Když jsem před lety četl několik Sci-fi knih od G.R.R. Martina (v paměti mi utkvěla zejména Tufova dobrodružství), zapamatoval jsem si z přebalů knih informaci o fantasy sáze Píseň ledu a ohně. Ta se stala velmi známou a populární zejména před dvěma lety, když vzniklo její výpravné seriálové zpracování. Tomu jsem se ale cíleně vyhýbal, protože jsem pořád doufal, že si najdu čas se do ní začíst - podobně jako to stále plánuji u Harryho Pottera. A ten čas před pár dny nadešel.
Díky tomu, že je zrovna léto, mám relativně volnější režim a docela dost cestuji, jsem měl prostor hodně číst. Po několika oddechových dílech JFK jsem se konečně chopil Hry o trůny. Zapůsobila na mne docela intenzivně, ale ne úplně pozitivně. Román je to výpravný, rozsáhlý a spletitý. Obsahuje docela promyšlené pozadí s propracovanou historií i geografií. V knize také vystupuje celá řada postav. Řekl bych, že víc, než může průměrný čtenář pobrat.
A tyto postavy se dostávají do nejrůznějších vypjatých situacích - protože když se hraje o trůny, buď zvítězíte nebo zemřete. Ano, v knize se často dějí velmi, velmi nepěkné věci. Místy jsou předvídatelné, většinou ani ne. Napětí je vystavěno do příjemného dramatického oblouku, ale už asi od poloviny jsem tušil, že většina otevřených otázek se na těch cca 800 stranách nezodpoví. Což mne nakonec do čtení moc nemotivovalo. Stejně jako určitý pocit skrytého sadismu autora - píše epickou fantasy a proto prostě musí být drsná, drsná, drsná (a to prý jsou v tomto další díly ještě mnohem horší). Nevím, v něčem mi přišlo zábavnější Ivanhoe od Waltera Scotta - je sice jednodušší, ale jeho krása je i ve jisté naivitě stylu. Jako je tomu například i u Smrti krále Artuše Thomase Malloryho.
Člověk by čekal u postav v tak ambiciózním díle hlubší propracování - ty se ale mnohdy chovájí velmi ploše a jednoduše. Zde je pravděpodobně na vině právě ten obrovský počet osob. Kdo je charakterní se chová pořád charakterně, bez většího vnitřního boje. Naivové naivně naletí, nedůvěryhodní proradně zradí a vzhledem k záběru se žádný psychologický vývoj nekoná. Čímž nechci říct, že by Hra o trůny byla špatná, naopak, jedná se o originální a zajímavou fantasy, žádný prostý klon Tolkiena.
Jsem zvědav, kdy narazím na opravdu propracovanou fantasy s hloubkou postav ve stylu Gravesova Já, Claudius. Zatím nevím, jestli budu Píseň ledu a ohně číst i dál - odrazuje mě ta rozvláčnost a nakonec trochu i brutalita.
