Od Marka Váchy jsem četl před několika lety knihu Místo, na němž stojíš, je posvátná země. Přiznávám, že jsem k ní přistupoval s velkým očekáváním vhledu do otázek vztahu víry a přírody (zejména její ochrany) a byl jsem docela zklamán. Nijak zvlášť mne neoslovila.
O to větší bylo mé překvapení nad Modlitbou argentinských nocí, kterou jsem dostal k Vánocům. Jedná se o sbírku úvah, esejů a postřehů. Moc dobře se čtou, jsou plné zajímavých myšlenek a jsou hlavně nesmírně upřímné. Narazil jsem už i na nějaké negativní ohlasy - vyčítají Váchovi, že píše o věcech, ke kterým by se kněz snad ani neměl přiznávat. Ale to je právě to, co mne osobně oslovilo nejvíce. I farář je nakonec jen člověk se vším co k tomu patří...
S něčím ve mně zarezonovalo také když autor přiznává, že mu není úplně blízké zážitkové křesťanství. Má zkušenost je podobná a je mi útěchou, že to opravdu neznamená, že by chyba byla ve mně. Že když nemám radost, tak prostě nemusím a nebudu juchat.
Další zajímavý text pojednává o nejčastějších omylech ateistů, pokud jde o křesťanství. Obsahuje pěkně uspořádané odpovědi na některé základní argumenty, se kterými se také běžně setkávám.
Příjemnou tečkou na konec pro mne byl závěrečný text se svatým Josefem, který jsem shodou náhod četl na světcův svátek a vůbec mi byl hodně sympatický :-)
