pátek 28. ledna 2011

Andrzej Sapkowski: Narrenturm, Boží bojovníci a Lex Perpetua

O existenci Sapkowského Husitské trilogie vím už několik let, dočetl jsem se o ní asi v Ikarii. Nejvíce mne na ní tehdy zaujalo zasazení do Zemí koruny české (zejména do Slezska) v období husitských válek. Už ani nevím, co mne přivedlo k tomu, že jsme si na pozdim z knihovny vypůjčil první díl - snad touha po další troše "historické" literatury po dočtení Baudolina.

K celé trilogii mám dva zásadní poznatky:
1) Knížky jsou naprosto obyčejné dobrodružné historicko-fantasy romány. Žádný hlubší přesah, nic k čemu by se člověk po letech vracel.
2) Bavilo mne to číst.

Navzdory tomu, že romány nejsou ničím zvláštní, četly se mi moc dobře. Je fakt, že zejména třetí díl už se místy točil ve spirále a některé události byly relativně předvídatelné (hlavní hrdina byl zajat a opět uprchl snad dvacetkrát). Na druhou stranu jsem byl občas vývojem i překvapen. Žánrová klišé se autorovi podařilo udržet na uzdě, nijak neruší. Navíc hlavní hrdina nezachraňuje svět, jen s tu větším, tu menším zdarem zachraňuje sám sebe z problémů, do kterých se dostal svou nerozvážností. Jediný přesah od dobrodružného románu někam dál jsem viděl v určitém parafrázování polských historických románů (Sienkiwicz) a poměrně zábavné kritice Poláků ze strany postav vystupujících v knize (to jsou většinou Slezáci, Češi a Němci).

Nejlepší ale na knížce je, že se odehrává na místech, která buď znám nebo jsou někde nedaleko. Vratislav, Břeh, Ratiboř, Hlubčice a další slezská města, ale také Praha, Kladsko, Odry či Sovinec. Za perličku považuji Rapotín u Šumperka, kde naleznou hlavní postavy dočasné útočiště.

Spojení fantasy a historického románu je velice organické a nijak mne nerušilo - magická moc se většinou omezuje na používání bylin a zaříkávadel, složitější čáry v žádném případě nejsou na denním počádku. Sympatické je mi i využití nelidských bytostí, které se pohybují ve světě mezi lidmi, ti je ale většinou nejsou schopni vidět.

Žádné komentáře: