Jan Balabán: Zeptej se táty

Po řadě odborných a odpočinkových knih jsem se rozhodl dočíst knihy, které mám nachystané na hromádce. První z nich je právě Zeptej se táty - útlý román Jana Balabána, který nedlouho po jeho dopsání zemřel. A snad právě proto na mne zapůsobil jako blesk z čistého nebe.

Kniha pojednává o tom, jak se jedna rodina vyrovnává se smrtí otce. Jednotlivé postavy promýšlí, jak se postavit k tomu, jak jejich otec odešel, co při tom dělali a prožívali oni, ale také s otázkami týkajícími se jeho minulosti, na které jim již nemůže odpovědět.

Co víme o tom, kdo leží v hrobě, který jedem upravit? Dočteme tu knihu někdy do konce? Bude někdy konec těm dopisům, otázkám a pomluvám? Někdy mi připadá, že celý můj život je jen pomluva. Že já sám jsem jen očerněním toho lepšího, co tu mohlo být místo mě. Že jsem jen někomu zabral místo, které mi nepatří.

Román je napsán volným stylem, kdy se přelévá přímá řeč do vyprávěné a zase zpět - není ani oddělena uvozovkami. I proto na mne ppsychologie postav zapůsobila velice intenzivně. Jejich úvahy nad otazníky ve vlastní minulosti i budoucnosti mi připadaly takřka hmatatelné. Což se mi u knihy nestalo už docela dlouho - naposledy snad u Heroes & Monsters.

Bylo to naše poslední společné jídlo a bylo nám spolu dobře. Byl to takový okamžik, který by neměl skončit, víš?
Vím. A taky vím, že neskončil.
Jak by mohl neskončit? Je to jako mžiknutí oka a už to není.
Kdepak. Okamžiky nekončí. Okamžiky pořád trvají, to jenom my v nich nemůžeme pořád žít.
To je zas ta tvoje vysoká matematika?
Ne, moje víra.

Nevím, co víc bych napsal, Zeptej se táty je pro mne spíše prožitkem, než než intelektuální zkušeností. Težko se popisuje, ale někde uvnitř o mne zazvonilo a tuším, že se k němu budu vracet...

George R. R. Martin: Hra o trůny

Když jsem před lety četl několik Sci-fi knih od G.R.R. Martina (v paměti mi utkvěla zejména Tufova dobrodružství), zapamatoval jsem si z přebalů knih informaci o fantasy sáze Píseň ledu a ohně. Ta se stala velmi známou a populární zejména před dvěma lety, když vzniklo její výpravné seriálové zpracování. Tomu jsem se ale cíleně vyhýbal, protože jsem pořád doufal, že si najdu čas se do ní začíst - podobně jako to stále plánuji u Harryho Pottera. A ten čas před pár dny nadešel.

Díky tomu, že je zrovna léto, mám relativně volnější režim a docela dost cestuji, jsem měl prostor hodně číst. Po několika oddechových dílech JFK jsem se konečně chopil Hry o trůny. Zapůsobila na mne docela intenzivně, ale ne úplně pozitivně. Román je to výpravný, rozsáhlý a spletitý. Obsahuje docela promyšlené pozadí s propracovanou historií i geografií. V knize také vystupuje celá řada postav. Řekl bych, že víc, než může průměrný čtenář pobrat.

A tyto postavy se dostávají do nejrůznějších vypjatých situacích - protože když se hraje o trůny, buď zvítězíte nebo zemřete. Ano, v knize se často dějí velmi, velmi nepěkné věci. Místy jsou předvídatelné, většinou ani ne. Napětí je vystavěno do příjemného dramatického oblouku, ale už asi od poloviny jsem tušil, že většina otevřených otázek se na těch cca 800 stranách nezodpoví. Což mne nakonec do čtení moc nemotivovalo. Stejně jako určitý pocit skrytého sadismu autora - píše epickou fantasy a proto prostě musí být drsná, drsná, drsná (a to prý jsou v tomto další díly ještě mnohem horší). Nevím, v něčem mi přišlo zábavnější Ivanhoe od Waltera Scotta - je sice jednodušší, ale jeho krása je i ve jisté naivitě stylu. Jako je tomu například i u Smrti krále Artuše Thomase Malloryho.

Člověk by čekal u postav v tak ambiciózním díle hlubší propracování - ty se ale mnohdy chovájí velmi ploše a jednoduše. Zde je pravděpodobně na vině právě ten obrovský počet osob. Kdo je charakterní se chová pořád charakterně, bez většího vnitřního boje. Naivové naivně naletí, nedůvěryhodní proradně zradí a vzhledem k záběru se žádný psychologický vývoj nekoná. Čímž nechci říct, že by Hra o trůny byla špatná, naopak, jedná se o originální a zajímavou fantasy, žádný prostý klon Tolkiena.
Jsem zvědav, kdy narazím na opravdu propracovanou fantasy s hloubkou postav ve stylu Gravesova Já, Claudius. Zatím nevím, jestli budu Píseň ledu a ohně číst i dál - odrazuje mě ta rozvláčnost a nakonec trochu i brutalita.

Francis Scott Fitzgerald: Velký Gatsby

Jedním z filmových blockbusterů letošního roku je bezpochyby Velký Gatsby. Proti knižním adaptacím nic nemám, ale mám radši, když si mohu knihu předem přečíst a pak srovnat s filmem (i proto jsem na podzim před premiérou četl podruhé Hobita). Obzvláště proto, že i John Green ji označuje za jeden z nejvýznamnějších románů anglické literatury. Rozhodl jsem se si Gatsbyho přečíst. Bohužel jsem narychlo nesehnal žádnou českou verzi - využil jsem tedy toho, že text už má vypršený copyright a stáhl jsem si anglický e-book.

Příběh je poměrně jednoduchý a vykresluje krátké přátelství vypravěče Nicka Carrawaye s Jayem Gatsbym. K jejich osobnímu setkání dochází až v pokročilješí části knihy, přestože Nick se na začátku stává jeho sousedem a od toho okamžiku naráží na nejrůznější Gatsbyho stopy.

Kniha ukazuje prázdnotu života americké smetánky 20. let minulého století. Večírky, povrchní vztahy, povýšený pohled na svět, zakuklení se ve vlastním světě těch nahoře. Přesto, Nick do tohoto světa tak úplně nepatří. A Gatsby už vůbec ne - jeho bohatství je tajemného původu, patrně nelegálního. O to více je dává najevo okázalými večírky, honosným domem, nablýskaným autem...

Motorem Gatsbyho jednání a divokého života je touha po Daisy, Nickově sestřenici. S tou se chtěl už před lety, v době kdy sloužil jako kapitán v armádě, oženit, ale nakonec k tomu nedošlo. Jeho snahou je dokázat Daisy, že je mužem z vyšší společnosti, že je bohatý a úspěšný. To se mu ale v podstatě nedaří, jeho upřímná touha není opětována - Daisy je neschopná volby mezi Gatsbym a svým manželem. Jay je pro ni jen obzvláštněním, povyražením.

Gatsbyho chorobná touha po Daisy se mu nakonec stává osudnou, když dojde k tragické záměně a je zabit. Na jeho pohřeb, který zařizuje Nick, dorazí jen dva lidé. Navzdory tomu, jak byl za svého života oblíbený a kolik hostů chodilo na jeho večírky, se ukazuje, že opravdové přátelství a lidskou úctu nezískal... je vůbec možné naplnit americký sen?

Kniha je napsána čtivým a uhlazeným jazykem. Postavy jsou ve své archetypálnosti vykresleny velmi živě a věrohodně. Místy mě při čtení až překvapilo, jak jsou některé situace ze života od večírku k večírku ve své absurdní prázdnotě životné.

Umberto Eco: Pražský hřbitov

Umberto Eco je dlouhodobě jedním z mých nejoblíbenějších autorů. Na Pražský hřbitov jsem se docela těšil, přestože mne trochu odrazovaly rozporuplné reakce, které román vzbuzoval různě na internetu. Začal jsem ho číst po Novém roce, ale vzhledem k nepraktickému formátu jsem ho na čas odložil a vrátil se k němu po třech měsících, abych ho za pár dní přečetl.

Rozvláčný a trochu zmatený začátek je totiž potřeba překonat, aby se před čtenářem rozprostřel mnohovrstevný historický příběh. Sledujeme deníkové zápisy kapitána Simona Siminiho, který se pomocí psaní rozpomíná na svůj život. Na začátku knihy totiž trpí amnesií a neví zhola nic. Průběžně vyplývá na povrch, že je agentem tajných služeb, konspirátorem a padělatelem. A na svědomí má zejména různé propagandistické dokumenty očerňující tu zednáře, tu jeziuty nebo židy.

Román, jak už je u Eca zvykem, obsahuje nesmírné množství odkazů na reálné osoby a události a do fiktivního příběhu zapojuje reálné osoby i publikace. Je otázkou, zda proplétá realitu kolem fikce nebo fikci proplétá realitou... každopádně mi téma hodně připomínalo Foucoultovo kyvadlo. Přesto zůstává Pražský hřbitov hlavně historickým románem, zatímco starší román má výrazné biografické a psychologické rysy.

Náročným aspektem četby je fakt, že kapitán Simonini rozhodně není sympatická postava, ba naopak! Jeho sobeckost, sebestřednost, chamtivost a zbabělost jsou zrcadlem tomu, jak sám vykresluje tu kterou skupinu, kterou zrovna očerňuje. Nemůžeme věrohodně popisovat něco, co v sobě nemáme. Přiznávám, že ve chvíli, kdy autor popisuje černou mši, jsem měl už docela dost a měl jsem chuť knihu zavřít a odložit. Přesto román nesklouzává do nějaké bulvárnosti a snahy šokovat čtenáře. Vše je velice účelné.

Zajímavý je také náhled do mysli člověka druhé poloviny 19. století a politických a společenských změn, které se v té době odehrály - např. vznik a upevnění národních států (Itálie, Německo). Zajímavým je také náhled na to, kolik brakové, smyšlené a svým způsobem až odporně lidové literatury se tehdy vydávalo (např. sešity o zavrženíhodných praktikách Zednářů atp.) Zdá se mi neuvěřitelné, jak to všechno Umberto Eco dokáže seskládat dohromady do funkční knihy. Výtečně.

Knihu hodnotím jako celek rozhodně nad Baudolino a asi i nad Ostrov včerejšího dne.