Neil Gaiman: Američtí bohové

V květnu a červnu jsem vzhledem ke studijnímu běsnění okolo státnic neměl mnoho času na čtení - respektive četl jsem jen studijní materiály. Do toho se mi podařilo vměstnat pouze občasné čtení z de Chardina a také román Američtí bohové, za který získal v roce 2001 Neil Gaiman ceny Nebula a Hugo. Je to kniha velice dlouhá, ale naštěstí také čtivá a obě získaná ocenění si jistě zaslouží.

"V tom spočívá věčná pošetilost muže," opáčil Středa a rozjel se. "Honíme se za šťavnatým masíčkem a neuvědomujeme si, že je to jen hezký obal na kosti. Žrádlo pro červy. V noci se třeš o žrádlo pro červy. Neuraz se."

Po stránce příběhové vychází Američtí bohové z klasické dějové linky: Hlavní postavou je muž známý jen pod přezdívkou Stín, který je vržen do soukolí událostí, aniž by znal pravidla hry, kterou hraje. Postupně vystoupí z pozice vedlejší postavy a nakonec se stane tím, kdo hru rozhodne. To je asi tak vše, co je očekávatelné a předvídatelné. Na tuto stručně představenou kostru se nabaluje maso příběhu a světa - snad spíše mýtu o světě. Tak jako Susanna Clarke dokonale spojila fantasy a s atmosférou románů Jane Austenové, vytváří i Gaiman úžasně funkční fantaskní pozadí naší reality.

"Je to atrakce pro turisty. Jedna z nejlepších. Což znamená, že je to místo moci."
"Nechápu."
"Je to naprosto jednoduché. V jiných zemích lidé během času rozpoznali místa, která mají moc. Někdy to byl přírodní útvar, někdy jenom místo, které bylo nějak zvláštní. Věděli, že se tam něco důležitého děje, že je to jakési ohnisko, kanál, okno imanence. Na takových místech pak budovali chrámy a katedrály nebo stavěli kamenné kruhy... víš, co myslím."
"Ale kostely jsou přece po celých Spojených státech."
"V každém městě. Někdy v každém bloku. A z toho hlediska, o kterém jsem ti povídal, jsou důležité asi tak jako trafika. Ne, v USA lidé dosud cítí to nutkání, aspoň někteří, cítí, že je něco volá z transcendentna, a odpovídají na to volání tím, že postaví z pivních lahví model místa, které nikdy nenavštívili, nebo vybudují obrovskou věž pro netopýry v kraji, kde netopýři nikdy nežili. Atrakce u silnice: lidi něco táhne na místa, kde by si v jiných částech světa uvědomili tu část sebe samých, jež je skutečně transcendentní, a koupí si tam párek v rohlíku a procházejí se a cítí se spokojené v rovině, kterou vlastně ani nedovedou popsat, a jsou naprosto nespokojení v rovině pod ní."
"Vy tedy máte pěkné praštěné teorie," řekl Stín.
"Na tom není nic teoretického, chlapče. Na to už jsi měl přijít sám."

V tomto světě totiž všichni bohové opravdu existují - stvořili jsme je my lidé. Pokud v ně alespoň trochu věříme, budou mít moc. Pokud na ně lidé zapomenou, pak velmi zeslábnou a je možné je i zabít. Stín se tak stává svědkem boje mezi starými bohy, které si do Ameriky přivezli její návštěvníci (od starých Egypťanů, Vikingů až po otroky a Iry) a bohy novými (média, internet...). Vše je popsáno nesmírně uvěřitelně, inkarnace bohů žijí běžně mezi námi a místy se chovají snad až příliš civilně. Kouří cigarety, pijí v barech, provozují pohřební ústavy, vyklepávají koberce. Každý podle své pravé podstaty.

A povězte mi, koho vy uctíváte, když jste pohanka?"
"Koho uctívám?"
"Správné. Řekl bych, že máte docela široký výběr. Tak, komu zdobíte domácí oltáříček? Před kým se klaníte? Ke komu se ráno i večer modlíte?" Její rty vytvořily několik tvarů beze zvuku, až konečně řekla:
"Ženskému principu. Chápete, jde o možnost, o prosazení."
"Chápu. A ten váš ženský princip. Má nějaké jméno?"
"Ona je bohyní uvnitř nás všech," oznámila dívka s kroužkem v obočí a do tváří jí vstoupil ruměnec.
"Nepotřebuje jméno."

Celá kniha je psána v erformě, ačkoli sleduje v naprosté většině Stína a jeho pozici ve válce bohů, ten se tak stává ústřední postavou. Celkově je román velice svěží moderní fantasy - dobře se vyhýbá hloupým klišé a po dějové stránce je vystavěn velmi originálně. Měl jsem jen občas problém orientovat se v množství postav, protože jsem musel knihu asi v půlce na dva týdny odložit a když jsem se k ní vrátil, najednou jsem si nebyl jistý, kdo je kdo.

"Nenazývej nikoho šťastným, dokud není mrtvý.' Hérodotos."
Pan Nancy zvedl bílé obočí a řekl: "Já taky nejsem ještě mrtvý, a hlavně proto, že nejsem ještě mrtvý, jsem šťastný jako blecha."
"To s Hérodotem. Neznamená to, že mrtví jsou šťastní," řekl Stín. "Znamená to, že nemůžeme hodnotit něčí život, dokud se neuzavře a neskončí."
"Já nesoudím ani potom," odpověděl pan Nancy. "A co se štěstí týká, je ho spousta druhů, stejně jako je spousta různých druhů mrtvých. Já, já prostě beru, co si můžu vzít, když to můžu mít."

Četl jsem knihu v českém překladu a zdál se mi dobrý. Autor používá současný jazyk, hlavně přímé řeči jsou kolikrát jako sbírané v MHD. Když si vedle sebe postavím svou původní představu Ódina formovanou vším možným, co jsem od dětství z nordické mytologie přečetl, s jednou z hlavních postav knihy, tak jsem nejprve trochu zaskočen. Ale pak si říkám, proč ne? Jak by se asi choval, vzhledem ke své mýtické povaze, kdyby se pohyboval mezi námi? Gaiman musel rozhodně provádět rozsáhlý sběr podkladů, aby dal něco takového dohromady. Když už jsem zmiňoval tu češtinu - občas se v knize vyskytly narážky na osoby, filmy nebo místa, která pro mne nebyla známá. Ale není to nic zásadního.

"Stýská se mi," přiznal.
"Jsem tady," odpověděla.
"Tehdy mi právě chybíš nejvíc. Když jsi tady. Když tu nejsi, když jsi jen duch z minulosti nebo sen z jiného života, je to lehčí."

Velice zajímavá je milostná linka románu - manželka hlavního hrdiny se i jeho přičiněním po smrti vrátí jako nemrtvá. A jakkoli to zní zvráceně, absurdně nebo nechutně, do knihy to úžasně pasuje. Když se během děje se Stínem několikrát potká... vždycky mi to přišlo nesmírně opravdové. Pasuje to do mé představy o tom, jak a o čem by se asi bavili.

Cítil, že musí něco říct: Miluji tě nebo prosím tě, nechoď, nebo promiň. Taková ta slova, co se říkají, aby se spravil rozhovor, který se bez varování stočil do temných míst. Místo toho řekl: "Já nejsem mrtvý."

 Závěrem bych rád řekl, že jsem rád, že jsem Americké bohy konečně přečetl. Je fakt, že to není kniha, která by zásadně ovlivnila můj život nebo bych měl potřebu číst ji někdy znovu (ačkoli pár zajímavých myšlenek obsahuje), ale je to rozhodně zajímavý pohled na náš svět a příjemné čtení. A proto mám tak rád science fiction a fantasy.

Sedl si na travnatý svah, díval se na město, jež ho obklopovalo, a uvažoval, že jednou se bude muset vrátit domů. A jednou si bude muset vytvořit domov, do kterého by se mohl vrátit. Byl by rád věděl, jestli domov je něco, co se po nějakém čase přihodí místu, kde žijete, nebo jestli je to něco, co člověk nakonec, když chodí a čeká a přeje si to dostatečně dlouho, najde.

Karel Šiktanc: Adam a Eva

Byl den.
A byla Noc.
A Země byla nesličná

A pustá.

„Kdo jsi?“

křičel jí do tváře,
jak by měl úzkost,
že se mu jen zdá.

A déšť mu zalil ústa.

Krásná báseň rozvíjející příběh Adama a Evy, muže a ženy.

Kurt Vonnegut Jr.: Jatka č. 5

Jednou řekl Rosewater Billymu zajímavou věc o knížce, která nepatřila mezi science fiction. Řekl, že všechno, co se bylo možno dovědět o životě, bylo kdysi v Bratrech Karamazových Fjodora Dostojevského. "Ale dneska už to nestačí," řekl Rosewater.

Jatka číslo 5 jsem prvně četl po svých prvních prázdninách s Brontosaurem. Pamatuji si, že mi je doporučovala Iva jako knihu, která rozhodně stojí za přečtení. Nadšen inspirativností toho léta jsem se stal fanouškem Kurta Vonneguta (ale taky Tracyho tygra...).

Ke knize jsem se vrátil na začátku května v souvislosti s tím, že s Petrem připravujeme literární večer právě o této knize a Kurtovi Vonnegutovi. Docela mě překvapilo srovnat své vzpomínky na knihu s tím, co se přede mnou objevovalo na stránkách.

Vůbec nemůžu říct, že by mě Jatka po letech bavila méně, než při prvním čtení. Ba naopak, čtení jsem si užíval a byl jsem nakonec docela překvapený, když knížka skončila tak rychle. Je totiž plná humoru (ať žije ironie a cynismus), který přes svou formální povrchnost není hloupý, ale jde pod povrch. Tak vtipný román jsem už hodně dlouho nečetl.

A Lotově ženě bylo přece řečeno, aby se neohlížela zpátky tam, kde všichni ti lidé žili a kde stávaly jejich domy. Ale ona se ohlédla, a já ji za to miluji, neboť to bylo velice lidské. Obrátila se za to v solný sloup. Tak to chodí. Lidé se nemají ohlížet zpátky. Já už to určitě víckrát neudělám.

Hlavní postava, Billy Pilgrim, je zvláštním typem hrdiny-nehrdiny. Jeho neschopnost jakékoli větší akce a naprostá odevzdanost proudu času a událostí plně souvisí s jeho prožitky s cestováním v čase. Co jiného také čekat od člověka, který neustále skáče ve svém životě z jednoho času a místa na jiné a ví o něm vše? Od okamžiku zrození až po smrt? Ne, rozhodně se nebude vzpouzet osudu.

Billy Pilgrim zůstal stát v lese. Se zavřenýma očima se opíral o strom. Hlavu měl zvrácenou dozadu a chřípí se mu mocně dmula. Vypadal jako básník v Pantheonu. A právě tady Billy Pilgrim poprvé zapendloval v čase. Jeho vědomí se rozmáchle přehouplo přes plný oblouk jeho života, až do okamžiku smrti, jež byla fialovým světlem. Nikdo jiný, ani nic jiného tam nebylo. Jen to fialové světlo - a hukot.

Billy si přelízl rty, krátce se zamyslil, posléze řekl: "Proč zrovna já"? "To je věru pozemšťanská otázka, pane Pilgrime. Proč zrovna vy? A proč my, když se to tak vezme? Proč vůbec něco? Prostě proto, že tento okamžik je. Viděl jste někdy brouky lapené v jantaru?" "Ano." Billy měl dokonce ve své ordinaci těžítko z hroudy vyleštěného jantaru, v němž byla zalita tři slunéčka. "A právě tak jsme my, pane Pilgtime, polapeni v jantaru tohoto okamžiku. Neexistuje žádné proto."

Román obsahuje i mnoho dalších výrazných postav - Vonnegut je vykresluje nesmírně živě, přesto že je jejich úloha pouze vedlejší. Žádná nedostane větší prostor.

Osmého dne řekl čtyřicetiletý vandrák Billymu: "Není to tak špatný. Mně je dobře všude." "Opravdu?" řekl Billy. Devátého dne vandrák zemřel. Tak to chodí. Jeho poslední slova byla: "Myslíš, že je to špatný? Není to tak špatný."

Jednou se Weary Billymu poškleboval, že ani neví, co je to krevní žlábek. Billy hádal, že je to odtok na dně železné panny, leč hádal špatně. Krevní žlábek, dověděl se Billy, je mělká drážka v čepeli meče nebo bajonetu.
(...)
"V životě je toho víc, než co vyčteš z knížek," řekl Weary. "Však na to eště přídeš."

"Jestli se vás někdo někdy zeptá, co je ta nejsladší věc na světě" řekl Lazzaro, "tak že pomsta."

V neposlední řadě jsou Jatka č. 5 postmoderní hrou s formou. Vonnegut hojně využívá prvky vědeckofantastických románů a zde je kombinuje ještě s Billyho prožitky z válečného zajetí a bombardování Drážďan.

Kilgore Trout se stal Billyho oblíbeným žijícím autorem a science fiction jedinou literaturou, kterou mohl číst. Rosewater byl dvakrát chytřejší než Billy, a oba se vyrovnávali s obdobnými krizemi obdobnými způsoby. Oběma připadal život beze smyslu, částečně pro to, co viděli za války. Rosewater například zastřelil čtrnáctiletého hasiče, když si ho spletl s německým vojákem. Tak to chodí. A Billy zas viděl největší masakr v evropských dějinách, kterým bylo bombardování Drážďan. Tak to chodí.

"Mám z vašich slov dojem, jako byste nevěřil na svobodnou vůli," řekl Billy Pilgrim. "Kdybych byl nestrávil tolik času studiem Pozemšťanů," řekl Tralfamadořan, "neměl bych asi nejmenší představu, co tou ‚svobodnou vůlí' myslíte. Navštívil jsem jedenatřicet obydlených planet a studoval jsem hlášení z jednoho sta dalších. Nikde jinde než na Zemi se ale o svobodné vůli nemluví."

Mimochodem, jedna z největších morálních ran, které Tralfamadořané Billymu zasadili, se dotýkala pohlavního života na Zemi. Řekli mu, že posádky jejich létajících talířů rozlišily na Zemi ne méně než sedm pohlaví, přičemž každé nezbytně nutné pro reprodukci. Opět: Billy si nedokázal představit, co má pět ze sedmi pohlaví společného s rozením dětí, neboť jejich pohlavní aktivita se projevovala pouze ve čtvrté dimenzi. Tralfamadořané se pokoušeli podat Billymu klíč, s jehož pomocí by si mohl udělat představu o pohlavním životě v neviditelné dimenzi. Řekli mu, že nebýt homosexuálních, mužů, neměli by Pozemšťané žádné děti. Mohli je ale mít bez homosexuálních žen. Nemohli by je mít, kdyby nebylo žen, starších pětašedesáti let. Mohli je ale mít bez mužů, starších pětašedesáti let. Nemohli by je mít, kdyby nebylo jiných dětí, které žily jen hodinu nebo ještě méně po svém zrození. A tak dále. Pro Billyho to bylo entepente.

Ostatně, co si asi sám autor myslí o literatuře nadpovídá poslední citace:

Průvodce pořadem se jich zeptal, jakou funkci by podle jejich mínění mohl román v moderní společnosti plnit, a jeden kritik řekl; "Lehce přibarvovat sněhobíle vymalované pokoje." Další řekl: "Umělecky zobrazovat prasárny." Další řekl: "Radit ženám nižších úředníků, co si mají koupit příště a jak se chovat ve francouzské restauraci."

Jack London: Tulák po hvězdách

Kdysi kdesi, snad někde v televizi nějaká osobnost, které si vážím, ale už si nepamatuji, kdo to byl, prohlásila o románu Tulák po hvězdách od Jacka Londona, že je to pro ni strašně významná a silná kniha. Proto jsem si ji zapsal na svůj lísteček s knihami k přečtení. A ona mlhavá vzpomínka na první setkání příjemně koresponduje s ústředním tématem knihy - pojednává totiž v prvé řadě o reinkarnaci.

Nosil jsem na krku železný obojek otroka ve studených krajích, za nocí prohřátých teplem tropů a provoněných sluncem jsem miloval princezny z královských rodů, zatímco černí otroci provívali dusný vzduch vějíři z pávích per a z dálky za palmami a studnami se ozýval táhlý řev lvů a vytí šakalů. Dřepěl jsem v chladné poušti a ohříval si ruce nad ohněm z velbloudího trusu, ležel jsem v hlubokém stínu šalvějového houští spáleného sluncem u vyschlých studní a s vyschlým jazykem jsem toužil po trošce vody, zatímco kolem ležely rozpadlé, roztroušené kostry lidí a zvířat, kteří také toužili po vodě a zemřeli. (...) Takové věci nepatří k zážitkům Darrella Standinga na tomto světě. A přece jsem já, Darrell Standing, našel tyto věci ve svém nitru v samovazbě v Saň Quentinu za pomoci mechanického zhypnotizování sebe samého.

Hlavní postavou románu je Darrell Standing, profesor agronomie který v cele odsouzence k smrti sepisuje své prožitky z vězení San Quentin, kam byl odsouzen na doživotí za vraždu. Ve vězení se jako člověk přemýšlivý stal brzy cílem hněvu dozorců a obětí týrání. Nakonec byl jiným vězněm nepravdivě nařčen z ukrytí propašovaného dynamitu. V zájmu bezpečnosti věznice byl uzavřen do samovazby ve sklepení věznice. Z několika desítek cel byly obsazeny pouze dvě další a s těmito vězni se dorozumíval pouze ťukáním na zeď. A ve své cele byl také mučen, aby vyzradil, kam ukryl neexistující dynamit. Mučícím prostředkem byla svěrací kazajka utažená až k zastavení oběhu. Standing ale nemůže svým mučitelům říct na co čekají a pravdu mu nevěří, proto je trápen stále více a více. Nepodléhá.

Čím víc člověk zeslábne, tím méně podléhá utrpení. Muka jsou menší, protože není tolik co mučit. A člověk, který je už pořádně zesláblý, slábne pomaleji. Je všeobecně známo, že zvlášť silní muži trpí při obvyklých nemocech mnohem krutěji než ženy nebo tělesně postižení. Když se zásoby sil vyčerpají, nedá se už tolik sil ztrácet. Když zmizí všechno přebytečné maso, pak to, co zbývá, je tuhé a houževnaté. A to se právě stalo ze mne, takový houževnatý organismus, držící se při životě.
(...)
„Já tu jeho drogu znám," řekl správce. „To je ta jeho prokletá vůle. Vsadím se, že kdyby chtěl, dokázal by chodit bosky po rozžhavených kamenech jako ti kanačtí knězi v jižních mořích."

Výdrž Darella Standinga dohání dozorce a správce věznice k zoufalství, ve snaze najít dynamit se nakonec rozhodnout umučit jej k smrti - aby nikdy nikomu nemohl prozradit, kam dynamit ukryl. Má být podroben tak dlouhému pobytu v kazajce, že jej nemá přežít. Standing se pokusí o sebehypnózu a překonat tak utrpení.

Začal jsem soustřeďovat svou vůli. I tehdy tělo ztrácelo citlivost a trnulo následkem ztráty oběhu krve. Upjal jsem svou vůli k malíčku na pravé noze a umínil jsem si, že tento prst musí v mém vědomí přestat žít. Umínil jsem si, že tento prst zemře - že zemře, pokud jde o mne, který jsem jeho pánem a něco zcela jiného než on. To byl nejtěžší zápas. Morrell mě upozornil, že to takové bude. Nebyl tu však ani stín pochybnosti, která by narušovala mou víru. Věděl jsem, že ten prst zemře, a poznal jsem, kdy umřel. Umíral článek po článku, přinucen mou vůlí. Ostatní bylo snadné, ale pomalé, to připouštím. Článek po článku, prst po prstu přestaly existovat prsty na obou mých nohou. (...)
Když jsem dospěl do výše srdce, začalo se mi poprvé kalit a mást vědomí. Z obavy, že bych mohl pozbýt vědomí, umínil jsem si zadržet získanou smrt, a soustředil jsem se na prsty na rukou. Mozek se mi zase vyjasnil a smrt mých paží až po ramena nastala v nejkratším čase. V tomto stadiu bylo z mého hlediska mrtvé celé mé tělo až na hlavu a na malý kousek hrudi. V mozku mi už nezněl tlukot a bušení sevřeného srdce. Srdce mi bilo pravidelně, ale slabě. Radost nad tím - kdybych se jí v takové chvíli odvážil - by byla znamenala konec mých pocitů. (...)
A pak přišly světelné záblesky a byl jsem pryč. Skokem jsem se vyhoupl nad střechu věznice a nad kalifornskou oblohu a byl jsem mezi hvězdami. Říkám vědomě „mezi hvězdami". Kráčel jsem mezi hvězdami. Byl jsem dítě. Měl jsem na sobě průsvitná, oblačná, jemně zbarvená roucha, třpytící se ve studeném svitu hvězd. Rozumí se, že tato roucha měla svůj základ v době, kdy jsem se jako chlapec chodil dívat na cirkusové umělce, a v mých chlapeckých představách o tom, jak chodí oblečeni mladí andělé. Nicméně jsem takto oděn kráčel mezihvězdným prostorem, nadšen vědomím, že jsem se vydal na velkou dobrodružnou pouť a že na jejím konci najdu všechny kosmické vzorce a objasním si nejzazší tajemství vesmíru. V ruce jsem držel dlouhou skleněnou tyčku. Bylo mi uloženo, že se musím koncem této tyčky dotknout každé hvězdy, kolem které půjdu. (...)
Vím, čtenáři, že ti to všechno připadá zmatené. Souhlasím s tebou. Je to zmatené. Ale takový byl můj zážitek. Bylo to pro mne stejně skutečné jako had, kterého vidí člověk stižený deliriem tremens.

Román je tedy do velké míry příběhem o obrovské vůli a nezlomnosti člověka tváří v tvář hlouposti, nenávisti a zlobě. Poté, co se mu podaří ovládnout a pobyt v kazajce se mu stane vlastně příjemným vytržením z reality kobky, začne se Standing věžnitelům otevřeně vysmívat - to nejhorší už mu udělali.

„Vy kriminálničtí psi, vy nevíte, co to znamená muž. Myslíte si, že muži jsou uděláni podle vás zbabělců. Podívejte se na mne, já jsem muž. Vy jste slaboši. Já jsem váš pán. Nedokážete mě donutit, abych jednou jedinkrát zanaříkal. Považujete to za cosi zvláštního, protože víte, jak snadno byste sami začali naříkat."

Při svých hypnotických stavech se totiž hlavní postava dostává do svých minulých životů - román se tak vlastně štěpí na povídkovou sbírku. To co spojuje většinu minulých životů více popsaných v knize je právě odhodlání a vůle jeho předchozích inkarnací. A také významná role žen v jeho životech, jak sám píše:

Když uvažuji nad tou svou nesmírnou minulou historií, nacházím několik velkých a skvělých vlivů a hlavní z nich je láska k ženě, láska muže k ženě jeho druhu. Vidím sám sebe stále jako onoho jediného muže, milence, vždycky jako milence. Ano, byl jsem také velký bojovník, ale když tu tak sedím a o všem spravedlivě uvažuji, jaksi se mi zdá, že víc než cokoli jiného jsem byl velký milenec. A proto, že jsem velice miloval, byl jsem velký bojovník. Někdy si myslívám, že příběh muže je příběh lásky k ženě. Vzpomínky na celou mou minulost, které nyní vypisuji, jsou vzpomínky na mou lásku k ženě. Miloval jsem ji vždycky v těch deseti tisících životů a podob. Miluji ji nyní. Můj spánek je jí plný, mé probouzející se představy, ať začínají kdykoli, vedou mě vždycky k ní. Není úniku před tou věčnou, skvělou, vždy novým leskem zářící postavou ženy.
(...)
Půvab ženy se nedá vylíčit slovy. Je odlišný od chápání, které vrcholí v rozumu, protože vzniká v pocitu a vrcholí ve vznětu, který, připusťme, není nic jiného než pocit vyššího druhu. Všeobecně řečeno, v podstatě kterákoli žena má kouzlo pro kteréhokoli muže. Stane-li se z něho kouzlo zvláštní, říkáme mu láska.

Standing přiznává, že ve vězení je kvůli ženě - opět osudově ovlivnila jeho život a stal se milencem a bojovníkem. London v úvahách o ženě pokračuje pro dnešního čtenáře poněkud podivnou úvahou:

Tak jako všechny generace filozofů přede mnou znám ženu takovou, jaká je - její slabosti a nízkosti a neskromnosti a nešlechetnosti, její nohy připoutané k zemi a její oči, které nikdy neviděly hvězdy. Avšak věčná, nezvratná skutečnost zůstává, její nohy jsou krásné, její oči jsou krásné, její paže a ňadra jsou ráj, její kouzlo je mocnější nad všechno kouzlo, které kdy oslňovalo muže, a tak jako pól chtě nechtě přitahuje magnetickou střelku, právě tak chtíc nechtíc žena přitahuje muže.
(...)
Jak jsem už řekl, žena v jejím nitru, její čistá ženskost zradila nakonec Miriam i mne. Vždycky byla tak klidná, tak rozumná, tak jistá sama sebou i mnou, že jsem zapomněl nebo spíš že jsem tehdy znovu dostal tu odvěkou lekci, kterou jsem dostával ve všech svých životech, že žena zůstane vždycky ženou... že ve velkých, rozhodujících okamžicích žena neuvažuje, nýbrž jedná hlavně podle svého citu, že poslední svatyně a nejvnitrnější popud k jednání leží v ženině srdci, a ne v hlavě.
(...)
Větší než naše námaha a úsilí, než hra vynalézavosti, než boj a hledění do hvězd a než tajemství, největší ze všeho byla žena. I přestože mi zpívala falešné nápěvy a přidržovala mě nohama pevně při zemi a přitahovala mé oči zahleděné do hvězd, aby se zahleděly na ni, přece mi ta uchovatelka života, ta pozemská matka darovala velké dni a noci a plnost let. I Tajemství jsem si představoval v její podobě, a když jsem mapoval hvězdnou oblohu, umístil jsem na ni její postavu.

V celé knize vlastně není větší ženská postava. Jsou zde vylíčeny některé ženy, které různá vtělení Darrella Standinga milovala, ale žádná z nich není opravdovou postavou. Tady se, podle mého názoru, nejvýrazněji projevuje doba vzniku knihy. Na přelomu 19. a 20. století zkrátka Jack London hledí na ženu jinak než my o století později. Žena pro hrdinu románu nikdy nebyla rovnocenným partnerem - neupírá jí hodnotu, jen ta leží zcela jinde než hodnota muže. Dobové myšlení spatřuji také v tom, že většina inkarnací je ukotvena v angloamerické kultuře.

Zároveň je kniha mnohde velice poetická, je to skoro poezie v próze. Pro velké květnatá slova nejde autor daleko (jak je snad patrné i ze zde uvedených úryvků). Kniha je, překvapivě, ve své podstatě velice křesťanská. Hrdina se mnohokrát odkazuje k Bohu a ani prožité inkarnace pro něj patrně nejsou v rozporu. Několikrát také uvažuje nad vztahem těla a duše.

Mohu jen rozjímat o takových projevech vůle a ducha a dojít k závěru, k němuž docházím tak často, že právě v nich sídlí skutečnost. Jen duch je skutečný. Tělo je fantazmagorické a zdánlivé. Ptám se vás, jak - opakuji, ptám se vás, jak může hmota nebo tělo v jakékoli formě hrát šachy na imaginární šachovnici s imaginárními figurkami přes prázdný prostor třinácti cel, překlenutých jen údery kloubů?

Ve svém vyprávění se často obrací k tématu života a smrti, což je u člověka s jeho prožitky pochopitelné.

Život se nedá vysvětlit rozumovými pojmy. Jak to řekl před dávnými lety Konfucius: „Když toho víme tak málo o životě, jak můžeme vědět vůbec něco o smrti?" A opravdu toho víme o životě velmi málo, když jej nedovedeme vysvětlit pojmy moudrých. Známe život jen podle jevů, asi tak jako divoch zná dynamo, ale z noumenálního hlediska nevíme o životě nic, nevíme nic o povaze vnitřní náplně života.
(...)
Není smrti. Život je duch a duch nemůže zemřít. Jen tělo umírá a pomíjí, neustále se plazí dík chemickému fermentu, který mu dává informace, věčně je tvárné, věčně krystalizuje jen proto, aby zase roztálo v tekutý stav a znovu krystalizovalo v nových a rozmanitých formách, které mají jepicí život a zase roztávají v tekutou hmotu. Jen duch trvá a dál buduje sám sebe postupným a nekonečným převtělováním, jak se propracovává vzhůru ke světlu. Čím budu, až budu zase žít? To bych rád věděl. Rád bych to věděl...

Román, ač jsem byl z počátku rozpačitý (první třetina se zabývá výhradně vězením), mne nakonec docela uchvátil. Přivedl mne k několika zajímavým úvahám. Nad životem a smrtí, vůlí člověka, vývojem lidského myšlení a samozřejmě i nad ženami.
Přínosné čtení, nelituji.

Vlastimil Vondruška: Dýka s hadem

Po přečtení dvou sbírek detektivních povídek Agathy Christie jsem jako další četl román Dýka s hadem od Vlastimila Vondrušky. Jedná se o historickou detektivní prózu, první díl série příhod královského prokurátora Oldřicha z Chlumu. Tuto sérii mi doporučoval jeden pán, se kterým jsem ležel v září v nemocnici. Knihu jsem měl déle nachystanou a tak jsem se do ní s chutí pustil - byl jsem zvědavý, jak spojuje historický román a detektivku.

Děj se odehrává v druhé polovině 13. století za vlády Přemysla Otakara II. Oldřich z Chlumu je správce hradu Bezděz a královský prokurátor pro severní Čechy, a proto, mimo jiné, vyšetřuje i závažné zločiny - například vraždy. A ohlášením vraždy na Bezděz román také začíná...

Kniha je rozdělena v podstatě do dvou částí, ve kterých jsou vyřešeny tři případy. Samozřejmě se nemohu vyhnout srovnání s jinými historickými romány. Mé dojmy jsou o přinejlepším rozpačité. Ne že by byla Dýka s hadem vyloženě špatná, jen je taková nemastná-neslaná. Sdředověk je v ní vykreslen sympaticky realisticky a rozhodně přesvědčivěji než v Sapkowského Husitské trilogii. Ale postavy mi splývaly, některé byly až příliš zásadové, jiné bezzásadové, objevovala se různá klišé. Navíc mi přišlo až hloupé, že panoš Ota se doslova a do písmene honí za každou sukní. A neustále se objevují nějaké "erotické" situace či vztahy. Moje představa středověku není taková, že by bylo sexu všude o tolik více než dnes...

Po pravdě jsem knihu od poloviny četl jen proto, že jsem byl zvědavý, jestli ještě něco... a ono nic. Chyběla mi hlubší motivace, napětí, vystupňování. První půlka si ještě jakž, takž drží pozornost. Vrátím-li se opět ke srovnání s Husitskou trilogií, tak přes nespornou přítomnost klišé a opakování se, dokázel děj mnohem více strhávat a motivovat čtenáře.

Nelámu nad Vlastimilem Vondruškou hůl, to ne, zkusím si přečíst někdy ještě něco. Ale už teď, měsíc po přečtení, mám problém si vzpomenout detailněji o čem Dýka s hadem vlastně byla. A to vypovídá za vše.