"Člověk najde ve světě vždycky snadněji filozofování než dobrou radu."
Příběh má velice výrazné křesťanské poselství - jedná se v jádru o obraz konfrontace antického a křesťanského myšlení a konfliktu, který z toho vzešel. V této rovině je obsah knihy velmi zajímavý, ale je otázkou, do jaké míry realistický.
Zdálo se mu, že jsou to ovce, které musí dřív nebo později sežrat vlci, a na ty, kdož se nechávají požírat, nebyla jeho římská povaha s to myslit s uznáním.
Zejména vnitřní přerod některých postav se mi zdál stěží uvěřitelný - z jednoho pólu myšlení, chování a jednání přešly do jiného. Nejzajímavější tak paradoxně jsou postavy, které se se střetem potýkají, aniž by změnily svůj postoj. Zejména tedy Petronius a jeho hedonistický nadhled nad vším, co život přináší představuje zajímavou alternativu. Je to v podstatě člověk, který touží být o něčem přesvědčen, nebát se pro to riskovat život, věřit. Ale není mu to dáno.
“Ať Hádes pohltí tvé křesťany! Naplnili tě neklidem a zničili v tobě smysl života. Hádes ať je pohltí! Mýlíš se, jestliže se domníváš, že je to dobročinné učení, protože dobročinné je to, co dává lidem štěstí - to jest krása, láska a moc, kdežto oni to vše zvou marností. Mýlíš se, nejsou spravedliví, protože budeme-li oplácet zlo dobrem, čím pak budeme oplácet dobro? A ostatně, je-li za to i za ono stejná odměna, proč by pak měli být lidé dobří?”
“Ne! Odměna není stejná, ale podle jejich učení začíná až v příštím životě, který není dočasný.”
Významnou linií je také milostná zápletka lásky mezi patriciem Markusem Viniciem a Lýgií, která je křesťanka. Právě Markusův přechod od zcela kořistnické touhy po Lýgii k obětování se a absolutní pokoře k Boží vůli, tvoří jednu z os románu. Ten bohužel trpí z dnešního pohledu přílišnou rozvláčností. Zejména první část se místy tak vlekla, že jsem váhal, zda knihu neodložit (a po první kapitole jsem ji původně také odložil). Naštěstí druhá část mne už absolutně pohltila.
Úvahy Vinicia poté, co Lygie utekla před jeho pokusem ji získat:
Co je to za lásku, která dává přednost tuláckému životu, potupné bídě, nejistému zítřku a snad i bídné smrti před ověnčeným domem, kde ji s hostinou čeká její milovaný? Lépe, nebude-li takové řeči vůbec slyšet, protože by mohl zešílet. On by nedal to děvče za všechny poklady tohoto paláce a ona utekla. Co je to za lásku, která se bojí rozkoše a plodí bolest? Kdo to má pochopit? Kdo tomu má rozumět? Nebýt naděje, že ji zase najde, pohroužil by do své hrudi meč! Láska se dává, láska se nebere. V Aulově domě byly okamžiky, kdy sám věřil v blízké štěstí, ale teď ví, že ho začala nenávidět, že ho nenávidí a že zemře s nenávistí v srdci.
Promluva Petra k Lygii trpící svou láskou k Viniciovi:
“Dokud se oči toho, jehož miluješ, neotevrou světlu pravdy, do té doby se mu vyhýbej, aby tě nepřivedl do hříchu; ale modli se za něho a věz, svou láskou nehřešíš. A že se chceš bránit pokušení, to ti bude přičteno jako zásluha. Nermuť se a neplač, neboť já ti povídám, že milost Spasitelova tě neopustila a že tvé modlitby budou vyslyšeny a po dnech smutných nastanou dny radosti.”
Zajímavé je pro mne srovnat si Quo Vadis s Já, Claudius. Jedná se o dvě velké historické knihy z podobné doby (časově na sebe téměř navazují). A přesto jsou velmi rozdílné - dělí je od sebe bezmála 40 let a myslím, že je to poznat. Gravesově epopeji prospívá ichforma, postavy jsou mnohem relaističtější a uvěritelnější, epičnost děje se drží při zemi. Přesto člověku často běhá mráz po zádech. U Quo Vadis jsem měl zase mnohdy pocit, že se dívám na hollywoodský velkofilm - alespoň podle expozice některých obrazů a zápletek.
“Mýlíte se. Oni se brání.” “A jakpak?” “Trpělivostí.” “To je vskutku nový způsob.” “Ovšem. Ale můžete snad o nich říci, že umírají stejně jako sprostí zločinci? Ne! Oni umírají tak, jako by zločinci byli ti, kdož je k smrti odsuzují, to znamená my a všechen římský lid.” “Takové žvásty!” zvolal Tigellinus. “Hic Abdera!” odpověděl Petronius.
Má tedy Sienkiewicz ještě co říct současnému člověku? Jsem přesvědčen, že ano! A to právě skrze setkání Petronia a křesťany. Jakkoli nám při stavu cynické současnosti může připadnout líčení křesťanů směšné, z podobnosti přístupu římské nobility k životu a rozkoším, které nabízí, běhá až mráz po zádech. Ano, Petronius vlastně touží po nějaké hloubce, ale nedokáže se vzdát věcí, které jej uspokojují tady a teď. A to je jeho život i záhuba.
“Náš Bůh je Bůh milosrdenství,” opakoval apoštol. “Kdybys přišel k moři a házel do něho kamení, zda bys jím mohl zaházet mořskou hlubinu? A já pravím tobě, že milosrdenství Kristovo je jako moře a že hříchy a viny lidské utonou v něm jako kameny v hlubinách. A pravím ti, že milosrdenství jeho je jako obloha, která kryje hory, pevniny i moře, protože je všude a nemá hranic ani konce.
PS: Název románu souvisí s apokryfním příběhem o smrti sv. Petra. Ten byl při pronásledování křesťanů v Římě údajně přesvědčen svými učedníky a přáteli, aby uprchl. Cestou potkal nedaleko za Městem Krista...
Poutnická hůl vypadla Petrovi z ruky, jeho oči zíraly nehybně vpřed, ústa byla otevřena, v obličeji se zračil úžas, radost a vytržení. Pojednou se vrhl na kolena, ruce vztaženy před sebe, a z úst se mu vydral výkřik: “Kriste! Kriste!” A sklonil hlavu k zemi, jako by líbal něčí nohy. Mlčení trvalo dlouho. Pak se tichem ozvala starcova slova, trhaná vzlykotem. “Quo vadis, Domine?” Nazarius odpověď neslyšel, ale Petrův sluch zachytil smutný a mírný hlas, který pravil: “Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé.”
... Petr se tedy do Říma vrátil a zbytek už je historie.
