Review: The Silk Roads: A New History of the World

The Silk Roads: A New History of the World by Peter Frankopan
My rating: 5 of 5 stars

Čekal jsem dobrou knihu o historii hedvábné stezky. Skutečný rozsah a obsah mne ve výsledku zaskočil, ale rozhodně ne negativně! The Silk Roads zatím směřuje do mých top 3 knih pro letošní rok.

Kniha je nesmírně dlouhá a dala by se v podstatě rozdělit na 3 části:
1. Starověký vývoj blízkého východu, vznik islámu a střety náboženství a kultur.
2. Nástup imperií - od křižáckých států, přes Mongoly, Španělsko až po Britské impérium.
3. Posledních 150 let vztahů východu a západu.

To nejobjevnější pro mne představovala druhá a hlavně třetí část. Autor má, jak jsem to už několikrát u Britů pozoroval, velmi střízlivý přístup k jednání impéria v koloniích a vměšování do politické situace nezávislých států. Nevím, do jaké míry je vše opravdu tak, jak to autor popisuje (i když ty stovky stránek referencí jsou docela impozantní), ale ten kontext, který dodává k vývoji 20. století na blízkém východě mi přišel velmi objasňující. A to i ve světle současného vývoje vztahů mezi Evropou a USA, viz např. tahle pasáž z doslovu:

In practice, (...) this means nothing less than the complete reorientation of the United States. ‘We will of necessity’, it explained, ‘rebalance towards the Asia-Pacific region.’ Despite budget cuts of $500 billion to defence spending already planned over the next decade and with further reductions likely, President Obama took pains to stress that these ‘will not come at the expense of this critical [Asia-Pacific] region’. If one may brutally paraphrase the report, for a hundred years the US has directed much of its attention to its special relationships with countries in western Europe; it is now time to look elsewhere.

Celkově pro mne byla kniha velmi zajímavým pohledem na to, jak státy fungují - myslím, že si docela dobře pamatuji druhou válku v Perském zálivu a Afghánistán nebo spory mezi USA a Íránem. Ale spousta věcí okolo mi při vstřebávání informací z médií zcela unikla - např. že Američané dodávali v 70. letech jaderné technologie Íránu (dokud to byl jejich spojenec). Nebo to, jak bezohledně a sebevědomě se západní představitelé chovali a ztratili tím veškerou důvěru místních obyvatel, na které brali ohledy jen verbálně pro média. Ale i starší události - třeba to, že bohatství italských měst ve středověku bylo z velké části budováno nejprve obchodem s otroky a později vysáváním křižáckých států...

Řekl bych, že kniha je napsaná velmi pěknou angličtinou, nabitá informacemi, ale také dost masivní - četl jsem ji přes měsíc a místy dost intenzivně. Jen už toho na mne místy bylo moc a musel jsem si dát na pár dní pauzu. Výpisků mám hrozně moc, zpracovávat to budu asi ještě dlouho :-)

Závěrem rozhodně doporučuji všem, kteří by rádi dostali nějakou perspektivu a trochu širší pohled na geopolitické souvislosti i metody práce. Ve srovnání např. s SPQR, což je také skvělá kniha o historii, nepřináší vhled do každodenního života normálních lidí - nevím nic víc o tom, jaké to bylo žít podél hedvábné stezky. Chápu ale mnohem více, proč tato oblast byla, je a bude důležitá.

View all my reviews

Randy Pauch: The Last Lecture

Když se Randy Pauch vypořádával s tím, že trpí rakovinou slinivky a zbývá mu maximálně rok kvalitního života, začal zajišťovat své blízké pro budoucnost. Jako akademik - odborník na virtuální realitu - měl také příležitost přednést svou poslední přednášku na univerzitě. A rozhodl se promluvit o tom, jak naplnit své dětské sny.

Kniha je rozšířená a doplněná verze přednášky, která ji zasazuje do kontextu dalších myšlenek a věcí, které Randy v životě potkal, prožil nebo považuje za důležité.

Je to vtipně a upřímně popsané jádro toho, co pro něj znamená být člověkem. A je to nesmírně silné sdělení, rozhodně doporučuji se k tomu zase někdy vrátit.

Richard Llewellyn: How Green Was My Valley

How Green Was My Valley v sobě mísí něco z realismu a něco z magického realismu - není to román, který by byl dostatečně magický, aby se dal srovnávat třeba se Sto roky samoty, ale zároveň je při jeho čtení cítit, že na mnoha místech jsou opravdové události lehce mlhavé a přibarvené - tak jak už dětské vzpomínky bývají.

Příběh chlapce vyrůstajícího v malé Welšské hornické vesnici představuje směs příběhů z každodenního života velké rodiny - sám Huw je nejmladším synem. Konflikty synů, kteří podporují odbory, s otcem, který považuje stávkování za příliš drsnou nátlakovou metodu, je ukázkou obrovské hrdosti tváří tvář změnám světa kolem nás. Huw má docela dobrou možnost jít studovat, vymanit se z prostředí hornického života, ale právě pro svou zděděnou hrdost to vše odmítne.

Celkový tón je vlastně docela temný, jelikož kniha je psána v ichformě a vypravěč často předvídá, že se něco vyvine tragicky a nebo nějaká postava brzy zemře. Na druhou stranu velkou roli v životě postav hraje víra a náboženství a to v té nejjasnější a nejpravdivější podobě.

Kniha je napsána docela strhujícím stylem, přesto je jazyk poměrně náročný a čtení mi nešlo úplně rychle. To ale jen podtrhovalo celkový dojem z knihy. Postavy mluví mezi sebou welšsky a přepis do angličtiny je v něčem také svérázný.

Celkově je kniha rozhodně zajímavým románem o dospívání a o životě v menších, ale propletenějších komunitách.

Sumář 2016

Ben Aaronovitch - Řeky Londýna: Po delší době zase lepší fantastika. Originalita nadprůměrná, zpracování také, vypadá to i docela slibně do budoucna. Postavy jsou hezky předestřené a je spousta prostoru pro další kriminální případy k vyšetřování. Jedinou chybkou pro mne bylo to, že si román párkrát neodpustil rychlé dějové skoky, kdy jsem nestačil sledovat, kam zrovna hrdinové běží a proč, i když jim to bylo zcela jasné a já jsem si to asi měl domyslet. Ale to se mi zdá obecně problém akčnějších krimipříběhů (nebo třeba knih ze série JFK), kdy do sebe občas něco prostě zacvakne, ale bez pořádné expozice...

Liel Leibovitz - Leonard Cohen, Životm hudba a vykoupení: Kniha je něčím jako životopisným esejem o hudbě a poezii Leonarda Cohena. Líbilo se mi na ní, že na jednu stranu líčí příhody z jeho působení, ale zároveň je doplňuje hlubším rozborem a úvahou nad významem, jedná se tedy i o pokus o výklad díla. Nezabývá se pouze objektivní rovinou - co tím chtěl Cohen říci - ale i tím, co v jeho tvorbě subjektivně nachází posluchači a čtenáři. Skrze působivé historky z Cohenova života (což se od biografie čeká), ilustruje hlavní témata obsažená v názvu knihy. Je cítit velká úcta ke Cohenovi, kterého představuje jako postupně zrajícího guru, a jehož cestu k této pozici i její zaslouženost autor zkoumá. Celkové mi to připadá jako rozšířená verze nějaké akademické práci o Cohenovi.

Bill Bryson - Shakespeare (Eminent Lives): Když jsme chystali anglickou víkendovku Come & Play, dospěli jsme k tomu, že v dubnu bude výročí 400 let od smrti Williama Shakespeara. Debata s Filipem mi přišla moc zajímavá a když jsem náhodou narazil na Amazonu na tuto knihu, koupil jsem si ji - nestála ani 3$! Vůbec nelituji, je to jeden z nejlepších životopisů, které jsem četl. Dotýká se jak všech podstatných událostí ze Shakespearova života (ač vlastně skoro nic nevíme s jistotou), ale vysvětluje také proč skoro nic nevíme, jak se v té době žilo a jaký je kontext jeho díla. A to mi přišlo nejdůležitější - po přečtení mám  mnohem lepší představu, proč Shakespeare byl výjimečný tehdy i dnes. Největším důkazem je samozřejmě jeho literární dílo.

Leo Babauta - The Little Guide to Un-Procrastination: Známý autor literatury o selfmanagementu sepsal i tuto stručnou příručku, která obsahuje i velkou řadu praktických rad a tipů, které může člověk začít okamžitě používat. Rád se k ní zase vrátím, až budu mít někdy pocit, že potřebuji trochu zefektivnit.

Jared Diamond: Guns, Germs, and Steel: The Fates of Human Societies: Velmi zajímavý - a z principu kontroverzní - pohled na dějinný vývoj světa. Výchozí otázka zní - proč evropská civilizace dominuje? Proč největší civilizace vznikaly v euroasijském prostoru a proč Ameriku dobyli Evropané a ne naopak? Autor se na základě biologických a geografických podmínek pouští do úvah o předurčenosti této situace. Na začátku byly lidem rozdány karty v podobě dostupných plodin, živočichů, ekosystémů a dalších přírodních vlivů. Dále tvrdí, že izolovanost kultur byla v konečném důsledku jejich slabinou - tam kde byly v kontaktu, mohly si navzájem vyměňovat jak choroby (a tím i částečnou odolnost k nim), tak i vynálezy nebo plodiny. Základní problém knihy je v tom, že v podstatě nic není možné ověřit v reálu. Nevíme, zda jsou jím popsaná pravidla opravdu obecně platná nebo se jedná pouze o jednorázové události. Kniha je nicméně velmi důkladně napsaná, řekl bych že až zbytečně se opakující, přesto je stále docela čtivá i přes svou úctyhodnou délku.

Papež František: Laudato Si'

Nejnovější encyklika papeže Františka je kniha, která mne v roce 2015 zasáhla rozhodně nejvíce. A možná i v posledních několika letech. Je to poselství plné pokory tváří tvář Bohu, stvoření a tomu, jak člověk nakládá se svými bližními - živými i němými. Doplním několika odkazy, které jsem si vypsal. Plný text je možné stáhnout si například zde.

47. K tomu přistupuje vliv médií a digitálního světa, který – je-li všudypřítomný – nepodporuje rozvoj schopnosti moudře žít, hloubavě přemýšlet a velkodušně milovat. Moudrým osobnostem minulosti by v tomto kontextu hrozilo, že budou svědky toho, jak se jejich moudrost dusí uprostřed chaotického hluku informací. Vyžaduje se od nás snaha o to, aby se tyto prostředky staly nositeli nového kulturního rozvoje lidstva, a nikoli devastace jeho největšího bohatství. Pravou moudrost, která je plodem uvažování, dialogu a velkodušného setkávání mezi lidmi, nelze dosáhnout pouhým shromaždováním dat, která nakonec jako jistý druh mentálního znečištění pouze zahlcují a matou. Současně existuje též tendence nahrazovat reálné vztahy s druhými lidmi a všechny výzvy, které se s nimi pojí, komunikací zprostředkovanou internetem. To nám umožňuje vybírat si či eliminovat vztahy podle naší libovůle, čímž se často vyvolává nový typ umělých emocí, které se vážou spíše k zařízením a obrazovkám než k lidem a k přírodě. Současné prostředky nám umožňují vzájemně komunikovat, sdílet poznatky i pocity. Nicméně někdy nám také brání vstupovat do přímého kontaktu s úzkostí, s rozechvělostí i radostí druhého a se složitostí jeho osobní zkušenosti. Proto by nás neměla udivovat skutečnost, že dotěrnou nabídku těchto produktů provází hluboké a melancholické neuspokojení v meziosobních vztazích či škodlivá izolace.

[...]

83. Cílem putování veškerenstva je plnost Boží, které již dosáhl zmrtvýchvstalý Kristus, jenž je středem zralosti, k níž všechno směřuje. Takto přidáváme další argument ve prospěch odmítnutí jakékoli despotické a nezodpovědné nadvlády člověka nad ostatními tvory. Konečným cílem ostatních tvorů nejsme my. Všichni se naopak spolu s námi a skrze nás ubírají ke společnému cíli, kterým je Bůh, v transcendentní plnosti, kde všechno objímá a osvěcuje vzkříšený Kristus. Člověk obdařený inteligencí a láskou a přitahován Kristovou plností je povolán přivést všechno tvorstvo k svému Stvořiteli.

[...]

93. Věřící i nevěřící jsou zajedno v tom, že Země je ze své podstaty společným dědictvím, jehož plody mají sloužit všem. Pro věřící je to otázkou věrnosti Stvořiteli, protože Bůh stvořil svět pro všechny. V důsledku toho každá ekologická angažovanost musí zahrnovat sociální perspektivu, která zohledňuje základní práva těch nejvíce znevýhodněných. Princip podřízenosti soukromého vlastnictví všeobecnému určení dober, a tedy všeobecné právo na jejich užívání je „zlatým pravidlem“ sociálního jednání a „první zásadou celého společensko-mravního řádu“. Křesťanská tradice nikdy neuznávala právo na soukromé vlastnictví za absolutní či nedotknutelné a zdůrazňovala sociální funkci jakékoli formy soukromého vlastnictví. Svatý Jan Pavel II. toto učení připomínal velmi důrazně, když řekl, že „Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům, aniž by někoho vylučoval nebo zvýhodňoval“. Jsou to pregnantní a silná slova. Poznamenal, že „model rozvoje, který by nerespektoval a nepodporoval lidská práva, osobní a společenská, hospodářská a politická, včetně práv národů, by nebyl důstojný člověka“. Velice jasně vysvětlil, že „církev sice hájí legitimní právo na soukromé vlastnictví, ale s nemenší jasností také učí, že každé soukromé vlastnictví je vždy zatíženo sociální hypotékou, protože dobra mají všeobecné určení, které jim dal Bůh“. Proto tvrdí, že „neodpovídá Božímu plánu spravovat tento dar takovým způsobem, že z něho mají užitek jenom málokteří“. To vážně zpochybňuje nespravedlivé návyky části lidstva.

94. Bohatý a chudý mají stejnou důstojnost, protože „oba je učinil Pán“ (Př 22,2), „stvořil malého i velkého“ (Mdr 6,7) a „dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré“ (Mt 5,45). To má praktické důsledky, které vypočítávají biskupové Paraguaye: „Každý rolník má přirozené právo vlastnit přiměřenou parcelu pozemku, kde by mohl postavit svůj dům, pracovat pro obživu rodiny a mít zabezpečenou vlastní existenci. Toto právo musí být zaručeno, aby jeho uplatňování nebylo iluzorní, nýbrž reálné. Znamená to, že kromě vlastnictví musí mít rolník k dispozici prostředky technické přípravy, půjčky, pojištění a přístup na trh.“

95. Životní prostředí je kolektivní dobro, jmění celého lidstva a odpovědnost všech. Kdo vlastní nějakou jeho část, je tomu tak pouze proto, aby ji spravoval ku prospěchu všech. Pokud tak nejednáme, zatěžujeme své svědomí tím, že odpíráme existenci druhým. Proto si biskupové Nového Zélandu položili otázku, co znamená přikázání „nezabiješ“, když „dvacet procent světové populace spotřebovává zdroje v takové míře, že okrádá chudé národy i budoucí generace o to, co potřebují k přežití“.

[...]

106. Zásadní problém je jiný a ještě hlubší: jde o způsob, jakým lidstvo de facto přijalo techniku a její rozvoj spolu s homogenním a jednorozměrným paradigmatem. V tomto paradigmatu vystupuje do popředí takové pojetí, v němž se subjekt v logicko-racionálním procesu postupně dobírá chápání a tím i vlastnění vnějšího objektu. Tento subjekt se rozvíjí tím, že vypracovává vědeckou metodu spojenou s pokusy, která již v sobě zahrnuje techniku vlastnění, nadvlády a transformace. Je to, jako by subjekt stál před beztvarou realitou, která je zcela k dispozici pro jeho manipulování. Zásahy člověka do přírody existovaly vždy, ale po dlouhou dobu se vyznačovaly tím, že sledovaly a spolupracovaly s možnostmi, které mu příroda nabízela. Člověk přijímal z přirozené skutečnosti všechno, co mu nabízela, jako by si prostě bral z její otevřené dlaně. Oproti tomu se dnes zájem člověka soustředí na to, aby z věcí získal vše, co je možné, ovšem s tím, že skutečnost, kterou má před sebou, ignoruje nebo na ni zapomíná. Proto si člověk a věci už přátelsky nepodávají ruce, ale soupeří mezi sebou. Odtud se snadno dochází k ideji nekonečného či neomezeného růstu, který tolik nadchnul ekonomy a ekonomické i technologické teoretiky. Předpokladem tohoto růstu je lež o nekonečné dostupnosti dober planety, což vede ke snaze „vymačkat“ ji až nadoraz a ještě více. Jde o falešný předpoklad, že „je k dispozici neomezené množství energie a zdrojů a že jejich obnova je otázkou krátkého času a že negativní důsledky manipulace s přirozeným řádem věcí příroda dokáže snadno absorbovat“.

[...]

113. Na druhé straně se zdá, že lidé už dnes nevěří na šťastnou budoucnost a nemají slepou důvěru v to, co přinese zítřek, když pozorují podmínky současného světa a technické možnosti. Uvědomují si, že pokrok vědy a techniky se nerovná pokroku lidstva a dějin, tuší, že zásadní cesty, jež vedou do šťastné budoucnosti, jsou jiné. Nedovedou si však představit, že by se zřekli možností, které jim technika nabízí. Lidstvo se hluboce změnilo, uvyklo na trvalou hojnost novinek, posvěcenou prchavostí, která nás přes povrchnost strhává jedním jediným směrem. Je stále obtížnější zastavit se a obnovovat hloubku života. Odráží-li architektura ducha doby, pak megakonstrukce a sériové domy vyjadřují ducha globalizované techniky, v níž se ustavičná novost výrobků pojí s tíživou nudou. Nepoddávejme se tomu a nepřestávejme si klást otázky po cílech a smyslu každé věci. Jinak budeme pouze omlouvat faktický stav a k zaplnění prázdnoty budeme potřebovat stále více náhražek.

[...]

190. V tomto kontextu je třeba vždy připomínat, že „ochrana životního prostředí nemůže být zajištěna pouze na základě finanční kalkulace nákladů a výnosů. Životní prostředí je jedním ze statků, které tržní mechanismy nejsou s to odpovídajícím způsobem chránit nebo rozvíjet.“ Ještě jednou, je třeba vyvarovat se magického pojetí trhu, které má sklon domnívat se, že problémy se vyřeší pouze zvýšením zisku podniků nebo jednotlivců. Je realistické očekávat, že ten, kdo je posedlý maximalizací zisku, se zastaví, aby uvažoval o environmentálních dopadech, které zanechá dalším generacím? V systému výnosů není prostor k uvažování o rytmech přírody, o jejich cyklech rozkladu a regenerace a o komplexitě ekosystémů, které mohou být lidským zásahem těžce narušeny. Navíc když se mluví o biodiverzitě, nanejvýš se o ní uvažuje jako o rezervě ekonomických zdrojů, které by se dalo využít, ale nebere se seriózně v úvahu reálná hodnota věcí, jejich význam pro osoby a kultury, ani zájmy a potřeby chudých.

[...]

212. Nesmíme si myslet, že tyto snahy svět nezmění. Takové skutky šíří ve společnosti dobro, které vždy ponese ovoce nezávisle na tom, co jsme schopni vidět, protože vzbuzují v lůně této země dobrotu, která má vždy tendenci šířit se – někdy i neviditelně. Takové způsoby jednání nám navíc navracejí vědomí naší vlastní důstojnosti, vedou nás k větší existenciální hloubce a umožňují nám zakoušet, že se vyplatí žít na tomto světě.

[...]

217. Jestliže se „ve světě rozrůstají vnější pouště, protože tak moc narostly pouště vnitřní“, stává se ekologická krize výzvou k hlubokému vnitřnímu obrácení. Nicméně musíme též přiznat, že někteří křesťané, kteří se horlivě věnují modlitbě, se často pod záminkou realismu a pragmatičnosti vysmívají starostem o životní prostředí. Jiní jsou pasivní, nedovedou se rozhodnout ke změně svých zvyklostí a stávají se nedůslednými. Chybí jim tedy ekologická konverze, která znamená, že se ve vztazích k okolnímu světu projevují všechny důsledky setkání s Ježíšem. Povolání střežit Boží dílo je podstatnou součástí ctnostného života. Nepředstavuje něco volitelného ani nějaký druhotný aspekt křesťanského života.

[...]

229. Musíme znovu pocítit, že se vzájemně potřebujeme, že neseme zodpovědnost jedni za druhé a za svět, že se vyplatí být dobrými a čestnými. Již příliš dlouho jsme žili v mravním úpadku, posmívali jsme se etice, dobrotě, víře, čestnosti, a nastala chvíle, abychom uznali, že tato veselá povrchnost nám nebyla k ničemu. Taková destrukce veškerých základů společenského života nás nakonec přivede k tomu, že budeme jeden proti druhému hájit své vlastní zájmy, povede k novým formám násilí a krutosti a zabrání rozvoji opravdové kultury péče o životní prostředí.

John Ronald Reuel Tolkien: The Lord of the Rings

Mezi největší fenomény přelomu tisíciletí patří rozhodně filmová trilogie Pán prstenů. K potěše mnoha fanoušků do sebe vše zaklaplo a vznikla jedna z nejlepších filmových adaptací knihy. Už před filmy patřil Pán prstenů k nejzajímavějším věcem, které jsem četl. Pamatuji si, jak ráno chodíval se spolužákem, který bydlel o dvě ulice dál, do školy a on mi celou cestu vyprávěl, jak je ta kniha úžasná, tak jak se jí postupně prokousával. Pro dítě nadšené Dračím doupětem to bylo něco neuvěřitelného!

Hobita už jsem měl přečteného a těšil jsem se, že to bude něco podobného. Tak jsem se sám pustil do čtení. To mi trvalo, přestože jsem v té době byl velký čtenář, hodně dlouho. Někde v druhé půlce Dvou věží jsem se na dost dlouho zasekl - popisy krajiny a málo děje, to mě ubíjelo... ale celkově ve mně zanechal Tolkien velmi hluboký dojem a během následujícíh let jsem postupně přečetl asi všechno, co v češtině vyšlo. A zde se dostávám k jádru příspěvku - snil jsem o tom přečíst si Pána prstenů v angličtině.

Docela dlouho jsem se toho bál, docela dlouho jsem to odkládal, ale někdy na podzim loňského roku jsem si do Kindlu stáhl ukázku a zjistil jsem, že se to čte překvapivě dobře. Tak jsem si nechal pod stromeček darovat první díl brožovaného vydání a vydal jsem se na několikaměsíční výpravu za dobrodružstvím.

Rozhodně nelituji - ačkoli je český překlad velmi zdařilý, anglickému orginálu se nevyrovná. Genialita Tolkiena, jakožto autora, je v tom, že dokáza Pánu prstenů vdechnout neuvěřitelnou autenticitu. Kniha opravdu působí jako hrdinský epos, kniha zapsaná různými autory - nebo i jedním autorem z několika zdrojů. Proto je možné, aby hrdinové vesele žertovali a o několk stran dále z hlavy recitovaly obsáhlé verše pradávných písní. Do knihy to prostě patří.

Autenticitu dále umocňuje referenční rámec knihy. Odkazování na minulé hrdiny a svané postavy z dějin Středozemě, které ale vůbec nepůsobí vyumělkovaně jako u mnoha Tolkienových epigonů. A že jich je požehnaně! Rád bych vyzdvihl také to, že v češtině na mne mnohdy působí promluvy některých postav dost pateticky a zvláštně. V angličtině mne to tolik nerušilo, dokázal jsem mnohem snáze akceptovat styl vyprávění. Konečně mi kniha vůbec nepřišla tak rozvleklá a ačkoli jsem se asi dvakrát při čtení na pár týdnů zasekl, bylo to vnějšími okolnostmi a ne knihou.

Když odhlédnu od stylistické stránky knihy, vnímal jsem při druhém čtení i dosti odlišná témata v ději a obsahu knihy. Pokušení moci a nebezpečí, které z toho všeho plyne. Například postavu Boromira teď vnímám mnohem celistvěji a pozitivněji. Odhodlání a sebeobětování tváří tvář beznaději války proti mnohem silnějšímu nepříteli. Příběh entů. Smutek elfů nad zánikem čarovného rozměru Středozemě. A v neposlední řadě nemožnost vrátit se domů, protože nejen domov nezůstává stejný, ale i já se prožitým dobrodružstvím stávám někým jiným...

Sumář 2015

Stephen Hawking & Leonard Mlodinow - Stručnější historie času: Velmi zdařilý pokus vysvětlit poměrně komplikované úvahy jednoduchým a srozumitelným způsobem "běžnému čtenáři". Přes mé přírodovědné vzdělání jsou mi občas některé koncepty nejasné a tahle kniha mi pomohla něco z toho lépe myšlenkově uchopit. Rozhodně stojí za to se k ní po čase vracet.

Marek Orko Vácha - Neumělcům života: Podobně jako Modlitba argentinských nocí i tato kniha je sbírkou úvah a postřehů, kterými Orko odkrývá poměrně mnoho ze svého smýšlení a směřování. Upřímně přiznává občasné pochybnosti a pocit nezapadání do ideálních představ. O sobě, bytí katolíkem a dalších aspektech života. Pro mne z toho tak nějak vyplývá, že nemůžeme být každý ideálem, ale i bytí sám sebou a zápas o sebe má velkou hodnotu.

Jan Dobraczyński - Stín Otce: Autor zpracovává apokryfní příběhy o životě sv. Josefa do podoby knihy určené patrně mladým katolíkům a daří se mu to docela dobře. Pro mne byla kniha zajímavá zejména z hlediska vhledu do běžného života v Izraeli kolem přelomu letopočtu. Udělal jsem si představu, jak to asi vypadalo a chodilo na venkově a také lépe rozumím některým souvislostem v příběhu narození Páně.

Harold S. Kushner -  Když se zlé věci stávají dobrým lidem: Rabín Kushner se dívá na lidské utrpení a hledá v tom všem nějaký smysl tváří v tvář Bohu. Kniha pomocí příběhů ze života, praxe i literatury přibližuje jak se lidé vyrovnávají s bolestí a jak může být prospěšná. Pro mne osobně vyčnívá přesvědčení, že Bůh nemůže zasahovat zázraky do našich každodenních událostí. Ale když se mu otevřeme a prosíme ho, posiluje nás svou mocí a uschopňuje nás překonávat překážky na cestě k němu.

Andy Weir - The Martian: Velmi čtivá a tak akorát dlouhá dobrodružná sci-fi. Představte si Tajuplný ostrov zkombinovaný se suchým humorem a upřímným zájmem o kosmonautiku. O realističnosti by se dalo polemizovat, ale o tom, že se jedná o další ukázku toho, že zábavné a napínavé žánrové literatuře se rozhodně může povést překročit hranice mainstreamu a stát se bestsellerem.

Thomas Asbridge - The Crusades: The Authoritative History of the War for the Holy Land: Velmi objemná a možná až moc podrobná historie křižáckých výprav. Nejzajímavější mi přišla z hlediska pohledu na každodennost života ve středověkém Judsku a Křižáckých knížectvích. Jak lidé vnímali své pány, jak se změnilo jejich postavení a jak sebe navzájem ovlivnili křižáci i saracéni.

A. G. Riddle - The Atlantis Gene: Zpočátku to vypadalo jako docela zajímavý thriller se scifi prvky. Postupné vršení těch nejhorších klišé a neuvěřitelně neoriginální a stereotypní postavy a situace mě ale po třetině knihy definitivně odradily od dalšího čtení. Takže určitě nedoporučuji.

Graeme Thomson: George Harrison: Za zavřenými dveřmi

O osobnost George Harrisona jsem se začal víc zajímat poté, co jsem byl více-méně náhodou v kině na podařeném životopisném snímku od Martina Scorseseho. Jeho hudba je mi poměrně blízká - stylem i tématikou, a i proto se na můj seznam knih, které by mi mohli mí blízcí nadělit pod stromeček, dostal tento životopis.

Knihu jsem přečetl v podstatě na jeden zátah během několika málo dní a mělo to na mne zajímavý efekt. Někdy zhruba ve dvou třetinách se mi z toho začalo dělat špatně, protože na rozdíl od filmu podává náhled na Harrisona z více stran - neprezentuje ho pouze jako geniálního muzikanta s hlubokým duchovním životem. Ale také jako zapšklého, nerudného, arogantního a tvrdého muže.

A v tom si myslím, že je velká síla jeho příběhu - Harrison je nejednoznačná osobnost, tak jako ve své podstatě každý z nás. O kom by se daly nasbírat pouze pozitivní zážitky, kdo z lidí nikdy nikomu neublíží a vždy se chová příkladně? Beatles byli 4 a každý se s nabytou slávou a bohatstvím popasoval po svém. Velmi inspirující a v jistém významu i osvobozující mi příjde Harrisonův boj mezi světem hmotným a duchovním. Sláva a bohatství mu umožňovaly užívat si všech příjemných stránek života - na proti tomu dokázal být velmi přísný k sobě i druhým v otázkách duchovního života. A o tom je i spousta jeho písní...

Myslím si, že životopis je zpracován velmi čtivě a poctivě a dává čtenáři dostatek prostoru udělat si vlastní názor na to, kým vlastně George Harrison byl (a svým způsobem je). Zdá se mi totiž, že správci jeho pozůstalosti se o něm jinak snaží vytvořit poněkud zidealizovanou představu...

Sumář 2014

Rozhodl jsem se dělat si alespoň lehce komentovaný seznam některých knih, které přečtu, když už si u mně spousta z nich nenutí delší zápis.

Terry Pratchett - Malí bohové: Pamatoval jsem si, že je to fakt dobré a provokativní. Jako čtení do šaliny dobré, ale už jsem někde trochu jinde...

Walter M. Miller - Chvalozpěv na Leibowitze: Svět zničený jadernou válkou upadá do barbarství doby Temna a podobně jako ve středověku, i nyní opět zachraňují moudrost a učenost minulosti klášterní komunity. Celkově se to četlo dost kostrbatě, nevím, možná je to překladem. Klasický příběh o nepoučitelnosti lidí.

Isaac Asimov - Předehra k Nadaci: Pěkně napsané, poutavé a dobře vypointované dobrodružství. Odlehčená četba na cestování, nic zásadního.

Peter David - Imzadi: Prej nejlepší román ze světa Star Treku. Pokud je to pravda, tak potěš koště! Pro mne první a předpokládám že asi na hodně dlouho poslední. Tak unyle nevěrohodný romantický příběh, to jsem ještě neviděl... To mám za to, že si na Amazonu kupuju knihy za plnou cenu :-)

Ernle Bradford - The Great Siege: Malta 1565: Zajímavý pohled do pozdně středověkého/raně novověkého válečnictví. Dobově trochu zabarvené (napsáno v šedesátých letech). Rozhodně děsivé z hlediska toho, že se obě strany v tom velmi brutálním boji zaštiťovaly božím jménem a vůlí.

Hugo Rahner - Ignác z Loyoly: Velmi čtivá zastavení nad životem svatého Ignáce doprovázená velmi pěknými černobílými fotografiemi. Kniha  mi přišla jako velmi přínosná pro poznání faktů a příběhu života zakladatele jezuitského řádu, ale také pro pochopení jeho významu a pozice v katolickém myšlení. 

Zdena Kaprálová - Zítra bude líp: Ačkoli kniha není žádným veledílem po literární stránce, vyprávění o životě rodiny Kaprálových zejména ve 30. a 40. letech je nesmírně poutavé. O to víc, když člověk zná místa, o kterých píše. Rozhodně doporučuji.

Deset knih, které mě v životě ovlivnily

Zadání zní „deset knih, které mě v životě ovlivnily.“ To je zadání dosti netriviální, na druhou stranu jsem zjistil, že je to možná jednodušší než psát deset knih, které mne nejvíce bavily. Ony by ty seznamy byly asi dost jiné (zdravím pány Pratchetta a Asimova :-)).

Za knihy, které mne ovlivnily, považuji takové, ke kterým se opakovaně vracím, protože v nich stále nacházím nové a podnětné myšlenky, případně knihy, které při jejich čtení na dlouho opanovaly mé přemýšlení…

John White – Strážce meče: Předpokládám, že většina lidí o této knize nikdy neslyšela. Ale pro mne to v mých 12 letech bylo učiněné zjevení. Docela chytrá a nenásilná dětská fantasy.

Jules Verne – Tajuplný ostrov: Ta kniha se četla sama! Naprosto mě fascinovalo, co všechno postavy v ní vystupující ví a umí. Jedna z věcí, které mne ovlivnily v tom, že jsem nakonec chtěl být přírodovědcem (a ne třeba historikem).

J. R. R. Tolkien – Pán prstenů: Málokdo dokáže vyprávět příběh celého světa tak jako Tolkien. Síla téhle knihy nejen svázala velkou část fantasy žánru, ale zanechala hluboké stopy také v našich výrazových prostředcích – potřebujeme mýty a tohle je jeden z těch obecně sdílených.

Miloš Kočka – Prameny živé vody: Jeden z nejlepších životopisných románů, které jsem četl. Přímo z něj číší úcta a obdiv autora k Priessnitzovi. Uvědomuji si, že více než realitu popisuje legendu o „vodním doktorovi“, ale to neubírá na působivosti. Rozhodně mě to inspirovalo a ovlivnilo ve vnímání Jesenicka, minulosti i geniálních osobností.

Kurt Vonnegut – Jatka č. 5: Mám rád Science Fiction. A to, jak s ní pracuje Vonnegut, mne postupně přesvědčilo, že striktní vymezování žánrů nemá smysl. Jatka jsem četl třikrát, dvakrát česky a jednou anglicky a nepřestávají mě fascinovat a provokovat. Přesto, že jsem Jatka č. 5 četl tolikrát, jsou pro mne v mnohém stále neuchopitelná. Jo a v neposlední řadě je to jedna z nejvtipnějších knih, které znám.

Chalíl Džibrán – Prorok: To, jak dokázal Džibrán do tenké knížečky vbásnit tolik o bohu, lidech a světě, je pro mne jasný důkaz působení nějaké „vyšší inspirace“. Sám jsem k ní dlouho hledal cestu, ale potkával jsem ji tak často, že už se jí nakonec nedalo vyhnout a nezbylo než podlehnout a nechat se unést.

Jan Jandourek – Tomáš Halík: Ptal jsem se cest: Tomáš Halík je rozhodně výrazná a komplikovaná osobnost a já jsem dlouho nevěděl, co si o něm mám vlastně myslet. Tento rozhovor mi pomohl mu lépe porozumět z osobního hlediska (a nejen odborného. Zároveň mi přišel velmi povzbudivý v prožívání víry a hledání místa v církvi.

Umberto Eco – Foucaultovo kyvadlo: S kyvadlem jsem žil ještě několik měsíců po dočtení – pár pasáží se mě opravdu dotklo. Vnitřně jsem prožíval děj s hlavní postavou a to se mi moc často nestává. A když jsem ji dočetl, věděl jsem, že se k ní někdy určitě ještě vrátím.

Richard Rohr – Cesta divokého muže: Velmi zajímavý příspěvek k některým duchovním otázkám, které jsem v době prvního čtení řešil. Momentálně v ní nacházím inspiraci pro spiritualitu/duchovní život.

Josh Riebock – Heroes & Monsters: Kniha, na kterou jsem úplnou náhodou narazil na Amazonu v akci za 1$ a je to jedna z nejlepších koupí, co jsem kdy udělal. Neuvěřitelně upřímný pohled na svůj život, ale bez zbytečné sebelítosti nebo sentimentu. Josh hledá své místo ve světě, svůj vztah k Bohu a důvod, proč vlastně nikdy nekončí naše hledání.

PS: Bible v seznamu není, protože napsat ji celou je hrozně jednoduché a vybrat z ní jen jednu knihu je hrozně těžké...

John Green: The Fault in Our Stars

I have to say, that I am a fanboy of John Green. Honestly, there aren't many people that are so entertaining, thought provoking and intriguing at the same time. I'm especially fond of his Crash Course history and literature videos on Youtube. But this post isn't about John Green. It is about his probably most famous book.

“Some war,” he said dismissively. “What am I at war with? My cancer. And what is my cancer? My cancer is me. The tumors are made of me. They’re made of me as surely as my brain and my heart are made of me. It is a civil war, Hazel Grace, with a predetermined winner.”

The Fault in Our Stars is a novel for young adults. The main characters are terminally ill - "cancer-kids" - and the story is very bittersweet. That is no doubt one of the reasons, why it is so popular (I would say along with the film adaptation). Besides it is very well written - as far as I can appretiate english writing.

You don’t get to choose if you get hurt in this world, old man, but you do have some say in who hurts you. I like my choices. I hope she likes hers.

What makes it so special (at least for me) is in the way how it presents the search for "meaning of life". When you are 16, you feel like the whole universe is in front of you waiting to be explored. You have plenty of time to decide what is important in life. But what if you knew that there is no bright future for you? That you might not live more than few more years? You start to think differently. You ask yourself questions you wouldn't else even imagine.

Dad smiled. He put a big arm around me and pulled me to him, kissing the side of my head. “I don’t know what I believe, Hazel. I thought being an adult meant knowing what you believe, but that has not been my experience.”

I feel like we so often postpone (or snooze like on an alarm clock) the difficult decisions. We count on the fact, that we can do it tommorow. That we have all the time in our hands.
I can start jogging (tommorow).
I can write to my friend (tommorow).
I can be better person (tommorow).
But what would our lives be, if there was no certainty of tommorow?

“Some tourists think Amsterdam is a city of sin, but in truth it is a city of freedom. And in freedom, most people find sin.”

Noah Gordon: The Physician

I saw the book called The Physician for first time after I read I, Claudius. It was in some list of recommended historical novels. I was looking for a novel set in medieval times. In the end I moved to something else, but some time later, when I saw that The Physician on the Kindle Daily Deal just for 2$, I did not hesitate to buy it. I started reading the book, but at the time I did not have enought motivation and experience in reading English to get into it and I put it aside in second chapter.

It took me a year and half to get back to it - I was siting on a train and browsed my Kindle, looking for something to amuse myself with. I opened the book again, finished the second chapter, finished the third and was captured. I've read the remaining thousand pages in about a week.

The Physician isn't as vivid or complex as I, Claudius or Egyptian, maybe even because it is written from third person perspective. And in my opinion it is not as good as these classic books. On the other hand Noah Gordon sometimes builds really good atmosphere and unravels a subplots which lead to (at least fo me) unforeseen culminations. Besides the life of the main character - although still pretty extraordinary - is overall much more common. It was quite easy to understand him and his motivations.

In the year 1020, a London boy called Rob becomes an orphan, and is taken as an apprentice by a Barber-surgeon. Rob learns his craft and travels around England. Eventually he decides to become a Physician to be able to heal and help people as good as anyone could. Therefore he sets onto voyage to Ispahan in Persia to study with Ibn Sina, greatest physician of middle ages. The biggest problem is, that only muslim and jews are allowed to study there. So he decides to disguise as a neglectfuly raised young jew...

“Here is the lesson,” Barber said. “It is just as easy to bring death to man, and I’ve done so. It’s harder to keep hold of life, harder still to maintain a grasp on health. Those are the tasks to which we must keep our minds.”

Very interesting is the insight into the relationships between christians and jews and muslims and jews - it really helped me to understand some differencies. I think, that the author is probably of jewish heritage. On the other hand - the women are quite plain characters. And I am pretty sure that the book is historically inaccurate. But I really enjoyed the details of Robs travels and the description of everyday life...

“I think of the separation between life and Paradise as a river,” Mirdin said. “If there are many bridges that cross the river, should it be of great concern to God which bridge the traveler chooses?”

Few months ago a major motion picture based on this book was released - according to the trailer, it is very loosely inspired, but I am really curious, how did they handle the source material. I hope it will be released in Czech Republic.

Sergio Rubín & Francesca Ambrogetti: Papež František

Tato kniha má podtitul Rozhovor s Jorgem Bergogliem, což naznačuje, že vznikla ještě před zvolením primase argentinského papežem Františkem. Asi žádná životopisná kniha o papeži nemá předmluvu napsanou rabínem a to jen první z mnoha výjimečných momentů kolem Jorge Bergoglia.

Rozhovory velmi nenásilně seznamují čtenáře s Františkovým dětstvím, kněžskou službou i pohnutou historií Argentiny druhé poloviny 20. století. Jednotlivé kapitoly jsou provázány autorskými shrnutími a popisem drobných zážitků a historek, které novináři při dotazování sesbírali. Je jasné, že od takovéto knihy nelze očekávat nějakou kontroverzi nebo drsnější polohy, ale přesto se, myslím si, dostává velmi hluboko. Papež František je představen jako bohatá a mnohovrstevná osobnost, rozhodně nejednoznačná minimálně ve své opravdové a upřímné touze po přiblížení se bližním a Bohu.

Po jejím přečtení mnohem lépe rozumím mnoha papežovým vyjádřením, která běžně potkávám v médiích a která jsou zpravidla zkreslena překladem či neznalostí reálií ze strany novinářů. Rozhodně doporučuji všem, kteří si říkají, že František je docela zajímavý muž nebo neví co si o něm vlastně myslet. Já už teď vím.

Jan Balabán: Zeptej se táty

Po řadě odborných a odpočinkových knih jsem se rozhodl dočíst knihy, které mám nachystané na hromádce. První z nich je právě Zeptej se táty - útlý román Jana Balabána, který nedlouho po jeho dopsání zemřel. A snad právě proto na mne zapůsobil jako blesk z čistého nebe.

Kniha pojednává o tom, jak se jedna rodina vyrovnává se smrtí otce. Jednotlivé postavy promýšlí, jak se postavit k tomu, jak jejich otec odešel, co při tom dělali a prožívali oni, ale také s otázkami týkajícími se jeho minulosti, na které jim již nemůže odpovědět.

Co víme o tom, kdo leží v hrobě, který jedem upravit? Dočteme tu knihu někdy do konce? Bude někdy konec těm dopisům, otázkám a pomluvám? Někdy mi připadá, že celý můj život je jen pomluva. Že já sám jsem jen očerněním toho lepšího, co tu mohlo být místo mě. Že jsem jen někomu zabral místo, které mi nepatří.

Román je napsán volným stylem, kdy se přelévá přímá řeč do vyprávěné a zase zpět - není ani oddělena uvozovkami. I proto na mne ppsychologie postav zapůsobila velice intenzivně. Jejich úvahy nad otazníky ve vlastní minulosti i budoucnosti mi připadaly takřka hmatatelné. Což se mi u knihy nestalo už docela dlouho - naposledy snad u Heroes & Monsters.

Bylo to naše poslední společné jídlo a bylo nám spolu dobře. Byl to takový okamžik, který by neměl skončit, víš?
Vím. A taky vím, že neskončil.
Jak by mohl neskončit? Je to jako mžiknutí oka a už to není.
Kdepak. Okamžiky nekončí. Okamžiky pořád trvají, to jenom my v nich nemůžeme pořád žít.
To je zas ta tvoje vysoká matematika?
Ne, moje víra.

Nevím, co víc bych napsal, Zeptej se táty je pro mne spíše prožitkem, než než intelektuální zkušeností. Težko se popisuje, ale někde uvnitř o mne zazvonilo a tuším, že se k němu budu vracet...

George R. R. Martin: Hra o trůny

Když jsem před lety četl několik Sci-fi knih od G.R.R. Martina (v paměti mi utkvěla zejména Tufova dobrodružství), zapamatoval jsem si z přebalů knih informaci o fantasy sáze Píseň ledu a ohně. Ta se stala velmi známou a populární zejména před dvěma lety, když vzniklo její výpravné seriálové zpracování. Tomu jsem se ale cíleně vyhýbal, protože jsem pořád doufal, že si najdu čas se do ní začíst - podobně jako to stále plánuji u Harryho Pottera. A ten čas před pár dny nadešel.

Díky tomu, že je zrovna léto, mám relativně volnější režim a docela dost cestuji, jsem měl prostor hodně číst. Po několika oddechových dílech JFK jsem se konečně chopil Hry o trůny. Zapůsobila na mne docela intenzivně, ale ne úplně pozitivně. Román je to výpravný, rozsáhlý a spletitý. Obsahuje docela promyšlené pozadí s propracovanou historií i geografií. V knize také vystupuje celá řada postav. Řekl bych, že víc, než může průměrný čtenář pobrat.

A tyto postavy se dostávají do nejrůznějších vypjatých situacích - protože když se hraje o trůny, buď zvítězíte nebo zemřete. Ano, v knize se často dějí velmi, velmi nepěkné věci. Místy jsou předvídatelné, většinou ani ne. Napětí je vystavěno do příjemného dramatického oblouku, ale už asi od poloviny jsem tušil, že většina otevřených otázek se na těch cca 800 stranách nezodpoví. Což mne nakonec do čtení moc nemotivovalo. Stejně jako určitý pocit skrytého sadismu autora - píše epickou fantasy a proto prostě musí být drsná, drsná, drsná (a to prý jsou v tomto další díly ještě mnohem horší). Nevím, v něčem mi přišlo zábavnější Ivanhoe od Waltera Scotta - je sice jednodušší, ale jeho krása je i ve jisté naivitě stylu. Jako je tomu například i u Smrti krále Artuše Thomase Malloryho.

Člověk by čekal u postav v tak ambiciózním díle hlubší propracování - ty se ale mnohdy chovájí velmi ploše a jednoduše. Zde je pravděpodobně na vině právě ten obrovský počet osob. Kdo je charakterní se chová pořád charakterně, bez většího vnitřního boje. Naivové naivně naletí, nedůvěryhodní proradně zradí a vzhledem k záběru se žádný psychologický vývoj nekoná. Čímž nechci říct, že by Hra o trůny byla špatná, naopak, jedná se o originální a zajímavou fantasy, žádný prostý klon Tolkiena.
Jsem zvědav, kdy narazím na opravdu propracovanou fantasy s hloubkou postav ve stylu Gravesova Já, Claudius. Zatím nevím, jestli budu Píseň ledu a ohně číst i dál - odrazuje mě ta rozvláčnost a nakonec trochu i brutalita.

Francis Scott Fitzgerald: Velký Gatsby

Jedním z filmových blockbusterů letošního roku je bezpochyby Velký Gatsby. Proti knižním adaptacím nic nemám, ale mám radši, když si mohu knihu předem přečíst a pak srovnat s filmem (i proto jsem na podzim před premiérou četl podruhé Hobita). Obzvláště proto, že i John Green ji označuje za jeden z nejvýznamnějších románů anglické literatury. Rozhodl jsem se si Gatsbyho přečíst. Bohužel jsem narychlo nesehnal žádnou českou verzi - využil jsem tedy toho, že text už má vypršený copyright a stáhl jsem si anglický e-book.

Příběh je poměrně jednoduchý a vykresluje krátké přátelství vypravěče Nicka Carrawaye s Jayem Gatsbym. K jejich osobnímu setkání dochází až v pokročilješí části knihy, přestože Nick se na začátku stává jeho sousedem a od toho okamžiku naráží na nejrůznější Gatsbyho stopy.

Kniha ukazuje prázdnotu života americké smetánky 20. let minulého století. Večírky, povrchní vztahy, povýšený pohled na svět, zakuklení se ve vlastním světě těch nahoře. Přesto, Nick do tohoto světa tak úplně nepatří. A Gatsby už vůbec ne - jeho bohatství je tajemného původu, patrně nelegálního. O to více je dává najevo okázalými večírky, honosným domem, nablýskaným autem...

Motorem Gatsbyho jednání a divokého života je touha po Daisy, Nickově sestřenici. S tou se chtěl už před lety, v době kdy sloužil jako kapitán v armádě, oženit, ale nakonec k tomu nedošlo. Jeho snahou je dokázat Daisy, že je mužem z vyšší společnosti, že je bohatý a úspěšný. To se mu ale v podstatě nedaří, jeho upřímná touha není opětována - Daisy je neschopná volby mezi Gatsbym a svým manželem. Jay je pro ni jen obzvláštněním, povyražením.

Gatsbyho chorobná touha po Daisy se mu nakonec stává osudnou, když dojde k tragické záměně a je zabit. Na jeho pohřeb, který zařizuje Nick, dorazí jen dva lidé. Navzdory tomu, jak byl za svého života oblíbený a kolik hostů chodilo na jeho večírky, se ukazuje, že opravdové přátelství a lidskou úctu nezískal... je vůbec možné naplnit americký sen?

Kniha je napsána čtivým a uhlazeným jazykem. Postavy jsou ve své archetypálnosti vykresleny velmi živě a věrohodně. Místy mě při čtení až překvapilo, jak jsou některé situace ze života od večírku k večírku ve své absurdní prázdnotě životné.

Umberto Eco: Pražský hřbitov

Umberto Eco je dlouhodobě jedním z mých nejoblíbenějších autorů. Na Pražský hřbitov jsem se docela těšil, přestože mne trochu odrazovaly rozporuplné reakce, které román vzbuzoval různě na internetu. Začal jsem ho číst po Novém roce, ale vzhledem k nepraktickému formátu jsem ho na čas odložil a vrátil se k němu po třech měsících, abych ho za pár dní přečetl.

Rozvláčný a trochu zmatený začátek je totiž potřeba překonat, aby se před čtenářem rozprostřel mnohovrstevný historický příběh. Sledujeme deníkové zápisy kapitána Simona Siminiho, který se pomocí psaní rozpomíná na svůj život. Na začátku knihy totiž trpí amnesií a neví zhola nic. Průběžně vyplývá na povrch, že je agentem tajných služeb, konspirátorem a padělatelem. A na svědomí má zejména různé propagandistické dokumenty očerňující tu zednáře, tu jeziuty nebo židy.

Román, jak už je u Eca zvykem, obsahuje nesmírné množství odkazů na reálné osoby a události a do fiktivního příběhu zapojuje reálné osoby i publikace. Je otázkou, zda proplétá realitu kolem fikce nebo fikci proplétá realitou... každopádně mi téma hodně připomínalo Foucoultovo kyvadlo. Přesto zůstává Pražský hřbitov hlavně historickým románem, zatímco starší román má výrazné biografické a psychologické rysy.

Náročným aspektem četby je fakt, že kapitán Simonini rozhodně není sympatická postava, ba naopak! Jeho sobeckost, sebestřednost, chamtivost a zbabělost jsou zrcadlem tomu, jak sám vykresluje tu kterou skupinu, kterou zrovna očerňuje. Nemůžeme věrohodně popisovat něco, co v sobě nemáme. Přiznávám, že ve chvíli, kdy autor popisuje černou mši, jsem měl už docela dost a měl jsem chuť knihu zavřít a odložit. Přesto román nesklouzává do nějaké bulvárnosti a snahy šokovat čtenáře. Vše je velice účelné.

Zajímavý je také náhled do mysli člověka druhé poloviny 19. století a politických a společenských změn, které se v té době odehrály - např. vznik a upevnění národních států (Itálie, Německo). Zajímavým je také náhled na to, kolik brakové, smyšlené a svým způsobem až odporně lidové literatury se tehdy vydávalo (např. sešity o zavrženíhodných praktikách Zednářů atp.) Zdá se mi neuvěřitelné, jak to všechno Umberto Eco dokáže seskládat dohromady do funkční knihy. Výtečně.

Knihu hodnotím jako celek rozhodně nad Baudolino a asi i nad Ostrov včerejšího dne.

Josh Riebock: Heroes & Monsters

I have to make a little confession right at the start of this post. I loved reading this book. It is touching, truthful and of course well written. I'll try to keep my enthusiasm low...

If people was less obsessed with changin’ the world and more concerned ’bout changin’ themselves and playin’ a role in the few lives around ’em, then the world wouldn’t need so much changin’ to begin with.”

Full name of this book is Heroes & Monsters: An Honest Look at What It Means to Be Human. The narrator and main character is called Josh. And he explains some of his life experience. Don't worry, it's nothing spectacular. Unless you agree with the fact that the most fantastic things happen to us in our daily lives. That you don't have to travel all around the world to find adventure – to find something meaningful to fill your life with.

I guess it’s true what they say: if you don’t know what you want to fill your life with, there’s a good chance you’re going to fill it with everything that you don’t—

It's a story of quite ordinary young man. A story of his struggle with the monsters all around us on our quest of becoming heroes. A story of a colourful inner life with many questions.

I don’t understand, but understanding something isn’t a prerequisite to feeling it. We don’t have to understand things in order to be affected by them. I may not understand any of this stuff with my dad, my family. But I feel all of it.

As I have mentioned, I find this book very truthful. Because it resonated with my own human experience. Yes, many stories examine human behaviour in extreme situations – exposing the worst (or sometimes even the best) in man. But Heroes & Monsters is about the terrifying task of becoming a proper human. To love. Yourself, God, anybody! About reaching freedom. Inner healing.

"Because above all else you wanna be free. You dream of a life where the possibility of failure and folks’ opinions don’t control you, where unknowns don’t boss you ’round, a life where fear ain’t yer dictator. And if them fears, them flies, weren’t ’round now, well, it would only mean you were chasin’ the wrong dream. In order to find freedom, to overthrow the flies in yer life, you have to stand among ’em. Can’t swat flies from a mile away. And now here you are, swarmed. Right where you should be.”

The thing I appreciate most about this book is the fact, that I feel it's all true. It resonates so much with my own experience – overcoming my own fears, search for healing, finding a place for love and God in my life. I'm pretty sure, that not everybody will understand or agree. But for me, at this time, this book was a blessing. Well, life is like that. Eventually, you get what you need.

Our way of spitting in the face of the apathy that has come to destroy us.
(…)
(Because we are)... two people who know that life’s richest moments don’t come cheap, that they are the ones that we almost didn’t get, the ones that we had to struggle for. Because without the struggle to endure, we’d never be truly set free. We keep on like two people who know that sometimes you have to fight for the life that you want.

I never took so many notes while reading any other book before – I have written about 6 pages. Josh Riebock really makes you stop and think about what you read, to compare experience, to absorb. I'll return to Heroes & Monsters – I'm sure...

Life isn’t just about me finishing what I started. No, no, it’s about God finishing in me what he started.
(...)
I suppose the easiest thing to do in the old world is waste your life, and the easiest way to waste your life is to forget what my dad told me: “God is the only thing that matters.”
(...)
A friend is someone who will die to keep us from becoming anyone else, someone who fights for us against a world that is constantly trying to shrink us into shelved canisters labeled “how you’re supposed to be.” A friend does everything possible to make sure we become who we are made to be—nothing less, nothing more.

I could go on – but it is better in context of the book. If you are interested, get yourself a copy. I can't promise you anything – I can just honestly say, that I really enjoyed it.

Karel Čapek: Hovory s TGM

Výchova a vzdělání

Hlavní věc je: mít děti rád, umět se vmyslit a vcítit do jejich duševního života, který je spíš konkrétní a obrazný než abstraktně vědecký; vyučovat názorně, připínat poučování k tomu, co děti konkrétně vidí ve svém okolí; a vyučování co možná individualizovat.

(...)

Vývoj školy, v tom je vývoj demokracie.

(...)

Já bych to shrnul tak: dítěti je první a hlavní školou rodina; a rodina, to se rozumí, ta míň vychová a vyučí dítě tím, co mu přikazuje nebo zapovídá – u nás je ve všem, i v rodině, příliš mnoho kázání – jako spíš tím, co dítě doma vidí. Tedy jací jsou rodiče, matka i otec, jaký mají poměr k sobě a k okolí, to má největší vliv na dítě.

(...)

Ja, tož ty všechny vlivy – od rodiny až po školu a četbu – působí na výchovu dítěte; co tu je složek! Reformovat výchovu dětí, to neznamená jen zdokonalovat tu didaktiku ve škole; to znamená reformovat i život nás dospělých; my jsme půda, ze které rostou nové generace – záleží hodně na nás, budou-li lepší nebo šťastnější. Ten saský ministr měl pravdu, když řekl deputaci, která k němu přišla s návrhy o výchově dětí, že mu výchova dětí starostí nedělá, jen výchova dospělých.

(...)

A pokud běží o vliv školy, i když učitel nevystupuje proticírkevně, dostává dítě už od první třídy nepoměrně víc poučení a dojmů vědeckých než náboženských. A ty dojmy, to vědecké vědění, důsledně domyšlené, vede dítě a školáka k náboženským pochybnostem. Ve školách, v duších naší mládeže se odehrává právě ten historický proces nazývaný konflikt vědy a víry, boj vědy a náboženství. To všechno jsem prožíval intenzívně, třeba bez otřesů; ale pro mnohé a mnohé bývala škola místem nejtěžší krize. Škola laická, kde je zavedena, nechává náboženství stranou; ale nedovedu si představit našeho člověka, který by rostl bez poznání Ježíše a jeho učení; vždyť i obsah Starého zákona patří k základnímu kulturnímu majetku evropského člověka. Kdo by neznal obsahu křesťanství, byl by vlastně cizincem na naší kulturní půdě; a jak by kdo mohl pochopit evropské dějiny a řády, kdyby nebyl poučen o podstatě a vývoji církví?

(...)

A ještě bych řekl: nevychovávají jen rodičové a učitelé dětí, navzájem se rodičové i učitelé vychovávají dětmi – víc než se myslívá. Pozorovat dítě s láskou a zájmem, z toho se dospělý mnohému naučí; a kdybychom ve škole vštípili dětem svobodnější, demokratičtější zvyky – řekněme v pozdravování a styku, naučili bychom se tomu od nich.

(...)

Nejvíc je třeba, abychom své děti víc milovali, ne ústy, ale činy, abychom se o ně víc starali a víc s nimi žili. To platí zvlášť o pánech otcích. Tak často vidět, jak takový člověk shrabuje peníze, aby prý se jeho děti měly lépe; ale v druhé, třetí generaci jsou peníze rozházeny a rodina vymírá – je nápadné, jak je u nás málo starých zámožných rodin. Tož raději se starat o rodinu tak, aby v ní rostli zdraví, slušní, samostatní lidé...

(...)

Vždyť člověk zapomene skoro všechno, čemu se na školách učil, ale ten zájem jednou vzbuzený trvá a učí ho pozorovat a všímat si věcí. Poznání bez zájmu je mrtvé.

(...)

Takový novopečený vzdělanec nechce jít na malé město nebo na venkov, že prý tam kulturně zapadne a zakrní. Ve skutečnosti je pohodlný; dovede být kulturně živ, jenom když má k tomu svou kavárnu a ty umělé stimulanty. Lev je lvem i v kleci, nestane se oslem.

(...)

Na mladých lidech si tak nejvíc uvědomuju ten náš nedostatek tradice. Což o to, u nás se jezdí ve vyježděných kolejích ažaž, víc než sami víme; ale vyjeté koleje, to není ještě tradice; tradice je společné dílo generací, společná a samozřejmá kázeň. U nás se často začíná od začátku, místo aby se navázalo na dílo předchůdce; proto je u nás tolik programů a tolik ovčinců, které pak mohou mít na skutečný život a vývoj poměrně jen malý vliv. Pravda, jsme mladý národ a k tomu společnost, která se pořád obnovuje zespoda.

(...)

Celá naše výchova nevede ke kuráži. Jen se brzo hmotně zajistit, nejraději v úřadě, aby byl člověk pod penzí... Já v tom vidím koneckonců strach před smrtí, strach ze života podnikavého, odpovědného, dobyvatelského.

(...)

V demokracii netřeba pořád myslet na to, aby byl z kluka pán – de facto nějaký písař v úřadě – sedlák, řemeslník, dělník jsou často větší páni než ten inteligent, jen ať je každý pánem, každý mužem na svém místě, každý celým člověkem. A děvčata? Nejinak!

Básníci

Odjakživa jsem vedle filozofů a snad víc než filozofy četl veliké básníky; říká se jim přece „básníci-myslitelé“. Mne Goethe nezajímal méně než Kant, ba více, a stejně jiní básníci od Shakespeara počínajíc. Dante mi zůstal jaksi nedostupným. Básníci a umělci vůbec přemýšlejí o životě a jeho problémech ne méně a přitom konkrétněji než filozofové; tomu, kdo dovede číst, dávají nesmírně mnoho poznání; a chceme-li poznat duši a ducha cizích národů, je k tomu umění nejjistější cestou.

Porozumění

Nejčastěji jsem musel čelit lidem, kteří nevěděli, co říkám. Kdyby si lidé dovedli navzájem rozumět, měli bychom demokracii jedním rázem; bez vzájemného pochopení, bez tolerance není svobody. Jen když je člověk k člověku naprosto pravdivý a otevřený, lidé se opravdu poznávají; ale bez lásky není pravdy; bez pravdy a bez lásky nemůže člověk poznat člověka. Jen z tohoto základu může také vyrůst skutečné manželství, čisté a silné, největší dar života.

Muž, žena, manželství

Láska, láska silná, láska pravá, láska muže a ženy pohlavně nezkažených je, jak stojí v Písni písní, silná jako smrt – je silnější než smrt, protože udržuje život a rodí životy nové. Právem k ní literatura obrací svou pozornost největší – jenže je literatura a „literatura“ právě v tomto!

(...)

Něco antika neměla; to, co máme my severním podnebím, ten teplý poměr k domu, ke krbu, k rodině, k ženě, k dětem; Řekům a Římanům chybí naše zima, nevědí, co je to sedět v teple, děti kolem matky a babičky. Antický člověk politizoval a filozofoval na ulici; my se zavřeme doma a můžeme špekulovat nad knihami. Dokonce ten ruský člověk sedí si za pecí a nemyslí, jen dumá. Víc osamocenosti a uzavřenosti, víc rodiny, to je to severní.

(...)

Žena, to bylo její přesvědčení, nežije jen pro muže a muž nežije jen pro ženu; oba mají hledat zákony boží a je uskutečňovat.

(...)

Já vidím jen jednu cestu, a to je výchova k monogamii. To máte úkol všekulturní. Do jisté míry hospodářský a sociální; má-li se potírat prostituce, odčiňme degradující bídu – paupertas meretrix. Chceme-li zvýšit mravnost, postarejme se, aby lidé krásně, čistě a zdravě bydleli, aby se matky plněji mohly věnovat dětem, aby si lidé poctivou prací mohli vydobýt živobytí a domova. A pak, ten nešťastný alkoholism! Víte, jak s ním jde ruku v ruce prostituce a celá ta společenská bída. Já věřím, že zdravý a vzdělaný muž a zdravá, vzdělaná žena nebudou mít ty zamotané moderní pohlavní problémy. Jejich vztah bude silný, veliký a krásný. Silná a zdravá příroda je mravná – přesněji řečeno, není nízká. Tož hygiena života, života duševního i tělesného. Já bych mladým lidem nedělal mnoho morálních kázání, ale řekl bych jim: Pramen živé a živící vody najde jen ten, kdo v mládí neztratil smysl pro čistotu.

(...)

A pak víc zájmu o děti. Naši otcové většinou neumějí s dětmi zacházet a věnují jim strašně málo pozornosti; věřte mi, že naše výchova stůně především na otce.

(...)

Ale nejvyšší argument monogamie je láska. Veliká láska, láska bez výhrad, láska celého člověka k celému člověku nemůže pominout lety ani smrtí. Já to vidím tak: Jediný muž, jediná žena po celý život; zůstat věren až do smrti.

(...)

Láska, sympatie je největší mravní silou – z ní je veškerá vzájemná účast, pomoc a spolupráce; mravní život, to je součinný podíl na božím řádu světa – láska, sympatie, synegrie, to je zákon života ve vztahu dvou lidí, v rodině, národě, státu, lidstvu. Jiného neznám.

(...)

A nač to mluvení: normální člověk nevytrubuje do světa, že miluje své rodiče, svou ženu, své děti; to se rozumí samo sebou. Když miluješ svou vlast, nemusíš o tom mluvit, ale udělej něco kloudného; o nic jiného nejde.

Peníze

Já jsem měl s penězi zvláštní zkušenost: když bylo nejhůř, přišly odněkud. Nikdy jsem si nedělal starosti, že nebudu mít co jíst; věřil jsem, že jde-li člověk za svým slušným cílem, nemůže zůstat bez pomoci. Jak říká Ježíš: hledejte napřed království božího, a to ostatní vám bude přidáno. Peníze nemám rád, nebyly mně nikdy cílem, jen prostředkem, ať je to pomoc bližnímu nebo trvalé věci kulturní.

Být si pánem

Lidé se vyvíjejí jaksi vedle sebe, každý po svém; nemohou na sebe působit, opravdu působit jinak, než že druh druha vzájemně pozná. Hlavní věcí je starat se o sebe, kontrolovat a zdokonalovat sebe sama; to už je věc těch druhých, aby to pozorovali, chápali a vybrali si z toho pro sebe, co se jim hodí. To není egoism, spíš naopak. Být samostatný, být samosprávný a soběstačný, to právě znamená nežádat od druhého, aby ti dával, co můžeš a máš dělat pro sebe sám. Není jen žebrota podomní, je i žebrota mravní. Já vždycky chtěl, aby každý byl sám sobě pánem. To platí politicky, sociálně i mravně. Být si pánem: to zahrnuje svobodu i kázeň.

(...)

Kdo na malé poměry jen naříká, obviňuje tím sebe sama; sám je tím vinen, že žije male.

Společenská rovnost

V rovnost – rovnost naprostou – nevěřím, ve hvězdách ani v lidech není rovnosti. Vždycky byli a budou jednotlivci, kteří svým nadáním a nekontrolovatelným shlukem okolností víc dovedou a víc dosáhnou; vždycky bude hierarchie mezi lidmi. Ale hierarchie znamená pořádek, organizaci, kázeň, vedení a poslouchání, nikoli vykořisťování člověka člověkem.

(...)

Komunism je možný, ale jen mezi bratry, v rodině nebo v náboženské a v přátelské obci; může být udržen jen opravdovou láskou. Nepřijímám třídního boje; jsou stavy a třídy, jsou stupně mezi lidmi; ale to neznamená boj, to znamená organizaci přirozené a historicky vyvinuté nerovnosti, vyrovnávání, vzestup a vývoj. Nejsem slepý a naivní, abych neviděl nespravedlnosti a útisku, a vím, že jednotlivci, stavy i třídy musí bránit svých zájmů, ale to mně neznamená homo homini lupus, jak to už dávno bylo řečeno.

(...)

To se rozumí, hladový se budoucnosti nenají; víra ve vývoj a pokrok nás nezprošťuje našich povinností k potřebám dneška.

Náboženství

Když už mluvíme o církvi: ani církev ani teologie mně není náboženstvím, totiž není náboženstvím celým. My intelektuálové se snadno zakousáváme jenom do učení, do teorií té oné církve; ale to není náboženský život.

(...)

Vyjadřuju-li to formulí, že teokracie ustupuje demokracii, neznamená to, že náboženství ztrácí svůj význam a poslání. Církvím zůstává stále péče o duši, praktická péče mravní. Kdyby to duchovní dělali, byli by Ježíši nejblíže.

(...)

Úkol křesťanství, úkol církví je stejně veliký, ba větší, než byl po ty dva tisíce let: stát se opravdovým hlasatelem účinné lásky a buditelem duší. Jak to provádět, to si musí říci církve samy; již dnes a v budoucnosti náboženství bude individuálnější, bude odpovídat osobním duchovním potřebám lidí – nejsem prorokem, ale myslím, že jsem jedním z těch budoucích věřících. Svoboda vědy a bádání, intelektuální poctivost ve věcech náboženství, tolerance, toho potřebujeme; ale nepotřebujeme duchovní lhostejnosti, nýbrž víry, živé víry v něco vyššího, než jsme my, v něco velikého, vznešeného a věčného.

Násilí

Moje teze zněla: Když mě někdo napadne, aby mě zabil, budu se bránit, a nebude-li jiné pomoci, zabiju násilníka; když už jeden ze dvou má být zabit, ať je zabit ten, kdo má zlý úmysl.

(...)

Chci-li mír, neznamená to, že přijímám bez obrany útok; právě naopak. Já chci mír prakticky, ne utopicky; to znamená, že pro udržení míru vynaložím všechnu sílu důvtipu a lásky k národu i k člověčenstvu, ale je-li třeba, i všechnu sílu obrany. Proto být nebojácný, mužný, co nejsilnější! Není a nikdy nebylo nejmenšího rozporu mezi mým humanitismem a mým úsilím o obranu státu.

O jídle

Žaludek si potřebuje odpočinout, jako každý pracující úd, a toho se mu dostane vyhladověním. Většina lidí nechává svůj žaludek dřít do úmoru – přejídat se je jako nosit nad své síly těžká břemena.

Poznání

Jít za poznáním, to je, pane, život svrchovaně činný. Když řeknete věda, říkáte tím také úsilí, trpělivost, vytrvalost, obětavost, poctivost – samé požadavky života činného – a života mravního.

Kurt Vonnegut Jr.: God Bless You, Mr. Rosewater

I bought this book on Amazon because it was in sale for a few days and I thought, that my friend recommended it to me. It is one of Vonneguts well known novels and the main protagonist is money. Yes, good old dollars.

Mr. Rosewater is incredibly rich - specifically, he is chairman of Rosewater foundation. It was founded by his father to avoid taxes and it administrates all of Rosewaters wealth. Their wealth was formed as any other - via stealing privileges from other people. It's so easy in democratic country! The chairman of Rosewater foundation is always the oldest member of family and can be set off only in case if he is found insane.

Young lawyer who works in Rosewater's attorney's office comes up with a plan how to get to the money. He'll help Mr. Rosewater's distant relatives to get him pronounced insane. It shouldn't be hard: Mr. Rosewater is a good person, who tries to help other people. And most of them find it quite irrational.

This novel presents grotesque portraits of people of different social origin and how are they affected by money. Everybody is - somehow. And they are mostly unhappy.

History tells us this, my dear young Mr. Buntline, if it tells us nothing else: Giving away a fortune is a futile and destructive thing. It makes whiners of the poor, without making them rich or even comfortable. And the donor and his descendents become undistinguished members of the whining poor.”

There are many ideas about relationship between rich and poor people that I find very inspiring. It's not presenting rich as bad people and poor as good. No, both groups are portrayed in their "best".

“You know, I think the main purpose of the Army, Navy, and Marine Corps is to get poor Americans into clean, pressed, unpatched clothes, so rich Americans can stand to look at them.”
...
Poverty is a relatively mild disease for even a very flimsy American soul, but uselessness will kill strong and weak souls alike, and kill every time.

And Mr. Rosewater, the purest soul with good intentions and loving all mankind is being cured from his philanthropy.

These words were cut into the fountain rim: “Pretend to be good always, and even God will be fooled.”
...
“It seems to me,” said Trout, “that the main lesson Eliot learned is that people can use all the uncritical love they can get.”

One can say, that this book is about money. Yes, it definitely is. And it is about the price of man aswell.

“Kilgore Trout once wrote a whole book about a country that was devoted to fighting odors. That was the national purpose. There wasn’t any disease, and there wasn’t any crime, and there wasn’t any war, so they went after odors.” “If you get in court,” said the Senator, “it would be just as well if you didn’t mention your enthusiasm for Trout. Your fondness for all that Buck Rogers stuff might make you look immature in the eyes of a lot of people.” The conversation had left the area of peace again. Eliot’s voice was edgy as he persisted in telling the story by Trout, which was called Oh Say Can You Smell? “This country,” said Eliot, “had tremendous research projects devoted to fighting odors. They were supported by individual contributions given to mothers who marched on Sundays from door to door. The ideal of the research was to find a specific chemical deodorant for every odor. But then the hero, who was also the country’s dictator, made a wonderful scientific breakthrough, even though he wasn’t a scientist, and they didn’t need the projects any more. He went right to the root of the problem.” “Uh huh,” said the Senator. He couldn’t stand stories by Kilgore Trout, was embarrassed for his son. “He found one chemical that would eliminate all odors?” he suggested, to hasten the tale to a conclusion. “No. As I say, the hero was dictator, and he simply eliminated noses.”
...
The problem is this: How to love people who have no use? “In time, almost all men and women will become worthless as producers of goods, food, services, and more machines, as sources of practical ideas in the areas of economics, engineering, and probably medicine, too. So—if we can’t find reasons and methods for treasuring human beings because they are human beings, then we might as well, as has so often been suggested, rub them out.”