Richard Rohr: Cesta divokého muže

Richard Rohr je poměrně známý americký autor křesťanské spirituální literatury. Cesta divokého muže vznikla na základě jeho přednášek věnovaných mužské spiritualitě. Rohr vychází ze svých zkušeností kněze, františkána a duchovního několika společenství.

Co se mi na knize líbí je to, že se nejedná o klasicky americkou příručku - autor mi nikde neříká, že svět funguje tak a tak a já proto musím dělat to a to. Ne, popisuje svou životní zkušenost, své prožitky, pocity, úrazy, nápady. A ty někdy souhlasí s mou vlastní zkušeností a rozeznívají struny souznění, jindy mne míjí. Možná mi ještě chybí nějaká zkušenost, možná u mne k některým zážitkům ani nikdy nedojde.

Duchovně celistvá osoba v sobě integruje jak mužský, tak ženský rozměr lidského ducha. Stává se androgynem, oboupohlavním člověkem v nejlepším smyslu tohoto slova, které je odvozeno od dvou řeckých slov, znamenajících „muž“ a „žena“ (androgunos: aner –- muž, gune –- žena). Žádná stránka nepřevládá, protože první dodává energii druhé a druhá posiluje první. Androgynita je schopnost být maskulinní ženským způsobem a být femininní mužským způsobem. Androgynní osoba rozlišuje mužské od ženského, což je mužský dar, ale zároveň mužské s ženským sjednocuje, což je zase dar ženský. Androgynita je schopnost duchovně celistvého člověka být jak mužem, tak ženou, a využít energií obou pohlaví rozlišujícím, ale přesto kreativním způsobem.

Příjemné je, že kniha je v české verzi dostupná na internetu. Stáhl jsem si texty a převedl do formátu čitelného v Kindlu, udělal si spoustu výtahů a ty zde mohu částečně prezentovat. Za sílu i slabinu Cesty divokého muže označil původ knihy v přednáškách - jednotlivé kapitoly na sebe ne vždy navazují. Dají se tak číst i relativně samostatně. Uvádím, zde jen výběr z části témat, která mne nejvíce zaujala.

Velice mne oslovilo, jak Richard Rohr popisuje "systém bílého muže" a také nástrahy ženské emancipace. V tomto systému všichni žijeme, někdy se vůči němu bouříme, ale většina z nás v něm nakonec uvízne. V systému, který nás motivuje zásadně pomocí peněz, moci, úspěchu a sexu. To je všechno vnější motivace a našim životům pak chybí motivace vnitřní.

Muži věří, že vládnou sociální realitě, kterou vytvářejí, ale ve skutečnosti jsou v ní uvězněni. Jejich celu tvoří čtyři zdi, které doktorka Schaefová chápe jako čtyři mýty, tedy čtyři zastřešující víry, jež definují duševní obzor většiny mužů.
• První mýtus říká, že systém bílého muže je to jediné, co existuje. Muži ovládaní tímto systémem neznají žádný jiný způsob nazírání na realitu. Jsou závislí na svém jednorozměrném pohledu na svět, který jim realitu zprostředkovává. Nebaví je nic jiného než hra o moc, postavení a bohatství.
• Druhý mýtus zní: Systém bílého muže je přirozeně nadřazený. Jiní lidé mohou myslet, cítit a chovat se jiným způsobem, ten je však mimo rámec reality. Postoje a konání těchto lidí jsou v nejlepším případě kuriózní a zábavné, v nejhorším špatné a hrozivé.
• Podle třetího mýtu systém bílého muže všechno zná a všemu rozumí. Neexistuje nic, co by nespadalo do jeho kompetence či zorného pole, a když už, tak to není důležité. Systém a ti, kteří ho ovládají, vědí, co je pro každého to nejlepší a co je nejlepší pro svět.
• Čtvrtým mýtem je přesvědčení, že je možné být zcela logický, racionální a objektivní. Vše, co stojí za poznání, se dá zpředmětnit a změřit. Pocity, zásady, naděje, ideály, práva a jiné nehmotné hodnoty mají význam jen tehdy, pokud se dají zhmotnit a změřit.

(...)

Muži podvědomě vědí, že přemístění na jiné místo v onom pomyslném labyrintu neznamená únik z totálně ovládané hry, kterou jsou nuceni hrát. Větší psací stůl, vlastní kancelář, větší dům, nové auto, dražší dovolená -– to jsou v podstatě prázdné odměny, které muži dostávají za to, že se vzdají své svobody a vloží veškerou svou mužskou energii do služeb systému.

(...)

Muži nevědí, jak se mají motivovat. Když už nějakou motivaci mají, má podobu peněz, sexu nebo moci. Ale chybí jim vnitřní motivace a bez vnější motivace peněz, sexu a moci nevědí, jak volit a rozhodovat o tom, co chtějí se svým životem dělat.

Zároveň, pokud budou ženy postupovat cestou emancipace tak, že pouze převezmou mužské role a funkce, nepopřou tím ženu v sobě? Neutvrdí funkčnost tohoto systému? Souhlasím, že role muže i ženy jsou jinde... každý ji máme zapsanou někde v srdci. A právě spirituální cesta do našeho srdce v křesťanském významu -- to jest hlubiny naší duše -- je cestou za smyslem života a pravou motivací. Přesto, cesta k mužství neleží v nějakých knihách, jak výstižně píše sám autor v doslovu:

Není žádná cesta k mužskosti. Mužskost sama je cesta. A proto pojmenujte své rány. Nebojte se je procítit a plakat nad nimi. To znamená sílu, ne slabost. Vyhledejte tvář Otce. To znamená konání a cestu, ne pasivitu. Převezměte plnou zodpovědnost za svůj život a chování. Neobviňujte, neoddávejte se hanbě, nečekejte na soucit nebo na zázrak. Konejte. Tvořte. Jděte do toho. Riskněte to.

Neil Gaiman: Američtí bohové

V květnu a červnu jsem vzhledem ke studijnímu běsnění okolo státnic neměl mnoho času na čtení - respektive četl jsem jen studijní materiály. Do toho se mi podařilo vměstnat pouze občasné čtení z de Chardina a také román Američtí bohové, za který získal v roce 2001 Neil Gaiman ceny Nebula a Hugo. Je to kniha velice dlouhá, ale naštěstí také čtivá a obě získaná ocenění si jistě zaslouží.

"V tom spočívá věčná pošetilost muže," opáčil Středa a rozjel se. "Honíme se za šťavnatým masíčkem a neuvědomujeme si, že je to jen hezký obal na kosti. Žrádlo pro červy. V noci se třeš o žrádlo pro červy. Neuraz se."

Po stránce příběhové vychází Američtí bohové z klasické dějové linky: Hlavní postavou je muž známý jen pod přezdívkou Stín, který je vržen do soukolí událostí, aniž by znal pravidla hry, kterou hraje. Postupně vystoupí z pozice vedlejší postavy a nakonec se stane tím, kdo hru rozhodne. To je asi tak vše, co je očekávatelné a předvídatelné. Na tuto stručně představenou kostru se nabaluje maso příběhu a světa - snad spíše mýtu o světě. Tak jako Susanna Clarke dokonale spojila fantasy a s atmosférou románů Jane Austenové, vytváří i Gaiman úžasně funkční fantaskní pozadí naší reality.

"Je to atrakce pro turisty. Jedna z nejlepších. Což znamená, že je to místo moci."
"Nechápu."
"Je to naprosto jednoduché. V jiných zemích lidé během času rozpoznali místa, která mají moc. Někdy to byl přírodní útvar, někdy jenom místo, které bylo nějak zvláštní. Věděli, že se tam něco důležitého děje, že je to jakési ohnisko, kanál, okno imanence. Na takových místech pak budovali chrámy a katedrály nebo stavěli kamenné kruhy... víš, co myslím."
"Ale kostely jsou přece po celých Spojených státech."
"V každém městě. Někdy v každém bloku. A z toho hlediska, o kterém jsem ti povídal, jsou důležité asi tak jako trafika. Ne, v USA lidé dosud cítí to nutkání, aspoň někteří, cítí, že je něco volá z transcendentna, a odpovídají na to volání tím, že postaví z pivních lahví model místa, které nikdy nenavštívili, nebo vybudují obrovskou věž pro netopýry v kraji, kde netopýři nikdy nežili. Atrakce u silnice: lidi něco táhne na místa, kde by si v jiných částech světa uvědomili tu část sebe samých, jež je skutečně transcendentní, a koupí si tam párek v rohlíku a procházejí se a cítí se spokojené v rovině, kterou vlastně ani nedovedou popsat, a jsou naprosto nespokojení v rovině pod ní."
"Vy tedy máte pěkné praštěné teorie," řekl Stín.
"Na tom není nic teoretického, chlapče. Na to už jsi měl přijít sám."

V tomto světě totiž všichni bohové opravdu existují - stvořili jsme je my lidé. Pokud v ně alespoň trochu věříme, budou mít moc. Pokud na ně lidé zapomenou, pak velmi zeslábnou a je možné je i zabít. Stín se tak stává svědkem boje mezi starými bohy, které si do Ameriky přivezli její návštěvníci (od starých Egypťanů, Vikingů až po otroky a Iry) a bohy novými (média, internet...). Vše je popsáno nesmírně uvěřitelně, inkarnace bohů žijí běžně mezi námi a místy se chovají snad až příliš civilně. Kouří cigarety, pijí v barech, provozují pohřební ústavy, vyklepávají koberce. Každý podle své pravé podstaty.

A povězte mi, koho vy uctíváte, když jste pohanka?"
"Koho uctívám?"
"Správné. Řekl bych, že máte docela široký výběr. Tak, komu zdobíte domácí oltáříček? Před kým se klaníte? Ke komu se ráno i večer modlíte?" Její rty vytvořily několik tvarů beze zvuku, až konečně řekla:
"Ženskému principu. Chápete, jde o možnost, o prosazení."
"Chápu. A ten váš ženský princip. Má nějaké jméno?"
"Ona je bohyní uvnitř nás všech," oznámila dívka s kroužkem v obočí a do tváří jí vstoupil ruměnec.
"Nepotřebuje jméno."

Celá kniha je psána v erformě, ačkoli sleduje v naprosté většině Stína a jeho pozici ve válce bohů, ten se tak stává ústřední postavou. Celkově je román velice svěží moderní fantasy - dobře se vyhýbá hloupým klišé a po dějové stránce je vystavěn velmi originálně. Měl jsem jen občas problém orientovat se v množství postav, protože jsem musel knihu asi v půlce na dva týdny odložit a když jsem se k ní vrátil, najednou jsem si nebyl jistý, kdo je kdo.

"Nenazývej nikoho šťastným, dokud není mrtvý.' Hérodotos."
Pan Nancy zvedl bílé obočí a řekl: "Já taky nejsem ještě mrtvý, a hlavně proto, že nejsem ještě mrtvý, jsem šťastný jako blecha."
"To s Hérodotem. Neznamená to, že mrtví jsou šťastní," řekl Stín. "Znamená to, že nemůžeme hodnotit něčí život, dokud se neuzavře a neskončí."
"Já nesoudím ani potom," odpověděl pan Nancy. "A co se štěstí týká, je ho spousta druhů, stejně jako je spousta různých druhů mrtvých. Já, já prostě beru, co si můžu vzít, když to můžu mít."

Četl jsem knihu v českém překladu a zdál se mi dobrý. Autor používá současný jazyk, hlavně přímé řeči jsou kolikrát jako sbírané v MHD. Když si vedle sebe postavím svou původní představu Ódina formovanou vším možným, co jsem od dětství z nordické mytologie přečetl, s jednou z hlavních postav knihy, tak jsem nejprve trochu zaskočen. Ale pak si říkám, proč ne? Jak by se asi choval, vzhledem ke své mýtické povaze, kdyby se pohyboval mezi námi? Gaiman musel rozhodně provádět rozsáhlý sběr podkladů, aby dal něco takového dohromady. Když už jsem zmiňoval tu češtinu - občas se v knize vyskytly narážky na osoby, filmy nebo místa, která pro mne nebyla známá. Ale není to nic zásadního.

"Stýská se mi," přiznal.
"Jsem tady," odpověděla.
"Tehdy mi právě chybíš nejvíc. Když jsi tady. Když tu nejsi, když jsi jen duch z minulosti nebo sen z jiného života, je to lehčí."

Velice zajímavá je milostná linka románu - manželka hlavního hrdiny se i jeho přičiněním po smrti vrátí jako nemrtvá. A jakkoli to zní zvráceně, absurdně nebo nechutně, do knihy to úžasně pasuje. Když se během děje se Stínem několikrát potká... vždycky mi to přišlo nesmírně opravdové. Pasuje to do mé představy o tom, jak a o čem by se asi bavili.

Cítil, že musí něco říct: Miluji tě nebo prosím tě, nechoď, nebo promiň. Taková ta slova, co se říkají, aby se spravil rozhovor, který se bez varování stočil do temných míst. Místo toho řekl: "Já nejsem mrtvý."

 Závěrem bych rád řekl, že jsem rád, že jsem Americké bohy konečně přečetl. Je fakt, že to není kniha, která by zásadně ovlivnila můj život nebo bych měl potřebu číst ji někdy znovu (ačkoli pár zajímavých myšlenek obsahuje), ale je to rozhodně zajímavý pohled na náš svět a příjemné čtení. A proto mám tak rád science fiction a fantasy.

Sedl si na travnatý svah, díval se na město, jež ho obklopovalo, a uvažoval, že jednou se bude muset vrátit domů. A jednou si bude muset vytvořit domov, do kterého by se mohl vrátit. Byl by rád věděl, jestli domov je něco, co se po nějakém čase přihodí místu, kde žijete, nebo jestli je to něco, co člověk nakonec, když chodí a čeká a přeje si to dostatečně dlouho, najde.

Karel Šiktanc: Adam a Eva

Byl den.
A byla Noc.
A Země byla nesličná

A pustá.

„Kdo jsi?“

křičel jí do tváře,
jak by měl úzkost,
že se mu jen zdá.

A déšť mu zalil ústa.

Krásná báseň rozvíjející příběh Adama a Evy, muže a ženy.

Kurt Vonnegut Jr.: Jatka č. 5

Jednou řekl Rosewater Billymu zajímavou věc o knížce, která nepatřila mezi science fiction. Řekl, že všechno, co se bylo možno dovědět o životě, bylo kdysi v Bratrech Karamazových Fjodora Dostojevského. "Ale dneska už to nestačí," řekl Rosewater.

Jatka číslo 5 jsem prvně četl po svých prvních prázdninách s Brontosaurem. Pamatuji si, že mi je doporučovala Iva jako knihu, která rozhodně stojí za přečtení. Nadšen inspirativností toho léta jsem se stal fanouškem Kurta Vonneguta (ale taky Tracyho tygra...).

Ke knize jsem se vrátil na začátku května v souvislosti s tím, že s Petrem připravujeme literární večer právě o této knize a Kurtovi Vonnegutovi. Docela mě překvapilo srovnat své vzpomínky na knihu s tím, co se přede mnou objevovalo na stránkách.

Vůbec nemůžu říct, že by mě Jatka po letech bavila méně, než při prvním čtení. Ba naopak, čtení jsem si užíval a byl jsem nakonec docela překvapený, když knížka skončila tak rychle. Je totiž plná humoru (ať žije ironie a cynismus), který přes svou formální povrchnost není hloupý, ale jde pod povrch. Tak vtipný román jsem už hodně dlouho nečetl.

A Lotově ženě bylo přece řečeno, aby se neohlížela zpátky tam, kde všichni ti lidé žili a kde stávaly jejich domy. Ale ona se ohlédla, a já ji za to miluji, neboť to bylo velice lidské. Obrátila se za to v solný sloup. Tak to chodí. Lidé se nemají ohlížet zpátky. Já už to určitě víckrát neudělám.

Hlavní postava, Billy Pilgrim, je zvláštním typem hrdiny-nehrdiny. Jeho neschopnost jakékoli větší akce a naprostá odevzdanost proudu času a událostí plně souvisí s jeho prožitky s cestováním v čase. Co jiného také čekat od člověka, který neustále skáče ve svém životě z jednoho času a místa na jiné a ví o něm vše? Od okamžiku zrození až po smrt? Ne, rozhodně se nebude vzpouzet osudu.

Billy Pilgrim zůstal stát v lese. Se zavřenýma očima se opíral o strom. Hlavu měl zvrácenou dozadu a chřípí se mu mocně dmula. Vypadal jako básník v Pantheonu. A právě tady Billy Pilgrim poprvé zapendloval v čase. Jeho vědomí se rozmáchle přehouplo přes plný oblouk jeho života, až do okamžiku smrti, jež byla fialovým světlem. Nikdo jiný, ani nic jiného tam nebylo. Jen to fialové světlo - a hukot.

Billy si přelízl rty, krátce se zamyslil, posléze řekl: "Proč zrovna já"? "To je věru pozemšťanská otázka, pane Pilgrime. Proč zrovna vy? A proč my, když se to tak vezme? Proč vůbec něco? Prostě proto, že tento okamžik je. Viděl jste někdy brouky lapené v jantaru?" "Ano." Billy měl dokonce ve své ordinaci těžítko z hroudy vyleštěného jantaru, v němž byla zalita tři slunéčka. "A právě tak jsme my, pane Pilgtime, polapeni v jantaru tohoto okamžiku. Neexistuje žádné proto."

Román obsahuje i mnoho dalších výrazných postav - Vonnegut je vykresluje nesmírně živě, přesto že je jejich úloha pouze vedlejší. Žádná nedostane větší prostor.

Osmého dne řekl čtyřicetiletý vandrák Billymu: "Není to tak špatný. Mně je dobře všude." "Opravdu?" řekl Billy. Devátého dne vandrák zemřel. Tak to chodí. Jeho poslední slova byla: "Myslíš, že je to špatný? Není to tak špatný."

Jednou se Weary Billymu poškleboval, že ani neví, co je to krevní žlábek. Billy hádal, že je to odtok na dně železné panny, leč hádal špatně. Krevní žlábek, dověděl se Billy, je mělká drážka v čepeli meče nebo bajonetu.
(...)
"V životě je toho víc, než co vyčteš z knížek," řekl Weary. "Však na to eště přídeš."

"Jestli se vás někdo někdy zeptá, co je ta nejsladší věc na světě" řekl Lazzaro, "tak že pomsta."

V neposlední řadě jsou Jatka č. 5 postmoderní hrou s formou. Vonnegut hojně využívá prvky vědeckofantastických románů a zde je kombinuje ještě s Billyho prožitky z válečného zajetí a bombardování Drážďan.

Kilgore Trout se stal Billyho oblíbeným žijícím autorem a science fiction jedinou literaturou, kterou mohl číst. Rosewater byl dvakrát chytřejší než Billy, a oba se vyrovnávali s obdobnými krizemi obdobnými způsoby. Oběma připadal život beze smyslu, částečně pro to, co viděli za války. Rosewater například zastřelil čtrnáctiletého hasiče, když si ho spletl s německým vojákem. Tak to chodí. A Billy zas viděl největší masakr v evropských dějinách, kterým bylo bombardování Drážďan. Tak to chodí.

"Mám z vašich slov dojem, jako byste nevěřil na svobodnou vůli," řekl Billy Pilgrim. "Kdybych byl nestrávil tolik času studiem Pozemšťanů," řekl Tralfamadořan, "neměl bych asi nejmenší představu, co tou ‚svobodnou vůlí' myslíte. Navštívil jsem jedenatřicet obydlených planet a studoval jsem hlášení z jednoho sta dalších. Nikde jinde než na Zemi se ale o svobodné vůli nemluví."

Mimochodem, jedna z největších morálních ran, které Tralfamadořané Billymu zasadili, se dotýkala pohlavního života na Zemi. Řekli mu, že posádky jejich létajících talířů rozlišily na Zemi ne méně než sedm pohlaví, přičemž každé nezbytně nutné pro reprodukci. Opět: Billy si nedokázal představit, co má pět ze sedmi pohlaví společného s rozením dětí, neboť jejich pohlavní aktivita se projevovala pouze ve čtvrté dimenzi. Tralfamadořané se pokoušeli podat Billymu klíč, s jehož pomocí by si mohl udělat představu o pohlavním životě v neviditelné dimenzi. Řekli mu, že nebýt homosexuálních, mužů, neměli by Pozemšťané žádné děti. Mohli je ale mít bez homosexuálních žen. Nemohli by je mít, kdyby nebylo žen, starších pětašedesáti let. Mohli je ale mít bez mužů, starších pětašedesáti let. Nemohli by je mít, kdyby nebylo jiných dětí, které žily jen hodinu nebo ještě méně po svém zrození. A tak dále. Pro Billyho to bylo entepente.

Ostatně, co si asi sám autor myslí o literatuře nadpovídá poslední citace:

Průvodce pořadem se jich zeptal, jakou funkci by podle jejich mínění mohl román v moderní společnosti plnit, a jeden kritik řekl; "Lehce přibarvovat sněhobíle vymalované pokoje." Další řekl: "Umělecky zobrazovat prasárny." Další řekl: "Radit ženám nižších úředníků, co si mají koupit příště a jak se chovat ve francouzské restauraci."

Jack London: Tulák po hvězdách

Kdysi kdesi, snad někde v televizi nějaká osobnost, které si vážím, ale už si nepamatuji, kdo to byl, prohlásila o románu Tulák po hvězdách od Jacka Londona, že je to pro ni strašně významná a silná kniha. Proto jsem si ji zapsal na svůj lísteček s knihami k přečtení. A ona mlhavá vzpomínka na první setkání příjemně koresponduje s ústředním tématem knihy - pojednává totiž v prvé řadě o reinkarnaci.

Nosil jsem na krku železný obojek otroka ve studených krajích, za nocí prohřátých teplem tropů a provoněných sluncem jsem miloval princezny z královských rodů, zatímco černí otroci provívali dusný vzduch vějíři z pávích per a z dálky za palmami a studnami se ozýval táhlý řev lvů a vytí šakalů. Dřepěl jsem v chladné poušti a ohříval si ruce nad ohněm z velbloudího trusu, ležel jsem v hlubokém stínu šalvějového houští spáleného sluncem u vyschlých studní a s vyschlým jazykem jsem toužil po trošce vody, zatímco kolem ležely rozpadlé, roztroušené kostry lidí a zvířat, kteří také toužili po vodě a zemřeli. (...) Takové věci nepatří k zážitkům Darrella Standinga na tomto světě. A přece jsem já, Darrell Standing, našel tyto věci ve svém nitru v samovazbě v Saň Quentinu za pomoci mechanického zhypnotizování sebe samého.

Hlavní postavou románu je Darrell Standing, profesor agronomie který v cele odsouzence k smrti sepisuje své prožitky z vězení San Quentin, kam byl odsouzen na doživotí za vraždu. Ve vězení se jako člověk přemýšlivý stal brzy cílem hněvu dozorců a obětí týrání. Nakonec byl jiným vězněm nepravdivě nařčen z ukrytí propašovaného dynamitu. V zájmu bezpečnosti věznice byl uzavřen do samovazby ve sklepení věznice. Z několika desítek cel byly obsazeny pouze dvě další a s těmito vězni se dorozumíval pouze ťukáním na zeď. A ve své cele byl také mučen, aby vyzradil, kam ukryl neexistující dynamit. Mučícím prostředkem byla svěrací kazajka utažená až k zastavení oběhu. Standing ale nemůže svým mučitelům říct na co čekají a pravdu mu nevěří, proto je trápen stále více a více. Nepodléhá.

Čím víc člověk zeslábne, tím méně podléhá utrpení. Muka jsou menší, protože není tolik co mučit. A člověk, který je už pořádně zesláblý, slábne pomaleji. Je všeobecně známo, že zvlášť silní muži trpí při obvyklých nemocech mnohem krutěji než ženy nebo tělesně postižení. Když se zásoby sil vyčerpají, nedá se už tolik sil ztrácet. Když zmizí všechno přebytečné maso, pak to, co zbývá, je tuhé a houževnaté. A to se právě stalo ze mne, takový houževnatý organismus, držící se při životě.
(...)
„Já tu jeho drogu znám," řekl správce. „To je ta jeho prokletá vůle. Vsadím se, že kdyby chtěl, dokázal by chodit bosky po rozžhavených kamenech jako ti kanačtí knězi v jižních mořích."

Výdrž Darella Standinga dohání dozorce a správce věznice k zoufalství, ve snaze najít dynamit se nakonec rozhodnout umučit jej k smrti - aby nikdy nikomu nemohl prozradit, kam dynamit ukryl. Má být podroben tak dlouhému pobytu v kazajce, že jej nemá přežít. Standing se pokusí o sebehypnózu a překonat tak utrpení.

Začal jsem soustřeďovat svou vůli. I tehdy tělo ztrácelo citlivost a trnulo následkem ztráty oběhu krve. Upjal jsem svou vůli k malíčku na pravé noze a umínil jsem si, že tento prst musí v mém vědomí přestat žít. Umínil jsem si, že tento prst zemře - že zemře, pokud jde o mne, který jsem jeho pánem a něco zcela jiného než on. To byl nejtěžší zápas. Morrell mě upozornil, že to takové bude. Nebyl tu však ani stín pochybnosti, která by narušovala mou víru. Věděl jsem, že ten prst zemře, a poznal jsem, kdy umřel. Umíral článek po článku, přinucen mou vůlí. Ostatní bylo snadné, ale pomalé, to připouštím. Článek po článku, prst po prstu přestaly existovat prsty na obou mých nohou. (...)
Když jsem dospěl do výše srdce, začalo se mi poprvé kalit a mást vědomí. Z obavy, že bych mohl pozbýt vědomí, umínil jsem si zadržet získanou smrt, a soustředil jsem se na prsty na rukou. Mozek se mi zase vyjasnil a smrt mých paží až po ramena nastala v nejkratším čase. V tomto stadiu bylo z mého hlediska mrtvé celé mé tělo až na hlavu a na malý kousek hrudi. V mozku mi už nezněl tlukot a bušení sevřeného srdce. Srdce mi bilo pravidelně, ale slabě. Radost nad tím - kdybych se jí v takové chvíli odvážil - by byla znamenala konec mých pocitů. (...)
A pak přišly světelné záblesky a byl jsem pryč. Skokem jsem se vyhoupl nad střechu věznice a nad kalifornskou oblohu a byl jsem mezi hvězdami. Říkám vědomě „mezi hvězdami". Kráčel jsem mezi hvězdami. Byl jsem dítě. Měl jsem na sobě průsvitná, oblačná, jemně zbarvená roucha, třpytící se ve studeném svitu hvězd. Rozumí se, že tato roucha měla svůj základ v době, kdy jsem se jako chlapec chodil dívat na cirkusové umělce, a v mých chlapeckých představách o tom, jak chodí oblečeni mladí andělé. Nicméně jsem takto oděn kráčel mezihvězdným prostorem, nadšen vědomím, že jsem se vydal na velkou dobrodružnou pouť a že na jejím konci najdu všechny kosmické vzorce a objasním si nejzazší tajemství vesmíru. V ruce jsem držel dlouhou skleněnou tyčku. Bylo mi uloženo, že se musím koncem této tyčky dotknout každé hvězdy, kolem které půjdu. (...)
Vím, čtenáři, že ti to všechno připadá zmatené. Souhlasím s tebou. Je to zmatené. Ale takový byl můj zážitek. Bylo to pro mne stejně skutečné jako had, kterého vidí člověk stižený deliriem tremens.

Román je tedy do velké míry příběhem o obrovské vůli a nezlomnosti člověka tváří v tvář hlouposti, nenávisti a zlobě. Poté, co se mu podaří ovládnout a pobyt v kazajce se mu stane vlastně příjemným vytržením z reality kobky, začne se Standing věžnitelům otevřeně vysmívat - to nejhorší už mu udělali.

„Vy kriminálničtí psi, vy nevíte, co to znamená muž. Myslíte si, že muži jsou uděláni podle vás zbabělců. Podívejte se na mne, já jsem muž. Vy jste slaboši. Já jsem váš pán. Nedokážete mě donutit, abych jednou jedinkrát zanaříkal. Považujete to za cosi zvláštního, protože víte, jak snadno byste sami začali naříkat."

Při svých hypnotických stavech se totiž hlavní postava dostává do svých minulých životů - román se tak vlastně štěpí na povídkovou sbírku. To co spojuje většinu minulých životů více popsaných v knize je právě odhodlání a vůle jeho předchozích inkarnací. A také významná role žen v jeho životech, jak sám píše:

Když uvažuji nad tou svou nesmírnou minulou historií, nacházím několik velkých a skvělých vlivů a hlavní z nich je láska k ženě, láska muže k ženě jeho druhu. Vidím sám sebe stále jako onoho jediného muže, milence, vždycky jako milence. Ano, byl jsem také velký bojovník, ale když tu tak sedím a o všem spravedlivě uvažuji, jaksi se mi zdá, že víc než cokoli jiného jsem byl velký milenec. A proto, že jsem velice miloval, byl jsem velký bojovník. Někdy si myslívám, že příběh muže je příběh lásky k ženě. Vzpomínky na celou mou minulost, které nyní vypisuji, jsou vzpomínky na mou lásku k ženě. Miloval jsem ji vždycky v těch deseti tisících životů a podob. Miluji ji nyní. Můj spánek je jí plný, mé probouzející se představy, ať začínají kdykoli, vedou mě vždycky k ní. Není úniku před tou věčnou, skvělou, vždy novým leskem zářící postavou ženy.
(...)
Půvab ženy se nedá vylíčit slovy. Je odlišný od chápání, které vrcholí v rozumu, protože vzniká v pocitu a vrcholí ve vznětu, který, připusťme, není nic jiného než pocit vyššího druhu. Všeobecně řečeno, v podstatě kterákoli žena má kouzlo pro kteréhokoli muže. Stane-li se z něho kouzlo zvláštní, říkáme mu láska.

Standing přiznává, že ve vězení je kvůli ženě - opět osudově ovlivnila jeho život a stal se milencem a bojovníkem. London v úvahách o ženě pokračuje pro dnešního čtenáře poněkud podivnou úvahou:

Tak jako všechny generace filozofů přede mnou znám ženu takovou, jaká je - její slabosti a nízkosti a neskromnosti a nešlechetnosti, její nohy připoutané k zemi a její oči, které nikdy neviděly hvězdy. Avšak věčná, nezvratná skutečnost zůstává, její nohy jsou krásné, její oči jsou krásné, její paže a ňadra jsou ráj, její kouzlo je mocnější nad všechno kouzlo, které kdy oslňovalo muže, a tak jako pól chtě nechtě přitahuje magnetickou střelku, právě tak chtíc nechtíc žena přitahuje muže.
(...)
Jak jsem už řekl, žena v jejím nitru, její čistá ženskost zradila nakonec Miriam i mne. Vždycky byla tak klidná, tak rozumná, tak jistá sama sebou i mnou, že jsem zapomněl nebo spíš že jsem tehdy znovu dostal tu odvěkou lekci, kterou jsem dostával ve všech svých životech, že žena zůstane vždycky ženou... že ve velkých, rozhodujících okamžicích žena neuvažuje, nýbrž jedná hlavně podle svého citu, že poslední svatyně a nejvnitrnější popud k jednání leží v ženině srdci, a ne v hlavě.
(...)
Větší než naše námaha a úsilí, než hra vynalézavosti, než boj a hledění do hvězd a než tajemství, největší ze všeho byla žena. I přestože mi zpívala falešné nápěvy a přidržovala mě nohama pevně při zemi a přitahovala mé oči zahleděné do hvězd, aby se zahleděly na ni, přece mi ta uchovatelka života, ta pozemská matka darovala velké dni a noci a plnost let. I Tajemství jsem si představoval v její podobě, a když jsem mapoval hvězdnou oblohu, umístil jsem na ni její postavu.

V celé knize vlastně není větší ženská postava. Jsou zde vylíčeny některé ženy, které různá vtělení Darrella Standinga milovala, ale žádná z nich není opravdovou postavou. Tady se, podle mého názoru, nejvýrazněji projevuje doba vzniku knihy. Na přelomu 19. a 20. století zkrátka Jack London hledí na ženu jinak než my o století později. Žena pro hrdinu románu nikdy nebyla rovnocenným partnerem - neupírá jí hodnotu, jen ta leží zcela jinde než hodnota muže. Dobové myšlení spatřuji také v tom, že většina inkarnací je ukotvena v angloamerické kultuře.

Zároveň je kniha mnohde velice poetická, je to skoro poezie v próze. Pro velké květnatá slova nejde autor daleko (jak je snad patrné i ze zde uvedených úryvků). Kniha je, překvapivě, ve své podstatě velice křesťanská. Hrdina se mnohokrát odkazuje k Bohu a ani prožité inkarnace pro něj patrně nejsou v rozporu. Několikrát také uvažuje nad vztahem těla a duše.

Mohu jen rozjímat o takových projevech vůle a ducha a dojít k závěru, k němuž docházím tak často, že právě v nich sídlí skutečnost. Jen duch je skutečný. Tělo je fantazmagorické a zdánlivé. Ptám se vás, jak - opakuji, ptám se vás, jak může hmota nebo tělo v jakékoli formě hrát šachy na imaginární šachovnici s imaginárními figurkami přes prázdný prostor třinácti cel, překlenutých jen údery kloubů?

Ve svém vyprávění se často obrací k tématu života a smrti, což je u člověka s jeho prožitky pochopitelné.

Život se nedá vysvětlit rozumovými pojmy. Jak to řekl před dávnými lety Konfucius: „Když toho víme tak málo o životě, jak můžeme vědět vůbec něco o smrti?" A opravdu toho víme o životě velmi málo, když jej nedovedeme vysvětlit pojmy moudrých. Známe život jen podle jevů, asi tak jako divoch zná dynamo, ale z noumenálního hlediska nevíme o životě nic, nevíme nic o povaze vnitřní náplně života.
(...)
Není smrti. Život je duch a duch nemůže zemřít. Jen tělo umírá a pomíjí, neustále se plazí dík chemickému fermentu, který mu dává informace, věčně je tvárné, věčně krystalizuje jen proto, aby zase roztálo v tekutý stav a znovu krystalizovalo v nových a rozmanitých formách, které mají jepicí život a zase roztávají v tekutou hmotu. Jen duch trvá a dál buduje sám sebe postupným a nekonečným převtělováním, jak se propracovává vzhůru ke světlu. Čím budu, až budu zase žít? To bych rád věděl. Rád bych to věděl...

Román, ač jsem byl z počátku rozpačitý (první třetina se zabývá výhradně vězením), mne nakonec docela uchvátil. Přivedl mne k několika zajímavým úvahám. Nad životem a smrtí, vůlí člověka, vývojem lidského myšlení a samozřejmě i nad ženami.
Přínosné čtení, nelituji.

Vlastimil Vondruška: Dýka s hadem

Po přečtení dvou sbírek detektivních povídek Agathy Christie jsem jako další četl román Dýka s hadem od Vlastimila Vondrušky. Jedná se o historickou detektivní prózu, první díl série příhod královského prokurátora Oldřicha z Chlumu. Tuto sérii mi doporučoval jeden pán, se kterým jsem ležel v září v nemocnici. Knihu jsem měl déle nachystanou a tak jsem se do ní s chutí pustil - byl jsem zvědavý, jak spojuje historický román a detektivku.

Děj se odehrává v druhé polovině 13. století za vlády Přemysla Otakara II. Oldřich z Chlumu je správce hradu Bezděz a královský prokurátor pro severní Čechy, a proto, mimo jiné, vyšetřuje i závažné zločiny - například vraždy. A ohlášením vraždy na Bezděz román také začíná...

Kniha je rozdělena v podstatě do dvou částí, ve kterých jsou vyřešeny tři případy. Samozřejmě se nemohu vyhnout srovnání s jinými historickými romány. Mé dojmy jsou o přinejlepším rozpačité. Ne že by byla Dýka s hadem vyloženě špatná, jen je taková nemastná-neslaná. Sdředověk je v ní vykreslen sympaticky realisticky a rozhodně přesvědčivěji než v Sapkowského Husitské trilogii. Ale postavy mi splývaly, některé byly až příliš zásadové, jiné bezzásadové, objevovala se různá klišé. Navíc mi přišlo až hloupé, že panoš Ota se doslova a do písmene honí za každou sukní. A neustále se objevují nějaké "erotické" situace či vztahy. Moje představa středověku není taková, že by bylo sexu všude o tolik více než dnes...

Po pravdě jsem knihu od poloviny četl jen proto, že jsem byl zvědavý, jestli ještě něco... a ono nic. Chyběla mi hlubší motivace, napětí, vystupňování. První půlka si ještě jakž, takž drží pozornost. Vrátím-li se opět ke srovnání s Husitskou trilogií, tak přes nespornou přítomnost klišé a opakování se, dokázel děj mnohem více strhávat a motivovat čtenáře.

Nelámu nad Vlastimilem Vondruškou hůl, to ne, zkusím si přečíst někdy ještě něco. Ale už teď, měsíc po přečtení, mám problém si vzpomenout detailněji o čem Dýka s hadem vlastně byla. A to vypovídá za vše.

Agatha Christie: Poirotova pátrání, Herculovské úkoly pro Hercula Poirota

Na konci zkouškového jsem po všech těch učebních textech a podkladech pro diplomku s chutí sáhl po detektivních povídkách. A koho si vybrat jiného, než klasika žánru - Agathu Christie? Četl jsem si ty povídky před spaním. Protože to bylo na večer příjemné čtivo přečetl jsem sbírky rovnou dvě.

Detektivem je v obou sbírkách Hercule Poirot a je zajímavé srovnat, jak se za těch 30 let, které od sebe dělí povídky v reálném čase, změnil i on. Poirotova pátrání jsem čel v úchvatném prvorepublikovém překladu a ten mne bavil sám o sobě - například počešťování anglických jmen (kdy se z George Smithe stává Jiří Smith). Zdá se mi také, že povídky v Herculovských úkolech se více zaměřují na detail vyprávění a příhody jsou líčeny s větším nadhledem a autorka na nás občas pomrkává. To je rozdíl proti prvním příběhům, ve kterých humor proudí přímo skrze Poirotovu postavu a ne vypravěče.

V zásadě je to klasika mezi "lehčími" žánry - poku se chcete jen odreagovat a máte rádi detektivní příběhy, mohu jen doporučit. Ač brilantnosti Deseti malých černoušků příběhy nedosahují (přiznávám ale, že jsem tu knihu četl už asi před 10 lety).

Goblin, Goblin Hrdina, Goblinova válka

Pamatuji si, jak jsem před několika lety četl v Ikarii rozhovor s Jimem Hinesem o jeho knize Goblin. Nějak mi to utkvělo v paměti a když jsem knihu později viděl v knihovně, půjčil jsem si ji. Přečetl jsem ji docela rychle, není to dlouhý román, a atmosféra na mne docela zapůsobila. Není to totiž žádná epická fantasy, ale spíše komorní (nebo jeskynní?) příběh. Mocně mi to připomnělo atmosféru našich senancí nad DrD, kdysi před lety ještě na gymnáziu. Skupina hrdinů prochází horou, ve které vedle sebe žijí goblini, hobgoblini či zlobři... a vše vysvětleno drobnými berličkami. Hlavně aby příběh plynul.
Hlavní postavou je Jig, goblin, který se stane hrdinou. To je základní kámen celé trilogie - stane se hrdinou z nouze, proti své vůli, ale je hrdinou dobrým a úspěšným. Jak už jsem zmínil, příjemné je, že většinou bojuje opravdu jen aby zachránil sebe a co nejméně si komplikoval život. Trilogie se obejde bez megalomanie - když už se Jig dostane do opravdu heroické situace, nebývá to dobrovolně. Přesto se Jig postupně stává postavou zapojenou do událostí stále většího měřítka.
Za nejlepší považuji asi třetí díl série - je vidět, že autor "vyzrál" a vypsal se. Nápad s pohledem z druhé strany se mi líbí, pro mne, unaveného čtenáře fantasy, byl docela osvěžující. Goblini vyjadřující se k nechutným zvykům dobrodruhů, kteří se jim neustále plíží do hory, aby se nechali někým zabít, na mne zkrátka působí mnohem realističtěji a živěji, než polobožští hrdinové kosící ubohé gobliny po tuctech a další klišé (viz např. Shannara).

Rober Graves: Já, Claudius a Claudius Bůh

Už ani nevím co mne počátkem listopadu přivedlo do antikvariátu na Kounicově, ale dostal jsem tam chuť si koupit a přečíst nějakou knihu. Nechtěl jsem zkrátka odejít s prázdnout. Samozřejmě, jako už vícekrát, žádná z těch, které jsem tam měl z dřívějška vyhlédnuté už tam nebyla. Dal jsem se tedy do systematického prohlížení regálů. Nic mne dlouho nezaujalo, až jsem narazil na povědomý název - Já, Claudius. Vybavil jsem si, že je to nějaký seriál a z přebalu knihy jsem pochpil, že i docela ceněný historický román. Rozhodl jsem se ho zkusit a investovaných čtyřiceti korun nelituji.

Já, Claudius a Claudius bůh tvoří jedno románové dílo, podobně jako v případě Egypťana Sinuheta jde o smyšlenou autobiografii. Claudius byl čtvrtým císařem z Římské říše, zároveň je znám tím, že kulhal a koktal. Tyto své tělesné nedostatky údajně záměrně přehrával, což mu pomohlo přežít běsnění jeho dvou předchůdců (Tiberia a Caliguly). O tom všem romány také vypravují.

Knihy mne zaujaly velice barvitě vylíčenou atmosférou, která panovala v Římě na počátku císařství. Vedle idealistů, kteří věřili v možný návrat republiky, a monarchistů, hledajících prospěch prostřednictvím pochlebování císaři, krystalizuje skupina pragmatiků, kteří si uvědomují, že říše je již příliš veliká, aby ji mohl spravovat rozhádaný a pomalý senát. A k nim se nakonec od svého republikánství přikloní také Claudius.

Senát, totiž to, co ze senátu zbylo, zůstal sám a bez ochrany. Sváděli vinu jeden na druhého, jak jsem se později dověděl, a veškerá předstíraná oddanost republikánskému zřízení naráz vyprchala. Kdyby aspoň jediný z nich projevil nějakou odvahu, už to by bylo něco, nemusel bych se za svou vlast tolik stydět. Už dávno jsem měl jisté pochybnosti o věrohodnosti některých heroických pověstí ze starého Říma, jak je zaznamenal historik Livius. (...) Livius byl bezesporu vynikající spisovatel. Psal tak, aby svými strhujícími, ale historicky nepodloženými zkazkami o velké minulosti Říma vychovával lid k ctnosti. Ale zřejmě nebyl dost přesvědčivý a daleko to s tou výchovou nedotáhl, uvažoval jsem.

Slova zajatého krále Britonců po Claudiově triumfu po dobytí Británie.

Pak řekl ještě něco, co se od té doby nejednou citovalo: "Jednu věc nikdy nepochopím, vznešení pánové: jak je to možné, že vy, vládcové takového nádherného Města, kde jsou domy jako mramorové skály, obchody jako královské pokladnice, chrámy jako snové vidiny, o nichž nám vyprávějí naši druidové po návratu z tajemných návštěv v království Mrtvých, můžete ještě toužit po tom, abyste se zmocnili našich chudých ostrovních chatrčí?"

Claudius jako postava vůbec není bezchybný a ve své podstatě ani zcela pozitivní. Velice ho poznamenalo období, kdy přežíval u Caligulova dvora, který si ho vydržoval jako šaška pro nejrůznější šprýmy. A také nakonec podlehl vlivu několika žen, které jej jen využívaly. Vztah s Messalinou jej vlastně úplně zlomil a zabil v něm poslední touhu říši rozvíjet - dospěl k závěru, že obrat k lepšímu může přijít jen po vládě opravdu špatného císaře. Jen ten může lid vyprovokovat k nějaké obrodě... i proto za svého nástupce zvolil Nerona.

V knize je vůbec zajímavě vylíčeno několik vlivných ženských postav, které z pozadí řídí "velké muže". Ať už Claudiova babička Livia (manželka Augusta), Messalina nebo Agrippina. Zároveň popisuje některé způsoby, kterými tyto ženy s muži bezskurpulózně manipulují.
Claudius Bůh je v neposlední řadě také příběhem Heroda Agrippy, Claudiova přítele a krále Izraele, jeho obrácení k Jahvemu a také trestu za přílišnou pýchu.

Ještě pár citací
Claudius ke svým úředníkům o korupci:

"Nezakazuji vám přijímat dárky, ale zakazuji vám, abyste si sami o ně říkali. Pak by se mohlo stát - a určitě vám tím tvrzením nijak neukřivdím -, že by vás někdo podplatil, abyste se dopustili padělku nebo podvodu. Nevidím ovšem nic špatného na přijímání odměny za to, že uděláte pro někoho něco, co vás stojí čas a námahu, a že mu koneckonců dáte přednost před jinými, kteří mají stejné vyhlídky. Jestliže si sto lidí zažádá současně o tutéž laskavost a všichni kandidáti jsou na tom stejně, ale vyhovět se může pouze deseti z nich - nuže, pak byste byli blázni, kdybyste si nevybrali těch deset, kteří vám projeví největší vděčnost. Můj věrný přítel a spojenec král Herodes Agrippa cituje s oblibou jedno židovské přísloví? ,Nedáš náhubek volu, který ti mlátí obilí'. To je správné a spravedlivé. Ale nepřeji si, aby se zavedlo nějaké sprosté handrkování nebo přeplácení, kdo dá víc za to, že dostane přednost. A jestliže zjistím, že některému z mých volků jde spíš o to, aby si nacpal plnou hubu obilí, než aby je vymlátil, dám ho okamžitě odvést z mlatu na porážku."

A něco málo od krále Heroda:

Herodes mu tedy vyprávěl malé podobenství. Jeden boháč spatřil kdysi u silnice žebráka, který ho prosil o almužnu a tvrdil, že je jeho bratranec. Ten boháč řekl: "Je mi tě líto, žebráku, a udělám pro tebe, co budu moci, jelikož jsi můj bratranec. Přijď zítra do mé banky a tam na tebe bude čekat deset pytlů zlata, v každém z nich dva tisíce zlatých mincí naší říše." - "Jestliže mluvíš pravdu," řekl žebrák, "ať ti to Bůh oplatí." I šel žebrák do banky a opravdu: dali mu tam pytle plné zlaťáků. Měl strašnou radost a vděčností k bratranci se jen rozplýval. Ale jeden žebrákův bratr, kněz, který sám pro něho v nouzi nehnul ani prstem, přišel druhého dne k tomu boháči. "Tomu říkáš vtip?" spustil na něho zlostně. "Sliboval jsi, že dáš ubohému bratranci dvacet tisíc zlatých mincí naší říše a on tomu chudák opravdu věřil. Ale já jsem mu ty peníze pomáhal počítat a co nevidím - hned v prvním pytli jsem našel parthský zlaťák, který jsi tam nastrčil místo opravdového! Chceš snad tvrdit, že parthské peníze platí i u nás? Je to poctivé, takhle ošidit žebráka?"

Pozn.: Citace jsou pouze z knihy Claudius bůh.

Zdeněk Jirotka: Saturnin

Tak jsem se v posledním ročníku vysoké školy konečně dostal k tomu, abych si přečetl Jirotkova Saturnina, kterého nám naše češtinářka doporučovala celé gymnázium. A musím uznat, že více-méně oprávněně. Kniha je napsána velice čtivě a ačkoli se u humoristické literatury většinou nesměji, maximálně se pousměji (protože mi prostě nepříjde "lol" ani "rofl"), u Saturnina jsem se párkrát upřímně a z hluboka zasmál.

Humor knihy v mnohém spočívá ve velmi dobře vykreslených charakterech - každý z nás má v životě nějakou tetu Kateřinu nebo Milouše a asi v každém z nás se někdy ozve záblesk Saturnina. Ona neodolatelná chuť začít bombardovat kavárnu koblihami. V tom vidím jasnou nadčasovost Saturnina. Stejně jako v některých úžasných postřezích o povaze člověka a společnosti, nejčastěji z úst doktora Vlacha.

"Skutečnost, že dnešní řemeslníci se většinou za své řemeslo stydí, je zastíněna tím, jak se stydí dnešní výrobky za své původce. Předměty jsou tu jen proto, aby za ně byla zaplacena příslušná cena, ale zatvrzele odmítají sloužit svému účelu. A neříkejte mi, povídal doktor Vlach, že vidím příliš černě. Že ještě dnes jsou řemeslníci, kteří dělají dobré a poctivé věci, že lze ještě dostat například nábytek provedený tak, že se srdce směje, nábytek, jehož skříně se kupodivu otvírají, aniž je nutno jimi lomcovat, v jehož knihovně se skla posunují lehce, nábytek, který si tyto své vlastnosti udrží dlouhou řadu let. Mám z toho radost, ale většině lidí je to málo platné. Myslím tu převážnou většinu, pro kterou 50 000 korun reprezentuje asi tak celoživotní úspory a ne nábytek do jednoho pokoje."

Andrzej Sapkowski: Narrenturm, Boží bojovníci a Lex Perpetua

O existenci Sapkowského Husitské trilogie vím už několik let, dočetl jsem se o ní asi v Ikarii. Nejvíce mne na ní tehdy zaujalo zasazení do Zemí koruny české (zejména do Slezska) v období husitských válek. Už ani nevím, co mne přivedlo k tomu, že jsme si na pozdim z knihovny vypůjčil první díl - snad touha po další troše "historické" literatury po dočtení Baudolina.

K celé trilogii mám dva zásadní poznatky:
1) Knížky jsou naprosto obyčejné dobrodružné historicko-fantasy romány. Žádný hlubší přesah, nic k čemu by se člověk po letech vracel.
2) Bavilo mne to číst.

Navzdory tomu, že romány nejsou ničím zvláštní, četly se mi moc dobře. Je fakt, že zejména třetí díl už se místy točil ve spirále a některé události byly relativně předvídatelné (hlavní hrdina byl zajat a opět uprchl snad dvacetkrát). Na druhou stranu jsem byl občas vývojem i překvapen. Žánrová klišé se autorovi podařilo udržet na uzdě, nijak neruší. Navíc hlavní hrdina nezachraňuje svět, jen s tu větším, tu menším zdarem zachraňuje sám sebe z problémů, do kterých se dostal svou nerozvážností. Jediný přesah od dobrodružného románu někam dál jsem viděl v určitém parafrázování polských historických románů (Sienkiwicz) a poměrně zábavné kritice Poláků ze strany postav vystupujících v knize (to jsou většinou Slezáci, Češi a Němci).

Nejlepší ale na knížce je, že se odehrává na místech, která buď znám nebo jsou někde nedaleko. Vratislav, Břeh, Ratiboř, Hlubčice a další slezská města, ale také Praha, Kladsko, Odry či Sovinec. Za perličku považuji Rapotín u Šumperka, kde naleznou hlavní postavy dočasné útočiště.

Spojení fantasy a historického románu je velice organické a nijak mne nerušilo - magická moc se většinou omezuje na používání bylin a zaříkávadel, složitější čáry v žádném případě nejsou na denním počádku. Sympatické je mi i využití nelidských bytostí, které se pohybují ve světě mezi lidmi, ti je ale většinou nejsou schopni vidět.

Umberto Eco: Foucoultovo kyvadlo

První kniha, kterou jsem letos přečetl bylo Foucaultovo kyvadlo od Umberta Eca. Strávil jsem s ním příjemné Vánoce a část ledna - je to totiž, jak už je u tohoto autora zvykem, kniha velice dlouhá.
Od Eca už jsem toho četl více. Nejprve někdy před pěti lety Jméno růže - a byl jsem nadšen! Román mě zaujal svou spletitostí, ale i hloubkou některých naznačených myšlenek a propojeností s reálnou historií. Další román, Ostrov včerejšího dne, už mne tolik neoslovil. Respektive, dobrodružně-historická část se mi líbila, ale snové vize hlavního hrdiny už mě moc neoslovovaly. Naposledy jsem četl v září v nemocnici Baudolino a mé dojmy byly podobné jako u Ostrova. Historický román výborný, vyprávění o cestě do říše kněze Jana a z pobytu v ní už pro mne bylo příliš složitým. Celek na mne nepůsobil příliš soudržně.
Se čtením Foucaultova kyvadla jsem dlouho váhal - kniha je to opět dosti masivní a dost dobře jsem ani nevěděl, co od ní čekat. Na podzim mi ji ale vřele doporučovala jedna známá s tím, že je to nejlepší kniha, kterou kdy četla. Tak jsem se rozhodl to zkusit. A nelituji.

Kyvadlo je dokonalou ukázkou postmoderního románu, který si pohrává s několika rovinami vyprávění. Zároveň je to vlastně příběh v příběhu, historie vzniku jedné smyšlené historie, která nakonec možná ani není smyšlená a začne "požírat" své autory. Ale možná se do svého Plánu jen zamotali natolik, že přestali rozeznávat realitu a svou vlastní fikci. Možná zešílel jen sám vypravěč? Jak jinak může dopadnout, když se tři intelektuálové pracující v nakladatelství dají do náhodného spojování textů a důkazů z nejrůznějších konspiračních, alchymistických a kabalistických textů, které jim nosí autoři - z počáteční hříčky se stane spalující vášeň. Zjistí, že vše souvisí se vším a nic není možné vyvrátit.

Kniha je čtivé a realistické nahlédnutí do esoterických a konspiračních tradic (od Templářů přes Rosenkruciány až po Zednáře). Nahlédnutí do myšlení lidí stíhaných slabostmi, které si promítají do vnějšího světa (podobně jako právě v Ostrovu včerejšího dne). Kniha, která sama svou strukturou parafrázuje kabalistický přístup ke světu (je vystavěna podle kabalistického stromu).
Znejistili nejen hrdinové knihy, ale místy i já sám - nevěděl jsem, co je fikce a co ještě realita. Eco mi touto knihou rozhodně dokázal, že je geniální autor - dokázal mne v oblasti historie znejistit několikanásobně více, než Däniken. A to Eco píše beletrii, zatímco Däniken literaturu "faktu"! Možná to bylo i tím, že se román odehrává v současnosti (70.-80. léta) a že mi nedělalo moc problém vztahování se k vypravěči...

Foucoultovo kyvadlo je rozhodně kniha, ke které se chci ještě vrátit a za pár let si ji přečíst znovu. Protože pobrat ji na jedno přečtení prostě nebylo možné...