Kurt Vonnegut Jr.: Mother Night

This review is written in English because I have read an English edition of this book. It was quite easy and rather fun, because of Vonnegut's writing style. But I have to admit that I had some difficulties with vocabulary. However, with kindle reader it was challenging and it helped me to fill my practicing dictionary with many new words.

Main character and narrator of the story is Howard W. Campbell Jr., who moved with his parent to Germany between world wars and became a play-writer and leading Nazi propagandist. He tells the story of his life from a Israeli prison. He is there to be tried for war crimes. But the fact is, that Campbell was in fact an American spy, who was sending hidden messages through his propagandistic broadcast. But the government can't acknowledge this fact after the war - he was too much hated by American patriots. He is therefore permitted only to disappear and live secretly in New York.

I enjoyed the book - I like Vonnegut's works and they are even more fantastic in original, than translated. On the other hand I am aware of the fact, that I have missed many wordplays and references, that non-native speaker just can't see.

Campbell is truly interesting character - he is somehow lost in his life. He mostly does what he is told to do or what he sees as appropriate. He never believed in Nazi ideology. But nobody knew it. And almost everybody hated him. He was rather passive in his life - never stood for something he belived in. The biggest moral of the book is:

"We are what we pretend to be, so we must be careful about what we pretend to be."

I would gladly read some more books in English. But the publishers have so strange policy on Amazon - English e-books are sold to foreigners for considerably higher prices... I am reading some goblin tales from Jim. C. Hines and plan to read Lord of the Rings in original... but who knows.

Richard Rohr: Cesta divokého muže

Richard Rohr je poměrně známý americký autor křesťanské spirituální literatury. Cesta divokého muže vznikla na základě jeho přednášek věnovaných mužské spiritualitě. Rohr vychází ze svých zkušeností kněze, františkána a duchovního několika společenství.

Co se mi na knize líbí je to, že se nejedná o klasicky americkou příručku - autor mi nikde neříká, že svět funguje tak a tak a já proto musím dělat to a to. Ne, popisuje svou životní zkušenost, své prožitky, pocity, úrazy, nápady. A ty někdy souhlasí s mou vlastní zkušeností a rozeznívají struny souznění, jindy mne míjí. Možná mi ještě chybí nějaká zkušenost, možná u mne k některým zážitkům ani nikdy nedojde.

Duchovně celistvá osoba v sobě integruje jak mužský, tak ženský rozměr lidského ducha. Stává se androgynem, oboupohlavním člověkem v nejlepším smyslu tohoto slova, které je odvozeno od dvou řeckých slov, znamenajících „muž“ a „žena“ (androgunos: aner –- muž, gune –- žena). Žádná stránka nepřevládá, protože první dodává energii druhé a druhá posiluje první. Androgynita je schopnost být maskulinní ženským způsobem a být femininní mužským způsobem. Androgynní osoba rozlišuje mužské od ženského, což je mužský dar, ale zároveň mužské s ženským sjednocuje, což je zase dar ženský. Androgynita je schopnost duchovně celistvého člověka být jak mužem, tak ženou, a využít energií obou pohlaví rozlišujícím, ale přesto kreativním způsobem.

Příjemné je, že kniha je v české verzi dostupná na internetu. Stáhl jsem si texty a převedl do formátu čitelného v Kindlu, udělal si spoustu výtahů a ty zde mohu částečně prezentovat. Za sílu i slabinu Cesty divokého muže označil původ knihy v přednáškách - jednotlivé kapitoly na sebe ne vždy navazují. Dají se tak číst i relativně samostatně. Uvádím, zde jen výběr z části témat, která mne nejvíce zaujala.

Velice mne oslovilo, jak Richard Rohr popisuje "systém bílého muže" a také nástrahy ženské emancipace. V tomto systému všichni žijeme, někdy se vůči němu bouříme, ale většina z nás v něm nakonec uvízne. V systému, který nás motivuje zásadně pomocí peněz, moci, úspěchu a sexu. To je všechno vnější motivace a našim životům pak chybí motivace vnitřní.

Muži věří, že vládnou sociální realitě, kterou vytvářejí, ale ve skutečnosti jsou v ní uvězněni. Jejich celu tvoří čtyři zdi, které doktorka Schaefová chápe jako čtyři mýty, tedy čtyři zastřešující víry, jež definují duševní obzor většiny mužů.
• První mýtus říká, že systém bílého muže je to jediné, co existuje. Muži ovládaní tímto systémem neznají žádný jiný způsob nazírání na realitu. Jsou závislí na svém jednorozměrném pohledu na svět, který jim realitu zprostředkovává. Nebaví je nic jiného než hra o moc, postavení a bohatství.
• Druhý mýtus zní: Systém bílého muže je přirozeně nadřazený. Jiní lidé mohou myslet, cítit a chovat se jiným způsobem, ten je však mimo rámec reality. Postoje a konání těchto lidí jsou v nejlepším případě kuriózní a zábavné, v nejhorším špatné a hrozivé.
• Podle třetího mýtu systém bílého muže všechno zná a všemu rozumí. Neexistuje nic, co by nespadalo do jeho kompetence či zorného pole, a když už, tak to není důležité. Systém a ti, kteří ho ovládají, vědí, co je pro každého to nejlepší a co je nejlepší pro svět.
• Čtvrtým mýtem je přesvědčení, že je možné být zcela logický, racionální a objektivní. Vše, co stojí za poznání, se dá zpředmětnit a změřit. Pocity, zásady, naděje, ideály, práva a jiné nehmotné hodnoty mají význam jen tehdy, pokud se dají zhmotnit a změřit.

(...)

Muži podvědomě vědí, že přemístění na jiné místo v onom pomyslném labyrintu neznamená únik z totálně ovládané hry, kterou jsou nuceni hrát. Větší psací stůl, vlastní kancelář, větší dům, nové auto, dražší dovolená -– to jsou v podstatě prázdné odměny, které muži dostávají za to, že se vzdají své svobody a vloží veškerou svou mužskou energii do služeb systému.

(...)

Muži nevědí, jak se mají motivovat. Když už nějakou motivaci mají, má podobu peněz, sexu nebo moci. Ale chybí jim vnitřní motivace a bez vnější motivace peněz, sexu a moci nevědí, jak volit a rozhodovat o tom, co chtějí se svým životem dělat.

Zároveň, pokud budou ženy postupovat cestou emancipace tak, že pouze převezmou mužské role a funkce, nepopřou tím ženu v sobě? Neutvrdí funkčnost tohoto systému? Souhlasím, že role muže i ženy jsou jinde... každý ji máme zapsanou někde v srdci. A právě spirituální cesta do našeho srdce v křesťanském významu -- to jest hlubiny naší duše -- je cestou za smyslem života a pravou motivací. Přesto, cesta k mužství neleží v nějakých knihách, jak výstižně píše sám autor v doslovu:

Není žádná cesta k mužskosti. Mužskost sama je cesta. A proto pojmenujte své rány. Nebojte se je procítit a plakat nad nimi. To znamená sílu, ne slabost. Vyhledejte tvář Otce. To znamená konání a cestu, ne pasivitu. Převezměte plnou zodpovědnost za svůj život a chování. Neobviňujte, neoddávejte se hanbě, nečekejte na soucit nebo na zázrak. Konejte. Tvořte. Jděte do toho. Riskněte to.

Neil Gaiman: Američtí bohové

V květnu a červnu jsem vzhledem ke studijnímu běsnění okolo státnic neměl mnoho času na čtení - respektive četl jsem jen studijní materiály. Do toho se mi podařilo vměstnat pouze občasné čtení z de Chardina a také román Američtí bohové, za který získal v roce 2001 Neil Gaiman ceny Nebula a Hugo. Je to kniha velice dlouhá, ale naštěstí také čtivá a obě získaná ocenění si jistě zaslouží.

"V tom spočívá věčná pošetilost muže," opáčil Středa a rozjel se. "Honíme se za šťavnatým masíčkem a neuvědomujeme si, že je to jen hezký obal na kosti. Žrádlo pro červy. V noci se třeš o žrádlo pro červy. Neuraz se."

Po stránce příběhové vychází Američtí bohové z klasické dějové linky: Hlavní postavou je muž známý jen pod přezdívkou Stín, který je vržen do soukolí událostí, aniž by znal pravidla hry, kterou hraje. Postupně vystoupí z pozice vedlejší postavy a nakonec se stane tím, kdo hru rozhodne. To je asi tak vše, co je očekávatelné a předvídatelné. Na tuto stručně představenou kostru se nabaluje maso příběhu a světa - snad spíše mýtu o světě. Tak jako Susanna Clarke dokonale spojila fantasy a s atmosférou románů Jane Austenové, vytváří i Gaiman úžasně funkční fantaskní pozadí naší reality.

"Je to atrakce pro turisty. Jedna z nejlepších. Což znamená, že je to místo moci."
"Nechápu."
"Je to naprosto jednoduché. V jiných zemích lidé během času rozpoznali místa, která mají moc. Někdy to byl přírodní útvar, někdy jenom místo, které bylo nějak zvláštní. Věděli, že se tam něco důležitého děje, že je to jakési ohnisko, kanál, okno imanence. Na takových místech pak budovali chrámy a katedrály nebo stavěli kamenné kruhy... víš, co myslím."
"Ale kostely jsou přece po celých Spojených státech."
"V každém městě. Někdy v každém bloku. A z toho hlediska, o kterém jsem ti povídal, jsou důležité asi tak jako trafika. Ne, v USA lidé dosud cítí to nutkání, aspoň někteří, cítí, že je něco volá z transcendentna, a odpovídají na to volání tím, že postaví z pivních lahví model místa, které nikdy nenavštívili, nebo vybudují obrovskou věž pro netopýry v kraji, kde netopýři nikdy nežili. Atrakce u silnice: lidi něco táhne na místa, kde by si v jiných částech světa uvědomili tu část sebe samých, jež je skutečně transcendentní, a koupí si tam párek v rohlíku a procházejí se a cítí se spokojené v rovině, kterou vlastně ani nedovedou popsat, a jsou naprosto nespokojení v rovině pod ní."
"Vy tedy máte pěkné praštěné teorie," řekl Stín.
"Na tom není nic teoretického, chlapče. Na to už jsi měl přijít sám."

V tomto světě totiž všichni bohové opravdu existují - stvořili jsme je my lidé. Pokud v ně alespoň trochu věříme, budou mít moc. Pokud na ně lidé zapomenou, pak velmi zeslábnou a je možné je i zabít. Stín se tak stává svědkem boje mezi starými bohy, které si do Ameriky přivezli její návštěvníci (od starých Egypťanů, Vikingů až po otroky a Iry) a bohy novými (média, internet...). Vše je popsáno nesmírně uvěřitelně, inkarnace bohů žijí běžně mezi námi a místy se chovají snad až příliš civilně. Kouří cigarety, pijí v barech, provozují pohřební ústavy, vyklepávají koberce. Každý podle své pravé podstaty.

A povězte mi, koho vy uctíváte, když jste pohanka?"
"Koho uctívám?"
"Správné. Řekl bych, že máte docela široký výběr. Tak, komu zdobíte domácí oltáříček? Před kým se klaníte? Ke komu se ráno i večer modlíte?" Její rty vytvořily několik tvarů beze zvuku, až konečně řekla:
"Ženskému principu. Chápete, jde o možnost, o prosazení."
"Chápu. A ten váš ženský princip. Má nějaké jméno?"
"Ona je bohyní uvnitř nás všech," oznámila dívka s kroužkem v obočí a do tváří jí vstoupil ruměnec.
"Nepotřebuje jméno."

Celá kniha je psána v erformě, ačkoli sleduje v naprosté většině Stína a jeho pozici ve válce bohů, ten se tak stává ústřední postavou. Celkově je román velice svěží moderní fantasy - dobře se vyhýbá hloupým klišé a po dějové stránce je vystavěn velmi originálně. Měl jsem jen občas problém orientovat se v množství postav, protože jsem musel knihu asi v půlce na dva týdny odložit a když jsem se k ní vrátil, najednou jsem si nebyl jistý, kdo je kdo.

"Nenazývej nikoho šťastným, dokud není mrtvý.' Hérodotos."
Pan Nancy zvedl bílé obočí a řekl: "Já taky nejsem ještě mrtvý, a hlavně proto, že nejsem ještě mrtvý, jsem šťastný jako blecha."
"To s Hérodotem. Neznamená to, že mrtví jsou šťastní," řekl Stín. "Znamená to, že nemůžeme hodnotit něčí život, dokud se neuzavře a neskončí."
"Já nesoudím ani potom," odpověděl pan Nancy. "A co se štěstí týká, je ho spousta druhů, stejně jako je spousta různých druhů mrtvých. Já, já prostě beru, co si můžu vzít, když to můžu mít."

Četl jsem knihu v českém překladu a zdál se mi dobrý. Autor používá současný jazyk, hlavně přímé řeči jsou kolikrát jako sbírané v MHD. Když si vedle sebe postavím svou původní představu Ódina formovanou vším možným, co jsem od dětství z nordické mytologie přečetl, s jednou z hlavních postav knihy, tak jsem nejprve trochu zaskočen. Ale pak si říkám, proč ne? Jak by se asi choval, vzhledem ke své mýtické povaze, kdyby se pohyboval mezi námi? Gaiman musel rozhodně provádět rozsáhlý sběr podkladů, aby dal něco takového dohromady. Když už jsem zmiňoval tu češtinu - občas se v knize vyskytly narážky na osoby, filmy nebo místa, která pro mne nebyla známá. Ale není to nic zásadního.

"Stýská se mi," přiznal.
"Jsem tady," odpověděla.
"Tehdy mi právě chybíš nejvíc. Když jsi tady. Když tu nejsi, když jsi jen duch z minulosti nebo sen z jiného života, je to lehčí."

Velice zajímavá je milostná linka románu - manželka hlavního hrdiny se i jeho přičiněním po smrti vrátí jako nemrtvá. A jakkoli to zní zvráceně, absurdně nebo nechutně, do knihy to úžasně pasuje. Když se během děje se Stínem několikrát potká... vždycky mi to přišlo nesmírně opravdové. Pasuje to do mé představy o tom, jak a o čem by se asi bavili.

Cítil, že musí něco říct: Miluji tě nebo prosím tě, nechoď, nebo promiň. Taková ta slova, co se říkají, aby se spravil rozhovor, který se bez varování stočil do temných míst. Místo toho řekl: "Já nejsem mrtvý."

 Závěrem bych rád řekl, že jsem rád, že jsem Americké bohy konečně přečetl. Je fakt, že to není kniha, která by zásadně ovlivnila můj život nebo bych měl potřebu číst ji někdy znovu (ačkoli pár zajímavých myšlenek obsahuje), ale je to rozhodně zajímavý pohled na náš svět a příjemné čtení. A proto mám tak rád science fiction a fantasy.

Sedl si na travnatý svah, díval se na město, jež ho obklopovalo, a uvažoval, že jednou se bude muset vrátit domů. A jednou si bude muset vytvořit domov, do kterého by se mohl vrátit. Byl by rád věděl, jestli domov je něco, co se po nějakém čase přihodí místu, kde žijete, nebo jestli je to něco, co člověk nakonec, když chodí a čeká a přeje si to dostatečně dlouho, najde.

Karel Šiktanc: Adam a Eva

Byl den.
A byla Noc.
A Země byla nesličná

A pustá.

„Kdo jsi?“

křičel jí do tváře,
jak by měl úzkost,
že se mu jen zdá.

A déšť mu zalil ústa.

Krásná báseň rozvíjející příběh Adama a Evy, muže a ženy.

Kurt Vonnegut Jr.: Jatka č. 5

Jednou řekl Rosewater Billymu zajímavou věc o knížce, která nepatřila mezi science fiction. Řekl, že všechno, co se bylo možno dovědět o životě, bylo kdysi v Bratrech Karamazových Fjodora Dostojevského. "Ale dneska už to nestačí," řekl Rosewater.

Jatka číslo 5 jsem prvně četl po svých prvních prázdninách s Brontosaurem. Pamatuji si, že mi je doporučovala Iva jako knihu, která rozhodně stojí za přečtení. Nadšen inspirativností toho léta jsem se stal fanouškem Kurta Vonneguta (ale taky Tracyho tygra...).

Ke knize jsem se vrátil na začátku května v souvislosti s tím, že s Petrem připravujeme literární večer právě o této knize a Kurtovi Vonnegutovi. Docela mě překvapilo srovnat své vzpomínky na knihu s tím, co se přede mnou objevovalo na stránkách.

Vůbec nemůžu říct, že by mě Jatka po letech bavila méně, než při prvním čtení. Ba naopak, čtení jsem si užíval a byl jsem nakonec docela překvapený, když knížka skončila tak rychle. Je totiž plná humoru (ať žije ironie a cynismus), který přes svou formální povrchnost není hloupý, ale jde pod povrch. Tak vtipný román jsem už hodně dlouho nečetl.

A Lotově ženě bylo přece řečeno, aby se neohlížela zpátky tam, kde všichni ti lidé žili a kde stávaly jejich domy. Ale ona se ohlédla, a já ji za to miluji, neboť to bylo velice lidské. Obrátila se za to v solný sloup. Tak to chodí. Lidé se nemají ohlížet zpátky. Já už to určitě víckrát neudělám.

Hlavní postava, Billy Pilgrim, je zvláštním typem hrdiny-nehrdiny. Jeho neschopnost jakékoli větší akce a naprostá odevzdanost proudu času a událostí plně souvisí s jeho prožitky s cestováním v čase. Co jiného také čekat od člověka, který neustále skáče ve svém životě z jednoho času a místa na jiné a ví o něm vše? Od okamžiku zrození až po smrt? Ne, rozhodně se nebude vzpouzet osudu.

Billy Pilgrim zůstal stát v lese. Se zavřenýma očima se opíral o strom. Hlavu měl zvrácenou dozadu a chřípí se mu mocně dmula. Vypadal jako básník v Pantheonu. A právě tady Billy Pilgrim poprvé zapendloval v čase. Jeho vědomí se rozmáchle přehouplo přes plný oblouk jeho života, až do okamžiku smrti, jež byla fialovým světlem. Nikdo jiný, ani nic jiného tam nebylo. Jen to fialové světlo - a hukot.

Billy si přelízl rty, krátce se zamyslil, posléze řekl: "Proč zrovna já"? "To je věru pozemšťanská otázka, pane Pilgrime. Proč zrovna vy? A proč my, když se to tak vezme? Proč vůbec něco? Prostě proto, že tento okamžik je. Viděl jste někdy brouky lapené v jantaru?" "Ano." Billy měl dokonce ve své ordinaci těžítko z hroudy vyleštěného jantaru, v němž byla zalita tři slunéčka. "A právě tak jsme my, pane Pilgtime, polapeni v jantaru tohoto okamžiku. Neexistuje žádné proto."

Román obsahuje i mnoho dalších výrazných postav - Vonnegut je vykresluje nesmírně živě, přesto že je jejich úloha pouze vedlejší. Žádná nedostane větší prostor.

Osmého dne řekl čtyřicetiletý vandrák Billymu: "Není to tak špatný. Mně je dobře všude." "Opravdu?" řekl Billy. Devátého dne vandrák zemřel. Tak to chodí. Jeho poslední slova byla: "Myslíš, že je to špatný? Není to tak špatný."

Jednou se Weary Billymu poškleboval, že ani neví, co je to krevní žlábek. Billy hádal, že je to odtok na dně železné panny, leč hádal špatně. Krevní žlábek, dověděl se Billy, je mělká drážka v čepeli meče nebo bajonetu.
(...)
"V životě je toho víc, než co vyčteš z knížek," řekl Weary. "Však na to eště přídeš."

"Jestli se vás někdo někdy zeptá, co je ta nejsladší věc na světě" řekl Lazzaro, "tak že pomsta."

V neposlední řadě jsou Jatka č. 5 postmoderní hrou s formou. Vonnegut hojně využívá prvky vědeckofantastických románů a zde je kombinuje ještě s Billyho prožitky z válečného zajetí a bombardování Drážďan.

Kilgore Trout se stal Billyho oblíbeným žijícím autorem a science fiction jedinou literaturou, kterou mohl číst. Rosewater byl dvakrát chytřejší než Billy, a oba se vyrovnávali s obdobnými krizemi obdobnými způsoby. Oběma připadal život beze smyslu, částečně pro to, co viděli za války. Rosewater například zastřelil čtrnáctiletého hasiče, když si ho spletl s německým vojákem. Tak to chodí. A Billy zas viděl největší masakr v evropských dějinách, kterým bylo bombardování Drážďan. Tak to chodí.

"Mám z vašich slov dojem, jako byste nevěřil na svobodnou vůli," řekl Billy Pilgrim. "Kdybych byl nestrávil tolik času studiem Pozemšťanů," řekl Tralfamadořan, "neměl bych asi nejmenší představu, co tou ‚svobodnou vůlí' myslíte. Navštívil jsem jedenatřicet obydlených planet a studoval jsem hlášení z jednoho sta dalších. Nikde jinde než na Zemi se ale o svobodné vůli nemluví."

Mimochodem, jedna z největších morálních ran, které Tralfamadořané Billymu zasadili, se dotýkala pohlavního života na Zemi. Řekli mu, že posádky jejich létajících talířů rozlišily na Zemi ne méně než sedm pohlaví, přičemž každé nezbytně nutné pro reprodukci. Opět: Billy si nedokázal představit, co má pět ze sedmi pohlaví společného s rozením dětí, neboť jejich pohlavní aktivita se projevovala pouze ve čtvrté dimenzi. Tralfamadořané se pokoušeli podat Billymu klíč, s jehož pomocí by si mohl udělat představu o pohlavním životě v neviditelné dimenzi. Řekli mu, že nebýt homosexuálních, mužů, neměli by Pozemšťané žádné děti. Mohli je ale mít bez homosexuálních žen. Nemohli by je mít, kdyby nebylo žen, starších pětašedesáti let. Mohli je ale mít bez mužů, starších pětašedesáti let. Nemohli by je mít, kdyby nebylo jiných dětí, které žily jen hodinu nebo ještě méně po svém zrození. A tak dále. Pro Billyho to bylo entepente.

Ostatně, co si asi sám autor myslí o literatuře nadpovídá poslední citace:

Průvodce pořadem se jich zeptal, jakou funkci by podle jejich mínění mohl román v moderní společnosti plnit, a jeden kritik řekl; "Lehce přibarvovat sněhobíle vymalované pokoje." Další řekl: "Umělecky zobrazovat prasárny." Další řekl: "Radit ženám nižších úředníků, co si mají koupit příště a jak se chovat ve francouzské restauraci."