První kniha, kterou jsem letos přečetl bylo Foucaultovo kyvadlo od Umberta Eca. Strávil jsem s ním příjemné Vánoce a část ledna - je to totiž, jak už je u tohoto autora zvykem, kniha velice dlouhá.
Od Eca už jsem toho četl více. Nejprve někdy před pěti lety Jméno růže - a byl jsem nadšen! Román mě zaujal svou spletitostí, ale i hloubkou některých naznačených myšlenek a propojeností s reálnou historií. Další román, Ostrov včerejšího dne, už mne tolik neoslovil. Respektive, dobrodružně-historická část se mi líbila, ale snové vize hlavního hrdiny už mě moc neoslovovaly. Naposledy jsem četl v září v nemocnici Baudolino a mé dojmy byly podobné jako u Ostrova. Historický román výborný, vyprávění o cestě do říše kněze Jana a z pobytu v ní už pro mne bylo příliš složitým. Celek na mne nepůsobil příliš soudržně.
Se čtením Foucaultova kyvadla jsem dlouho váhal - kniha je to opět dosti masivní a dost dobře jsem ani nevěděl, co od ní čekat. Na podzim mi ji ale vřele doporučovala jedna známá s tím, že je to nejlepší kniha, kterou kdy četla. Tak jsem se rozhodl to zkusit. A nelituji.
Kyvadlo je dokonalou ukázkou postmoderního románu, který si pohrává s několika rovinami vyprávění. Zároveň je to vlastně příběh v příběhu, historie vzniku jedné smyšlené historie, která nakonec možná ani není smyšlená a začne "požírat" své autory. Ale možná se do svého Plánu jen zamotali natolik, že přestali rozeznávat realitu a svou vlastní fikci. Možná zešílel jen sám vypravěč? Jak jinak může dopadnout, když se tři intelektuálové pracující v nakladatelství dají do náhodného spojování textů a důkazů z nejrůznějších konspiračních, alchymistických a kabalistických textů, které jim nosí autoři - z počáteční hříčky se stane spalující vášeň. Zjistí, že vše souvisí se vším a nic není možné vyvrátit.
Kniha je čtivé a realistické nahlédnutí do esoterických a konspiračních tradic (od Templářů přes Rosenkruciány až po Zednáře). Nahlédnutí do myšlení lidí stíhaných slabostmi, které si promítají do vnějšího světa (podobně jako právě v Ostrovu včerejšího dne). Kniha, která sama svou strukturou parafrázuje kabalistický přístup ke světu (je vystavěna podle kabalistického stromu).
Znejistili nejen hrdinové knihy, ale místy i já sám - nevěděl jsem, co je fikce a co ještě realita. Eco mi touto knihou rozhodně dokázal, že je geniální autor - dokázal mne v oblasti historie znejistit několikanásobně více, než Däniken. A to Eco píše beletrii, zatímco Däniken literaturu "faktu"! Možná to bylo i tím, že se román odehrává v současnosti (70.-80. léta) a že mi nedělalo moc problém vztahování se k vypravěči...
Foucoultovo kyvadlo je rozhodně kniha, ke které se chci ještě vrátit a za pár let si ji přečíst znovu. Protože pobrat ji na jedno přečtení prostě nebylo možné...
Žádné komentáře:
Okomentovat