(...)
„Já tu jeho drogu znám," řekl správce. „To je ta jeho prokletá vůle. Vsadím se, že kdyby chtěl, dokázal by chodit bosky po rozžhavených kamenech jako ti kanačtí knězi v jižních mořích."

Výdrž Darella Standinga dohání dozorce a správce věznice k zoufalství, ve snaze najít dynamit se nakonec rozhodnout umučit jej k smrti - aby nikdy nikomu nemohl prozradit, kam dynamit ukryl. Má být podroben tak dlouhému pobytu v kazajce, že jej nemá přežít. Standing se pokusí o sebehypnózu a překonat tak utrpení.

Začal jsem soustřeďovat svou vůli. I tehdy tělo ztrácelo citlivost a trnulo následkem ztráty oběhu krve. Upjal jsem svou vůli k malíčku na pravé noze a umínil jsem si, že tento prst musí v mém vědomí přestat žít. Umínil jsem si, že tento prst zemře - že zemře, pokud jde o mne, který jsem jeho pánem a něco zcela jiného než on. To byl nejtěžší zápas. Morrell mě upozornil, že to takové bude. Nebyl tu však ani stín pochybnosti, která by narušovala mou víru. Věděl jsem, že ten prst zemře, a poznal jsem, kdy umřel. Umíral článek po článku, přinucen mou vůlí. Ostatní bylo snadné, ale pomalé, to připouštím. Článek po článku, prst po prstu přestaly existovat prsty na obou mých nohou. (...)
Když jsem dospěl do výše srdce, začalo se mi poprvé kalit a mást vědomí. Z obavy, že bych mohl pozbýt vědomí, umínil jsem si zadržet získanou smrt, a soustředil jsem se na prsty na rukou. Mozek se mi zase vyjasnil a smrt mých paží až po ramena nastala v nejkratším čase. V tomto stadiu bylo z mého hlediska mrtvé celé mé tělo až na hlavu a na malý kousek hrudi. V mozku mi už nezněl tlukot a bušení sevřeného srdce. Srdce mi bilo pravidelně, ale slabě. Radost nad tím - kdybych se jí v takové chvíli odvážil - by byla znamenala konec mých pocitů. (...)
A pak přišly světelné záblesky a byl jsem pryč. Skokem jsem se vyhoupl nad střechu věznice a nad kalifornskou oblohu a byl jsem mezi hvězdami. Říkám vědomě „mezi hvězdami". Kráčel jsem mezi hvězdami. Byl jsem dítě. Měl jsem na sobě průsvitná, oblačná, jemně zbarvená roucha, třpytící se ve studeném svitu hvězd. Rozumí se, že tato roucha měla svůj základ v době, kdy jsem se jako chlapec chodil dívat na cirkusové umělce, a v mých chlapeckých představách o tom, jak chodí oblečeni mladí andělé. Nicméně jsem takto oděn kráčel mezihvězdným prostorem, nadšen vědomím, že jsem se vydal na velkou dobrodružnou pouť a že na jejím konci najdu všechny kosmické vzorce a objasním si nejzazší tajemství vesmíru. V ruce jsem držel dlouhou skleněnou tyčku. Bylo mi uloženo, že se musím koncem této tyčky dotknout každé hvězdy, kolem které půjdu. (...)
Vím, čtenáři, že ti to všechno připadá zmatené. Souhlasím s tebou. Je to zmatené. Ale takový byl můj zážitek. Bylo to pro mne stejně skutečné jako had, kterého vidí člověk stižený deliriem tremens.

Román je tedy do velké míry příběhem o obrovské vůli a nezlomnosti člověka tváří v tvář hlouposti, nenávisti a zlobě. Poté, co se mu podaří ovládnout a pobyt v kazajce se mu stane vlastně příjemným vytržením z reality kobky, začne se Standing věžnitelům otevřeně vysmívat - to nejhorší už mu udělali.

„Vy kriminálničtí psi, vy nevíte, co to znamená muž. Myslíte si, že muži jsou uděláni podle vás zbabělců. Podívejte se na mne, já jsem muž. Vy jste slaboši. Já jsem váš pán. Nedokážete mě donutit, abych jednou jedinkrát zanaříkal. Považujete to za cosi zvláštního, protože víte, jak snadno byste sami začali naříkat."

Při svých hypnotických stavech se totiž hlavní postava dostává do svých minulých životů - román se tak vlastně štěpí na povídkovou sbírku. To co spojuje většinu minulých životů více popsaných v knize je právě odhodlání a vůle jeho předchozích inkarnací. A také významná role žen v jeho životech, jak sám píše:

Když uvažuji nad tou svou nesmírnou minulou historií, nacházím několik velkých a skvělých vlivů a hlavní z nich je láska k ženě, láska muže k ženě jeho druhu. Vidím sám sebe stále jako onoho jediného muže, milence, vždycky jako milence. Ano, byl jsem také velký bojovník, ale když tu tak sedím a o všem spravedlivě uvažuji, jaksi se mi zdá, že víc než cokoli jiného jsem byl velký milenec. A proto, že jsem velice miloval, byl jsem velký bojovník. Někdy si myslívám, že příběh muže je příběh lásky k ženě. Vzpomínky na celou mou minulost, které nyní vypisuji, jsou vzpomínky na mou lásku k ženě. Miloval jsem ji vždycky v těch deseti tisících životů a podob. Miluji ji nyní. Můj spánek je jí plný, mé probouzející se představy, ať začínají kdykoli, vedou mě vždycky k ní. Není úniku před tou věčnou, skvělou, vždy novým leskem zářící postavou ženy.
(...)
Půvab ženy se nedá vylíčit slovy. Je odlišný od chápání, které vrcholí v rozumu, protože vzniká v pocitu a vrcholí ve vznětu, který, připusťme, není nic jiného než pocit vyššího druhu. Všeobecně řečeno, v podstatě kterákoli žena má kouzlo pro kteréhokoli muže. Stane-li se z něho kouzlo zvláštní, říkáme mu láska.

Standing přiznává, že ve vězení je kvůli ženě - opět osudově ovlivnila jeho život a stal se milencem a bojovníkem. London v úvahách o ženě pokračuje pro dnešního čtenáře poněkud podivnou úvahou:

Tak jako všechny generace filozofů přede mnou znám ženu takovou, jaká je - její slabosti a nízkosti a neskromnosti a nešlechetnosti, její nohy připoutané k zemi a její oči, které nikdy neviděly hvězdy. Avšak věčná, nezvratná skutečnost zůstává, její nohy jsou krásné, její oči jsou krásné, její paže a ňadra jsou ráj, její kouzlo je mocnější nad všechno kouzlo, které kdy oslňovalo muže, a tak jako pól chtě nechtě přitahuje magnetickou střelku, právě tak chtíc nechtíc žena přitahuje muže.
(...)
Jak jsem už řekl, žena v jejím nitru, její čistá ženskost zradila nakonec Miriam i mne. Vždycky byla tak klidná, tak rozumná, tak jistá sama sebou i mnou, že jsem zapomněl nebo spíš že jsem tehdy znovu dostal tu odvěkou lekci, kterou jsem dostával ve všech svých životech, že žena zůstane vždycky ženou... že ve velkých, rozhodujících okamžicích žena neuvažuje, nýbrž jedná hlavně podle svého citu, že poslední svatyně a nejvnitrnější popud k jednání leží v ženině srdci, a ne v hlavě.
(...)
Větší než naše námaha a úsilí, než hra vynalézavosti, než boj a hledění do hvězd a než tajemství, největší ze všeho byla žena. I přestože mi zpívala falešné nápěvy a přidržovala mě nohama pevně při zemi a přitahovala mé oči zahleděné do hvězd, aby se zahleděly na ni, přece mi ta uchovatelka života, ta pozemská matka darovala velké dni a noci a plnost let. I Tajemství jsem si představoval v její podobě, a když jsem mapoval hvězdnou oblohu, umístil jsem na ni její postavu.

V celé knize vlastně není větší ženská postava. Jsou zde vylíčeny některé ženy, které různá vtělení Darrella Standinga milovala, ale žádná z nich není opravdovou postavou. Tady se, podle mého názoru, nejvýrazněji projevuje doba vzniku knihy. Na přelomu 19. a 20. století zkrátka Jack London hledí na ženu jinak než my o století později. Žena pro hrdinu románu nikdy nebyla rovnocenným partnerem - neupírá jí hodnotu, jen ta leží zcela jinde než hodnota muže. Dobové myšlení spatřuji také v tom, že většina inkarnací je ukotvena v angloamerické kultuře.

Zároveň je kniha mnohde velice poetická, je to skoro poezie v próze. Pro velké květnatá slova nejde autor daleko (jak je snad patrné i ze zde uvedených úryvků). Kniha je, překvapivě, ve své podstatě velice křesťanská. Hrdina se mnohokrát odkazuje k Bohu a ani prožité inkarnace pro něj patrně nejsou v rozporu. Několikrát také uvažuje nad vztahem těla a duše.

Mohu jen rozjímat o takových projevech vůle a ducha a dojít k závěru, k němuž docházím tak často, že právě v nich sídlí skutečnost. Jen duch je skutečný. Tělo je fantazmagorické a zdánlivé. Ptám se vás, jak - opakuji, ptám se vás, jak může hmota nebo tělo v jakékoli formě hrát šachy na imaginární šachovnici s imaginárními figurkami přes prázdný prostor třinácti cel, překlenutých jen údery kloubů?

Ve svém vyprávění se často obrací k tématu života a smrti, což je u člověka s jeho prožitky pochopitelné.

Život se nedá vysvětlit rozumovými pojmy. Jak to řekl před dávnými lety Konfucius: „Když toho víme tak málo o životě, jak můžeme vědět vůbec něco o smrti?" A opravdu toho víme o životě velmi málo, když jej nedovedeme vysvětlit pojmy moudrých. Známe život jen podle jevů, asi tak jako divoch zná dynamo, ale z noumenálního hlediska nevíme o životě nic, nevíme nic o povaze vnitřní náplně života.
(...)
Není smrti. Život je duch a duch nemůže zemřít. Jen tělo umírá a pomíjí, neustále se plazí dík chemickému fermentu, který mu dává informace, věčně je tvárné, věčně krystalizuje jen proto, aby zase roztálo v tekutý stav a znovu krystalizovalo v nových a rozmanitých formách, které mají jepicí život a zase roztávají v tekutou hmotu. Jen duch trvá a dál buduje sám sebe postupným a nekonečným převtělováním, jak se propracovává vzhůru ke světlu. Čím budu, až budu zase žít? To bych rád věděl. Rád bych to věděl...

Román, ač jsem byl z počátku rozpačitý (první třetina se zabývá výhradně vězením), mne nakonec docela uchvátil. Přivedl mne k několika zajímavým úvahám. Nad životem a smrtí, vůlí člověka, vývojem lidského myšlení a samozřejmě i nad ženami.
Přínosné čtení, nelituji.

Vlastimil Vondruška: Dýka s hadem

Po přečtení dvou sbírek detektivních povídek Agathy Christie jsem jako další četl román Dýka s hadem od Vlastimila Vondrušky. Jedná se o historickou detektivní prózu, první díl série příhod královského prokurátora Oldřicha z Chlumu. Tuto sérii mi doporučoval jeden pán, se kterým jsem ležel v září v nemocnici. Knihu jsem měl déle nachystanou a tak jsem se do ní s chutí pustil - byl jsem zvědavý, jak spojuje historický román a detektivku.

Děj se odehrává v druhé polovině 13. století za vlády Přemysla Otakara II. Oldřich z Chlumu je správce hradu Bezděz a královský prokurátor pro severní Čechy, a proto, mimo jiné, vyšetřuje i závažné zločiny - například vraždy. A ohlášením vraždy na Bezděz román také začíná...

Kniha je rozdělena v podstatě do dvou částí, ve kterých jsou vyřešeny tři případy. Samozřejmě se nemohu vyhnout srovnání s jinými historickými romány. Mé dojmy jsou o přinejlepším rozpačité. Ne že by byla Dýka s hadem vyloženě špatná, jen je taková nemastná-neslaná. Sdředověk je v ní vykreslen sympaticky realisticky a rozhodně přesvědčivěji než v Sapkowského Husitské trilogii. Ale postavy mi splývaly, některé byly až příliš zásadové, jiné bezzásadové, objevovala se různá klišé. Navíc mi přišlo až hloupé, že panoš Ota se doslova a do písmene honí za každou sukní. A neustále se objevují nějaké "erotické" situace či vztahy. Moje představa středověku není taková, že by bylo sexu všude o tolik více než dnes...

Po pravdě jsem knihu od poloviny četl jen proto, že jsem byl zvědavý, jestli ještě něco... a ono nic. Chyběla mi hlubší motivace, napětí, vystupňování. První půlka si ještě jakž, takž drží pozornost. Vrátím-li se opět ke srovnání s Husitskou trilogií, tak přes nespornou přítomnost klišé a opakování se, dokázel děj mnohem více strhávat a motivovat čtenáře.

Nelámu nad Vlastimilem Vondruškou hůl, to ne, zkusím si přečíst někdy ještě něco. Ale už teď, měsíc po přečtení, mám problém si vzpomenout detailněji o čem Dýka s hadem vlastně byla. A to vypovídá za vše.

Agatha Christie: Poirotova pátrání, Herculovské úkoly pro Hercula Poirota

Na konci zkouškového jsem po všech těch učebních textech a podkladech pro diplomku s chutí sáhl po detektivních povídkách. A koho si vybrat jiného, než klasika žánru - Agathu Christie? Četl jsem si ty povídky před spaním. Protože to bylo na večer příjemné čtivo přečetl jsem sbírky rovnou dvě.

Detektivem je v obou sbírkách Hercule Poirot a je zajímavé srovnat, jak se za těch 30 let, které od sebe dělí povídky v reálném čase, změnil i on. Poirotova pátrání jsem čel v úchvatném prvorepublikovém překladu a ten mne bavil sám o sobě - například počešťování anglických jmen (kdy se z George Smithe stává Jiří Smith). Zdá se mi také, že povídky v Herculovských úkolech se více zaměřují na detail vyprávění a příhody jsou líčeny s větším nadhledem a autorka na nás občas pomrkává. To je rozdíl proti prvním příběhům, ve kterých humor proudí přímo skrze Poirotovu postavu a ne vypravěče.

V zásadě je to klasika mezi "lehčími" žánry - poku se chcete jen odreagovat a máte rádi detektivní příběhy, mohu jen doporučit. Ač brilantnosti Deseti malých černoušků příběhy nedosahují (přiznávám ale, že jsem tu knihu četl už asi před 10 lety).

Goblin, Goblin Hrdina, Goblinova válka

Pamatuji si, jak jsem před několika lety četl v Ikarii rozhovor s Jimem Hinesem o jeho knize Goblin. Nějak mi to utkvělo v paměti a když jsem knihu později viděl v knihovně, půjčil jsem si ji. Přečetl jsem ji docela rychle, není to dlouhý román, a atmosféra na mne docela zapůsobila. Není to totiž žádná epická fantasy, ale spíše komorní (nebo jeskynní?) příběh. Mocně mi to připomnělo atmosféru našich senancí nad DrD, kdysi před lety ještě na gymnáziu. Skupina hrdinů prochází horou, ve které vedle sebe žijí goblini, hobgoblini či zlobři... a vše vysvětleno drobnými berličkami. Hlavně aby příběh plynul.
Hlavní postavou je Jig, goblin, který se stane hrdinou. To je základní kámen celé trilogie - stane se hrdinou z nouze, proti své vůli, ale je hrdinou dobrým a úspěšným. Jak už jsem zmínil, příjemné je, že většinou bojuje opravdu jen aby zachránil sebe a co nejméně si komplikoval život. Trilogie se obejde bez megalomanie - když už se Jig dostane do opravdu heroické situace, nebývá to dobrovolně. Přesto se Jig postupně stává postavou zapojenou do událostí stále většího měřítka.
Za nejlepší považuji asi třetí díl série - je vidět, že autor "vyzrál" a vypsal se. Nápad s pohledem z druhé strany se mi líbí, pro mne, unaveného čtenáře fantasy, byl docela osvěžující. Goblini vyjadřující se k nechutným zvykům dobrodruhů, kteří se jim neustále plíží do hory, aby se nechali někým zabít, na mne zkrátka působí mnohem realističtěji a živěji, než polobožští hrdinové kosící ubohé gobliny po tuctech a další klišé (viz např. Shannara).

Rober Graves: Já, Claudius a Claudius Bůh

Už ani nevím co mne počátkem listopadu přivedlo do antikvariátu na Kounicově, ale dostal jsem tam chuť si koupit a přečíst nějakou knihu. Nechtěl jsem zkrátka odejít s prázdnout. Samozřejmě, jako už vícekrát, žádná z těch, které jsem tam měl z dřívějška vyhlédnuté už tam nebyla. Dal jsem se tedy do systematického prohlížení regálů. Nic mne dlouho nezaujalo, až jsem narazil na povědomý název - Já, Claudius. Vybavil jsem si, že je to nějaký seriál a z přebalu knihy jsem pochpil, že i docela ceněný historický román. Rozhodl jsem se ho zkusit a investovaných čtyřiceti korun nelituji.

Já, Claudius a Claudius bůh tvoří jedno románové dílo, podobně jako v případě Egypťana Sinuheta jde o smyšlenou autobiografii. Claudius byl čtvrtým císařem z Římské říše, zároveň je znám tím, že kulhal a koktal. Tyto své tělesné nedostatky údajně záměrně přehrával, což mu pomohlo přežít běsnění jeho dvou předchůdců (Tiberia a Caliguly). O tom všem romány také vypravují.

Knihy mne zaujaly velice barvitě vylíčenou atmosférou, která panovala v Římě na počátku císařství. Vedle idealistů, kteří věřili v možný návrat republiky, a monarchistů, hledajících prospěch prostřednictvím pochlebování císaři, krystalizuje skupina pragmatiků, kteří si uvědomují, že říše je již příliš veliká, aby ji mohl spravovat rozhádaný a pomalý senát. A k nim se nakonec od svého republikánství přikloní také Claudius.

Senát, totiž to, co ze senátu zbylo, zůstal sám a bez ochrany. Sváděli vinu jeden na druhého, jak jsem se později dověděl, a veškerá předstíraná oddanost republikánskému zřízení naráz vyprchala. Kdyby aspoň jediný z nich projevil nějakou odvahu, už to by bylo něco, nemusel bych se za svou vlast tolik stydět. Už dávno jsem měl jisté pochybnosti o věrohodnosti některých heroických pověstí ze starého Říma, jak je zaznamenal historik Livius. (...) Livius byl bezesporu vynikající spisovatel. Psal tak, aby svými strhujícími, ale historicky nepodloženými zkazkami o velké minulosti Říma vychovával lid k ctnosti. Ale zřejmě nebyl dost přesvědčivý a daleko to s tou výchovou nedotáhl, uvažoval jsem.

Slova zajatého krále Britonců po Claudiově triumfu po dobytí Británie.

Pak řekl ještě něco, co se od té doby nejednou citovalo: "Jednu věc nikdy nepochopím, vznešení pánové: jak je to možné, že vy, vládcové takového nádherného Města, kde jsou domy jako mramorové skály, obchody jako královské pokladnice, chrámy jako snové vidiny, o nichž nám vyprávějí naši druidové po návratu z tajemných návštěv v království Mrtvých, můžete ještě toužit po tom, abyste se zmocnili našich chudých ostrovních chatrčí?"

Claudius jako postava vůbec není bezchybný a ve své podstatě ani zcela pozitivní. Velice ho poznamenalo období, kdy přežíval u Caligulova dvora, který si ho vydržoval jako šaška pro nejrůznější šprýmy. A také nakonec podlehl vlivu několika žen, které jej jen využívaly. Vztah s Messalinou jej vlastně úplně zlomil a zabil v něm poslední touhu říši rozvíjet - dospěl k závěru, že obrat k lepšímu může přijít jen po vládě opravdu špatného císaře. Jen ten může lid vyprovokovat k nějaké obrodě... i proto za svého nástupce zvolil Nerona.

V knize je vůbec zajímavě vylíčeno několik vlivných ženských postav, které z pozadí řídí "velké muže". Ať už Claudiova babička Livia (manželka Augusta), Messalina nebo Agrippina. Zároveň popisuje některé způsoby, kterými tyto ženy s muži bezskurpulózně manipulují.
Claudius Bůh je v neposlední řadě také příběhem Heroda Agrippy, Claudiova přítele a krále Izraele, jeho obrácení k Jahvemu a také trestu za přílišnou pýchu.

Ještě pár citací
Claudius ke svým úředníkům o korupci:

"Nezakazuji vám přijímat dárky, ale zakazuji vám, abyste si sami o ně říkali. Pak by se mohlo stát - a určitě vám tím tvrzením nijak neukřivdím -, že by vás někdo podplatil, abyste se dopustili padělku nebo podvodu. Nevidím ovšem nic špatného na přijímání odměny za to, že uděláte pro někoho něco, co vás stojí čas a námahu, a že mu koneckonců dáte přednost před jinými, kteří mají stejné vyhlídky. Jestliže si sto lidí zažádá současně o tutéž laskavost a všichni kandidáti jsou na tom stejně, ale vyhovět se může pouze deseti z nich - nuže, pak byste byli blázni, kdybyste si nevybrali těch deset, kteří vám projeví největší vděčnost. Můj věrný přítel a spojenec král Herodes Agrippa cituje s oblibou jedno židovské přísloví? ,Nedáš náhubek volu, který ti mlátí obilí'. To je správné a spravedlivé. Ale nepřeji si, aby se zavedlo nějaké sprosté handrkování nebo přeplácení, kdo dá víc za to, že dostane přednost. A jestliže zjistím, že některému z mých volků jde spíš o to, aby si nacpal plnou hubu obilí, než aby je vymlátil, dám ho okamžitě odvést z mlatu na porážku."

A něco málo od krále Heroda:

Herodes mu tedy vyprávěl malé podobenství. Jeden boháč spatřil kdysi u silnice žebráka, který ho prosil o almužnu a tvrdil, že je jeho bratranec. Ten boháč řekl: "Je mi tě líto, žebráku, a udělám pro tebe, co budu moci, jelikož jsi můj bratranec. Přijď zítra do mé banky a tam na tebe bude čekat deset pytlů zlata, v každém z nich dva tisíce zlatých mincí naší říše." - "Jestliže mluvíš pravdu," řekl žebrák, "ať ti to Bůh oplatí." I šel žebrák do banky a opravdu: dali mu tam pytle plné zlaťáků. Měl strašnou radost a vděčností k bratranci se jen rozplýval. Ale jeden žebrákův bratr, kněz, který sám pro něho v nouzi nehnul ani prstem, přišel druhého dne k tomu boháči. "Tomu říkáš vtip?" spustil na něho zlostně. "Sliboval jsi, že dáš ubohému bratranci dvacet tisíc zlatých mincí naší říše a on tomu chudák opravdu věřil. Ale já jsem mu ty peníze pomáhal počítat a co nevidím - hned v prvním pytli jsem našel parthský zlaťák, který jsi tam nastrčil místo opravdového! Chceš snad tvrdit, že parthské peníze platí i u nás? Je to poctivé, takhle ošidit žebráka?"

Pozn.: Citace jsou pouze z knihy Claudius bůh.

Zdeněk Jirotka: Saturnin

Tak jsem se v posledním ročníku vysoké školy konečně dostal k tomu, abych si přečetl Jirotkova Saturnina, kterého nám naše češtinářka doporučovala celé gymnázium. A musím uznat, že více-méně oprávněně. Kniha je napsána velice čtivě a ačkoli se u humoristické literatury většinou nesměji, maximálně se pousměji (protože mi prostě nepříjde "lol" ani "rofl"), u Saturnina jsem se párkrát upřímně a z hluboka zasmál.

Humor knihy v mnohém spočívá ve velmi dobře vykreslených charakterech - každý z nás má v životě nějakou tetu Kateřinu nebo Milouše a asi v každém z nás se někdy ozve záblesk Saturnina. Ona neodolatelná chuť začít bombardovat kavárnu koblihami. V tom vidím jasnou nadčasovost Saturnina. Stejně jako v některých úžasných postřezích o povaze člověka a společnosti, nejčastěji z úst doktora Vlacha.

"Skutečnost, že dnešní řemeslníci se většinou za své řemeslo stydí, je zastíněna tím, jak se stydí dnešní výrobky za své původce. Předměty jsou tu jen proto, aby za ně byla zaplacena příslušná cena, ale zatvrzele odmítají sloužit svému účelu. A neříkejte mi, povídal doktor Vlach, že vidím příliš černě. Že ještě dnes jsou řemeslníci, kteří dělají dobré a poctivé věci, že lze ještě dostat například nábytek provedený tak, že se srdce směje, nábytek, jehož skříně se kupodivu otvírají, aniž je nutno jimi lomcovat, v jehož knihovně se skla posunují lehce, nábytek, který si tyto své vlastnosti udrží dlouhou řadu let. Mám z toho radost, ale většině lidí je to málo platné. Myslím tu převážnou většinu, pro kterou 50 000 korun reprezentuje asi tak celoživotní úspory a ne nábytek do jednoho pokoje."

Andrzej Sapkowski: Narrenturm, Boží bojovníci a Lex Perpetua

O existenci Sapkowského Husitské trilogie vím už několik let, dočetl jsem se o ní asi v Ikarii. Nejvíce mne na ní tehdy zaujalo zasazení do Zemí koruny české (zejména do Slezska) v období husitských válek. Už ani nevím, co mne přivedlo k tomu, že jsme si na pozdim z knihovny vypůjčil první díl - snad touha po další troše "historické" literatury po dočtení Baudolina.

K celé trilogii mám dva zásadní poznatky:
1) Knížky jsou naprosto obyčejné dobrodružné historicko-fantasy romány. Žádný hlubší přesah, nic k čemu by se člověk po letech vracel.
2) Bavilo mne to číst.

Navzdory tomu, že romány nejsou ničím zvláštní, četly se mi moc dobře. Je fakt, že zejména třetí díl už se místy točil ve spirále a některé události byly relativně předvídatelné (hlavní hrdina byl zajat a opět uprchl snad dvacetkrát). Na druhou stranu jsem byl občas vývojem i překvapen. Žánrová klišé se autorovi podařilo udržet na uzdě, nijak neruší. Navíc hlavní hrdina nezachraňuje svět, jen s tu větším, tu menším zdarem zachraňuje sám sebe z problémů, do kterých se dostal svou nerozvážností. Jediný přesah od dobrodružného románu někam dál jsem viděl v určitém parafrázování polských historických románů (Sienkiwicz) a poměrně zábavné kritice Poláků ze strany postav vystupujících v knize (to jsou většinou Slezáci, Češi a Němci).

Nejlepší ale na knížce je, že se odehrává na místech, která buď znám nebo jsou někde nedaleko. Vratislav, Břeh, Ratiboř, Hlubčice a další slezská města, ale také Praha, Kladsko, Odry či Sovinec. Za perličku považuji Rapotín u Šumperka, kde naleznou hlavní postavy dočasné útočiště.

Spojení fantasy a historického románu je velice organické a nijak mne nerušilo - magická moc se většinou omezuje na používání bylin a zaříkávadel, složitější čáry v žádném případě nejsou na denním počádku. Sympatické je mi i využití nelidských bytostí, které se pohybují ve světě mezi lidmi, ti je ale většinou nejsou schopni vidět.

Umberto Eco: Foucoultovo kyvadlo

První kniha, kterou jsem letos přečetl bylo Foucaultovo kyvadlo od Umberta Eca. Strávil jsem s ním příjemné Vánoce a část ledna - je to totiž, jak už je u tohoto autora zvykem, kniha velice dlouhá.
Od Eca už jsem toho četl více. Nejprve někdy před pěti lety Jméno růže - a byl jsem nadšen! Román mě zaujal svou spletitostí, ale i hloubkou některých naznačených myšlenek a propojeností s reálnou historií. Další román, Ostrov včerejšího dne, už mne tolik neoslovil. Respektive, dobrodružně-historická část se mi líbila, ale snové vize hlavního hrdiny už mě moc neoslovovaly. Naposledy jsem četl v září v nemocnici Baudolino a mé dojmy byly podobné jako u Ostrova. Historický román výborný, vyprávění o cestě do říše kněze Jana a z pobytu v ní už pro mne bylo příliš složitým. Celek na mne nepůsobil příliš soudržně.
Se čtením Foucaultova kyvadla jsem dlouho váhal - kniha je to opět dosti masivní a dost dobře jsem ani nevěděl, co od ní čekat. Na podzim mi ji ale vřele doporučovala jedna známá s tím, že je to nejlepší kniha, kterou kdy četla. Tak jsem se rozhodl to zkusit. A nelituji.

Kyvadlo je dokonalou ukázkou postmoderního románu, který si pohrává s několika rovinami vyprávění. Zároveň je to vlastně příběh v příběhu, historie vzniku jedné smyšlené historie, která nakonec možná ani není smyšlená a začne "požírat" své autory. Ale možná se do svého Plánu jen zamotali natolik, že přestali rozeznávat realitu a svou vlastní fikci. Možná zešílel jen sám vypravěč? Jak jinak může dopadnout, když se tři intelektuálové pracující v nakladatelství dají do náhodného spojování textů a důkazů z nejrůznějších konspiračních, alchymistických a kabalistických textů, které jim nosí autoři - z počáteční hříčky se stane spalující vášeň. Zjistí, že vše souvisí se vším a nic není možné vyvrátit.

Kniha je čtivé a realistické nahlédnutí do esoterických a konspiračních tradic (od Templářů přes Rosenkruciány až po Zednáře). Nahlédnutí do myšlení lidí stíhaných slabostmi, které si promítají do vnějšího světa (podobně jako právě v Ostrovu včerejšího dne). Kniha, která sama svou strukturou parafrázuje kabalistický přístup ke světu (je vystavěna podle kabalistického stromu).
Znejistili nejen hrdinové knihy, ale místy i já sám - nevěděl jsem, co je fikce a co ještě realita. Eco mi touto knihou rozhodně dokázal, že je geniální autor - dokázal mne v oblasti historie znejistit několikanásobně více, než Däniken. A to Eco píše beletrii, zatímco Däniken literaturu "faktu"! Možná to bylo i tím, že se román odehrává v současnosti (70.-80. léta) a že mi nedělalo moc problém vztahování se k vypravěči...

Foucoultovo kyvadlo je rozhodně kniha, ke které se chci ještě vrátit a za pár let si ji přečíst znovu. Protože pobrat ji na jedno přečtení prostě nebylo možné...