Umberto Eco: Pražský hřbitov

Umberto Eco je dlouhodobě jedním z mých nejoblíbenějších autorů. Na Pražský hřbitov jsem se docela těšil, přestože mne trochu odrazovaly rozporuplné reakce, které román vzbuzoval různě na internetu. Začal jsem ho číst po Novém roce, ale vzhledem k nepraktickému formátu jsem ho na čas odložil a vrátil se k němu po třech měsících, abych ho za pár dní přečetl.

Rozvláčný a trochu zmatený začátek je totiž potřeba překonat, aby se před čtenářem rozprostřel mnohovrstevný historický příběh. Sledujeme deníkové zápisy kapitána Simona Siminiho, který se pomocí psaní rozpomíná na svůj život. Na začátku knihy totiž trpí amnesií a neví zhola nic. Průběžně vyplývá na povrch, že je agentem tajných služeb, konspirátorem a padělatelem. A na svědomí má zejména různé propagandistické dokumenty očerňující tu zednáře, tu jeziuty nebo židy.

Román, jak už je u Eca zvykem, obsahuje nesmírné množství odkazů na reálné osoby a události a do fiktivního příběhu zapojuje reálné osoby i publikace. Je otázkou, zda proplétá realitu kolem fikce nebo fikci proplétá realitou... každopádně mi téma hodně připomínalo Foucoultovo kyvadlo. Přesto zůstává Pražský hřbitov hlavně historickým románem, zatímco starší román má výrazné biografické a psychologické rysy.

Náročným aspektem četby je fakt, že kapitán Simonini rozhodně není sympatická postava, ba naopak! Jeho sobeckost, sebestřednost, chamtivost a zbabělost jsou zrcadlem tomu, jak sám vykresluje tu kterou skupinu, kterou zrovna očerňuje. Nemůžeme věrohodně popisovat něco, co v sobě nemáme. Přiznávám, že ve chvíli, kdy autor popisuje černou mši, jsem měl už docela dost a měl jsem chuť knihu zavřít a odložit. Přesto román nesklouzává do nějaké bulvárnosti a snahy šokovat čtenáře. Vše je velice účelné.

Zajímavý je také náhled do mysli člověka druhé poloviny 19. století a politických a společenských změn, které se v té době odehrály - např. vznik a upevnění národních států (Itálie, Německo). Zajímavým je také náhled na to, kolik brakové, smyšlené a svým způsobem až odporně lidové literatury se tehdy vydávalo (např. sešity o zavrženíhodných praktikách Zednářů atp.) Zdá se mi neuvěřitelné, jak to všechno Umberto Eco dokáže seskládat dohromady do funkční knihy. Výtečně.

Knihu hodnotím jako celek rozhodně nad Baudolino a asi i nad Ostrov včerejšího dne.

Umberto Eco: Foucoultovo kyvadlo

První kniha, kterou jsem letos přečetl bylo Foucaultovo kyvadlo od Umberta Eca. Strávil jsem s ním příjemné Vánoce a část ledna - je to totiž, jak už je u tohoto autora zvykem, kniha velice dlouhá.
Od Eca už jsem toho četl více. Nejprve někdy před pěti lety Jméno růže - a byl jsem nadšen! Román mě zaujal svou spletitostí, ale i hloubkou některých naznačených myšlenek a propojeností s reálnou historií. Další román, Ostrov včerejšího dne, už mne tolik neoslovil. Respektive, dobrodružně-historická část se mi líbila, ale snové vize hlavního hrdiny už mě moc neoslovovaly. Naposledy jsem četl v září v nemocnici Baudolino a mé dojmy byly podobné jako u Ostrova. Historický román výborný, vyprávění o cestě do říše kněze Jana a z pobytu v ní už pro mne bylo příliš složitým. Celek na mne nepůsobil příliš soudržně.
Se čtením Foucaultova kyvadla jsem dlouho váhal - kniha je to opět dosti masivní a dost dobře jsem ani nevěděl, co od ní čekat. Na podzim mi ji ale vřele doporučovala jedna známá s tím, že je to nejlepší kniha, kterou kdy četla. Tak jsem se rozhodl to zkusit. A nelituji.

Kyvadlo je dokonalou ukázkou postmoderního románu, který si pohrává s několika rovinami vyprávění. Zároveň je to vlastně příběh v příběhu, historie vzniku jedné smyšlené historie, která nakonec možná ani není smyšlená a začne "požírat" své autory. Ale možná se do svého Plánu jen zamotali natolik, že přestali rozeznávat realitu a svou vlastní fikci. Možná zešílel jen sám vypravěč? Jak jinak může dopadnout, když se tři intelektuálové pracující v nakladatelství dají do náhodného spojování textů a důkazů z nejrůznějších konspiračních, alchymistických a kabalistických textů, které jim nosí autoři - z počáteční hříčky se stane spalující vášeň. Zjistí, že vše souvisí se vším a nic není možné vyvrátit.

Kniha je čtivé a realistické nahlédnutí do esoterických a konspiračních tradic (od Templářů přes Rosenkruciány až po Zednáře). Nahlédnutí do myšlení lidí stíhaných slabostmi, které si promítají do vnějšího světa (podobně jako právě v Ostrovu včerejšího dne). Kniha, která sama svou strukturou parafrázuje kabalistický přístup ke světu (je vystavěna podle kabalistického stromu).
Znejistili nejen hrdinové knihy, ale místy i já sám - nevěděl jsem, co je fikce a co ještě realita. Eco mi touto knihou rozhodně dokázal, že je geniální autor - dokázal mne v oblasti historie znejistit několikanásobně více, než Däniken. A to Eco píše beletrii, zatímco Däniken literaturu "faktu"! Možná to bylo i tím, že se román odehrává v současnosti (70.-80. léta) a že mi nedělalo moc problém vztahování se k vypravěči...

Foucoultovo kyvadlo je rozhodně kniha, ke které se chci ještě vrátit a za pár let si ji přečíst znovu. Protože pobrat ji na jedno přečtení prostě nebylo možné...