Josh Riebock: Heroes & Monsters

I have to make a little confession right at the start of this post. I loved reading this book. It is touching, truthful and of course well written. I'll try to keep my enthusiasm low...

If people was less obsessed with changin’ the world and more concerned ’bout changin’ themselves and playin’ a role in the few lives around ’em, then the world wouldn’t need so much changin’ to begin with.”

Full name of this book is Heroes & Monsters: An Honest Look at What It Means to Be Human. The narrator and main character is called Josh. And he explains some of his life experience. Don't worry, it's nothing spectacular. Unless you agree with the fact that the most fantastic things happen to us in our daily lives. That you don't have to travel all around the world to find adventure – to find something meaningful to fill your life with.

I guess it’s true what they say: if you don’t know what you want to fill your life with, there’s a good chance you’re going to fill it with everything that you don’t—

It's a story of quite ordinary young man. A story of his struggle with the monsters all around us on our quest of becoming heroes. A story of a colourful inner life with many questions.

I don’t understand, but understanding something isn’t a prerequisite to feeling it. We don’t have to understand things in order to be affected by them. I may not understand any of this stuff with my dad, my family. But I feel all of it.

As I have mentioned, I find this book very truthful. Because it resonated with my own human experience. Yes, many stories examine human behaviour in extreme situations – exposing the worst (or sometimes even the best) in man. But Heroes & Monsters is about the terrifying task of becoming a proper human. To love. Yourself, God, anybody! About reaching freedom. Inner healing.

"Because above all else you wanna be free. You dream of a life where the possibility of failure and folks’ opinions don’t control you, where unknowns don’t boss you ’round, a life where fear ain’t yer dictator. And if them fears, them flies, weren’t ’round now, well, it would only mean you were chasin’ the wrong dream. In order to find freedom, to overthrow the flies in yer life, you have to stand among ’em. Can’t swat flies from a mile away. And now here you are, swarmed. Right where you should be.”

The thing I appreciate most about this book is the fact, that I feel it's all true. It resonates so much with my own experience – overcoming my own fears, search for healing, finding a place for love and God in my life. I'm pretty sure, that not everybody will understand or agree. But for me, at this time, this book was a blessing. Well, life is like that. Eventually, you get what you need.

Our way of spitting in the face of the apathy that has come to destroy us.
(…)
(Because we are)... two people who know that life’s richest moments don’t come cheap, that they are the ones that we almost didn’t get, the ones that we had to struggle for. Because without the struggle to endure, we’d never be truly set free. We keep on like two people who know that sometimes you have to fight for the life that you want.

I never took so many notes while reading any other book before – I have written about 6 pages. Josh Riebock really makes you stop and think about what you read, to compare experience, to absorb. I'll return to Heroes & Monsters – I'm sure...

Life isn’t just about me finishing what I started. No, no, it’s about God finishing in me what he started.
(...)
I suppose the easiest thing to do in the old world is waste your life, and the easiest way to waste your life is to forget what my dad told me: “God is the only thing that matters.”
(...)
A friend is someone who will die to keep us from becoming anyone else, someone who fights for us against a world that is constantly trying to shrink us into shelved canisters labeled “how you’re supposed to be.” A friend does everything possible to make sure we become who we are made to be—nothing less, nothing more.

I could go on – but it is better in context of the book. If you are interested, get yourself a copy. I can't promise you anything – I can just honestly say, that I really enjoyed it.

Karel Čapek: Hovory s TGM

Výchova a vzdělání

Hlavní věc je: mít děti rád, umět se vmyslit a vcítit do jejich duševního života, který je spíš konkrétní a obrazný než abstraktně vědecký; vyučovat názorně, připínat poučování k tomu, co děti konkrétně vidí ve svém okolí; a vyučování co možná individualizovat.

(...)

Vývoj školy, v tom je vývoj demokracie.

(...)

Já bych to shrnul tak: dítěti je první a hlavní školou rodina; a rodina, to se rozumí, ta míň vychová a vyučí dítě tím, co mu přikazuje nebo zapovídá – u nás je ve všem, i v rodině, příliš mnoho kázání – jako spíš tím, co dítě doma vidí. Tedy jací jsou rodiče, matka i otec, jaký mají poměr k sobě a k okolí, to má největší vliv na dítě.

(...)

Ja, tož ty všechny vlivy – od rodiny až po školu a četbu – působí na výchovu dítěte; co tu je složek! Reformovat výchovu dětí, to neznamená jen zdokonalovat tu didaktiku ve škole; to znamená reformovat i život nás dospělých; my jsme půda, ze které rostou nové generace – záleží hodně na nás, budou-li lepší nebo šťastnější. Ten saský ministr měl pravdu, když řekl deputaci, která k němu přišla s návrhy o výchově dětí, že mu výchova dětí starostí nedělá, jen výchova dospělých.

(...)

A pokud běží o vliv školy, i když učitel nevystupuje proticírkevně, dostává dítě už od první třídy nepoměrně víc poučení a dojmů vědeckých než náboženských. A ty dojmy, to vědecké vědění, důsledně domyšlené, vede dítě a školáka k náboženským pochybnostem. Ve školách, v duších naší mládeže se odehrává právě ten historický proces nazývaný konflikt vědy a víry, boj vědy a náboženství. To všechno jsem prožíval intenzívně, třeba bez otřesů; ale pro mnohé a mnohé bývala škola místem nejtěžší krize. Škola laická, kde je zavedena, nechává náboženství stranou; ale nedovedu si představit našeho člověka, který by rostl bez poznání Ježíše a jeho učení; vždyť i obsah Starého zákona patří k základnímu kulturnímu majetku evropského člověka. Kdo by neznal obsahu křesťanství, byl by vlastně cizincem na naší kulturní půdě; a jak by kdo mohl pochopit evropské dějiny a řády, kdyby nebyl poučen o podstatě a vývoji církví?

(...)

A ještě bych řekl: nevychovávají jen rodičové a učitelé dětí, navzájem se rodičové i učitelé vychovávají dětmi – víc než se myslívá. Pozorovat dítě s láskou a zájmem, z toho se dospělý mnohému naučí; a kdybychom ve škole vštípili dětem svobodnější, demokratičtější zvyky – řekněme v pozdravování a styku, naučili bychom se tomu od nich.

(...)

Nejvíc je třeba, abychom své děti víc milovali, ne ústy, ale činy, abychom se o ně víc starali a víc s nimi žili. To platí zvlášť o pánech otcích. Tak často vidět, jak takový člověk shrabuje peníze, aby prý se jeho děti měly lépe; ale v druhé, třetí generaci jsou peníze rozházeny a rodina vymírá – je nápadné, jak je u nás málo starých zámožných rodin. Tož raději se starat o rodinu tak, aby v ní rostli zdraví, slušní, samostatní lidé...

(...)

Vždyť člověk zapomene skoro všechno, čemu se na školách učil, ale ten zájem jednou vzbuzený trvá a učí ho pozorovat a všímat si věcí. Poznání bez zájmu je mrtvé.

(...)

Takový novopečený vzdělanec nechce jít na malé město nebo na venkov, že prý tam kulturně zapadne a zakrní. Ve skutečnosti je pohodlný; dovede být kulturně živ, jenom když má k tomu svou kavárnu a ty umělé stimulanty. Lev je lvem i v kleci, nestane se oslem.

(...)

Na mladých lidech si tak nejvíc uvědomuju ten náš nedostatek tradice. Což o to, u nás se jezdí ve vyježděných kolejích ažaž, víc než sami víme; ale vyjeté koleje, to není ještě tradice; tradice je společné dílo generací, společná a samozřejmá kázeň. U nás se často začíná od začátku, místo aby se navázalo na dílo předchůdce; proto je u nás tolik programů a tolik ovčinců, které pak mohou mít na skutečný život a vývoj poměrně jen malý vliv. Pravda, jsme mladý národ a k tomu společnost, která se pořád obnovuje zespoda.

(...)

Celá naše výchova nevede ke kuráži. Jen se brzo hmotně zajistit, nejraději v úřadě, aby byl člověk pod penzí... Já v tom vidím koneckonců strach před smrtí, strach ze života podnikavého, odpovědného, dobyvatelského.

(...)

V demokracii netřeba pořád myslet na to, aby byl z kluka pán – de facto nějaký písař v úřadě – sedlák, řemeslník, dělník jsou často větší páni než ten inteligent, jen ať je každý pánem, každý mužem na svém místě, každý celým člověkem. A děvčata? Nejinak!

Básníci

Odjakživa jsem vedle filozofů a snad víc než filozofy četl veliké básníky; říká se jim přece „básníci-myslitelé“. Mne Goethe nezajímal méně než Kant, ba více, a stejně jiní básníci od Shakespeara počínajíc. Dante mi zůstal jaksi nedostupným. Básníci a umělci vůbec přemýšlejí o životě a jeho problémech ne méně a přitom konkrétněji než filozofové; tomu, kdo dovede číst, dávají nesmírně mnoho poznání; a chceme-li poznat duši a ducha cizích národů, je k tomu umění nejjistější cestou.

Porozumění

Nejčastěji jsem musel čelit lidem, kteří nevěděli, co říkám. Kdyby si lidé dovedli navzájem rozumět, měli bychom demokracii jedním rázem; bez vzájemného pochopení, bez tolerance není svobody. Jen když je člověk k člověku naprosto pravdivý a otevřený, lidé se opravdu poznávají; ale bez lásky není pravdy; bez pravdy a bez lásky nemůže člověk poznat člověka. Jen z tohoto základu může také vyrůst skutečné manželství, čisté a silné, největší dar života.

Muž, žena, manželství

Láska, láska silná, láska pravá, láska muže a ženy pohlavně nezkažených je, jak stojí v Písni písní, silná jako smrt – je silnější než smrt, protože udržuje život a rodí životy nové. Právem k ní literatura obrací svou pozornost největší – jenže je literatura a „literatura“ právě v tomto!

(...)

Něco antika neměla; to, co máme my severním podnebím, ten teplý poměr k domu, ke krbu, k rodině, k ženě, k dětem; Řekům a Římanům chybí naše zima, nevědí, co je to sedět v teple, děti kolem matky a babičky. Antický člověk politizoval a filozofoval na ulici; my se zavřeme doma a můžeme špekulovat nad knihami. Dokonce ten ruský člověk sedí si za pecí a nemyslí, jen dumá. Víc osamocenosti a uzavřenosti, víc rodiny, to je to severní.

(...)

Žena, to bylo její přesvědčení, nežije jen pro muže a muž nežije jen pro ženu; oba mají hledat zákony boží a je uskutečňovat.

(...)

Já vidím jen jednu cestu, a to je výchova k monogamii. To máte úkol všekulturní. Do jisté míry hospodářský a sociální; má-li se potírat prostituce, odčiňme degradující bídu – paupertas meretrix. Chceme-li zvýšit mravnost, postarejme se, aby lidé krásně, čistě a zdravě bydleli, aby se matky plněji mohly věnovat dětem, aby si lidé poctivou prací mohli vydobýt živobytí a domova. A pak, ten nešťastný alkoholism! Víte, jak s ním jde ruku v ruce prostituce a celá ta společenská bída. Já věřím, že zdravý a vzdělaný muž a zdravá, vzdělaná žena nebudou mít ty zamotané moderní pohlavní problémy. Jejich vztah bude silný, veliký a krásný. Silná a zdravá příroda je mravná – přesněji řečeno, není nízká. Tož hygiena života, života duševního i tělesného. Já bych mladým lidem nedělal mnoho morálních kázání, ale řekl bych jim: Pramen živé a živící vody najde jen ten, kdo v mládí neztratil smysl pro čistotu.

(...)

A pak víc zájmu o děti. Naši otcové většinou neumějí s dětmi zacházet a věnují jim strašně málo pozornosti; věřte mi, že naše výchova stůně především na otce.

(...)

Ale nejvyšší argument monogamie je láska. Veliká láska, láska bez výhrad, láska celého člověka k celému člověku nemůže pominout lety ani smrtí. Já to vidím tak: Jediný muž, jediná žena po celý život; zůstat věren až do smrti.

(...)

Láska, sympatie je největší mravní silou – z ní je veškerá vzájemná účast, pomoc a spolupráce; mravní život, to je součinný podíl na božím řádu světa – láska, sympatie, synegrie, to je zákon života ve vztahu dvou lidí, v rodině, národě, státu, lidstvu. Jiného neznám.

(...)

A nač to mluvení: normální člověk nevytrubuje do světa, že miluje své rodiče, svou ženu, své děti; to se rozumí samo sebou. Když miluješ svou vlast, nemusíš o tom mluvit, ale udělej něco kloudného; o nic jiného nejde.

Peníze

Já jsem měl s penězi zvláštní zkušenost: když bylo nejhůř, přišly odněkud. Nikdy jsem si nedělal starosti, že nebudu mít co jíst; věřil jsem, že jde-li člověk za svým slušným cílem, nemůže zůstat bez pomoci. Jak říká Ježíš: hledejte napřed království božího, a to ostatní vám bude přidáno. Peníze nemám rád, nebyly mně nikdy cílem, jen prostředkem, ať je to pomoc bližnímu nebo trvalé věci kulturní.

Být si pánem

Lidé se vyvíjejí jaksi vedle sebe, každý po svém; nemohou na sebe působit, opravdu působit jinak, než že druh druha vzájemně pozná. Hlavní věcí je starat se o sebe, kontrolovat a zdokonalovat sebe sama; to už je věc těch druhých, aby to pozorovali, chápali a vybrali si z toho pro sebe, co se jim hodí. To není egoism, spíš naopak. Být samostatný, být samosprávný a soběstačný, to právě znamená nežádat od druhého, aby ti dával, co můžeš a máš dělat pro sebe sám. Není jen žebrota podomní, je i žebrota mravní. Já vždycky chtěl, aby každý byl sám sobě pánem. To platí politicky, sociálně i mravně. Být si pánem: to zahrnuje svobodu i kázeň.

(...)

Kdo na malé poměry jen naříká, obviňuje tím sebe sama; sám je tím vinen, že žije male.

Společenská rovnost

V rovnost – rovnost naprostou – nevěřím, ve hvězdách ani v lidech není rovnosti. Vždycky byli a budou jednotlivci, kteří svým nadáním a nekontrolovatelným shlukem okolností víc dovedou a víc dosáhnou; vždycky bude hierarchie mezi lidmi. Ale hierarchie znamená pořádek, organizaci, kázeň, vedení a poslouchání, nikoli vykořisťování člověka člověkem.

(...)

Komunism je možný, ale jen mezi bratry, v rodině nebo v náboženské a v přátelské obci; může být udržen jen opravdovou láskou. Nepřijímám třídního boje; jsou stavy a třídy, jsou stupně mezi lidmi; ale to neznamená boj, to znamená organizaci přirozené a historicky vyvinuté nerovnosti, vyrovnávání, vzestup a vývoj. Nejsem slepý a naivní, abych neviděl nespravedlnosti a útisku, a vím, že jednotlivci, stavy i třídy musí bránit svých zájmů, ale to mně neznamená homo homini lupus, jak to už dávno bylo řečeno.

(...)

To se rozumí, hladový se budoucnosti nenají; víra ve vývoj a pokrok nás nezprošťuje našich povinností k potřebám dneška.

Náboženství

Když už mluvíme o církvi: ani církev ani teologie mně není náboženstvím, totiž není náboženstvím celým. My intelektuálové se snadno zakousáváme jenom do učení, do teorií té oné církve; ale to není náboženský život.

(...)

Vyjadřuju-li to formulí, že teokracie ustupuje demokracii, neznamená to, že náboženství ztrácí svůj význam a poslání. Církvím zůstává stále péče o duši, praktická péče mravní. Kdyby to duchovní dělali, byli by Ježíši nejblíže.

(...)

Úkol křesťanství, úkol církví je stejně veliký, ba větší, než byl po ty dva tisíce let: stát se opravdovým hlasatelem účinné lásky a buditelem duší. Jak to provádět, to si musí říci církve samy; již dnes a v budoucnosti náboženství bude individuálnější, bude odpovídat osobním duchovním potřebám lidí – nejsem prorokem, ale myslím, že jsem jedním z těch budoucích věřících. Svoboda vědy a bádání, intelektuální poctivost ve věcech náboženství, tolerance, toho potřebujeme; ale nepotřebujeme duchovní lhostejnosti, nýbrž víry, živé víry v něco vyššího, než jsme my, v něco velikého, vznešeného a věčného.

Násilí

Moje teze zněla: Když mě někdo napadne, aby mě zabil, budu se bránit, a nebude-li jiné pomoci, zabiju násilníka; když už jeden ze dvou má být zabit, ať je zabit ten, kdo má zlý úmysl.

(...)

Chci-li mír, neznamená to, že přijímám bez obrany útok; právě naopak. Já chci mír prakticky, ne utopicky; to znamená, že pro udržení míru vynaložím všechnu sílu důvtipu a lásky k národu i k člověčenstvu, ale je-li třeba, i všechnu sílu obrany. Proto být nebojácný, mužný, co nejsilnější! Není a nikdy nebylo nejmenšího rozporu mezi mým humanitismem a mým úsilím o obranu státu.

O jídle

Žaludek si potřebuje odpočinout, jako každý pracující úd, a toho se mu dostane vyhladověním. Většina lidí nechává svůj žaludek dřít do úmoru – přejídat se je jako nosit nad své síly těžká břemena.

Poznání

Jít za poznáním, to je, pane, život svrchovaně činný. Když řeknete věda, říkáte tím také úsilí, trpělivost, vytrvalost, obětavost, poctivost – samé požadavky života činného – a života mravního.

Kurt Vonnegut Jr.: God Bless You, Mr. Rosewater

I bought this book on Amazon because it was in sale for a few days and I thought, that my friend recommended it to me. It is one of Vonneguts well known novels and the main protagonist is money. Yes, good old dollars.

Mr. Rosewater is incredibly rich - specifically, he is chairman of Rosewater foundation. It was founded by his father to avoid taxes and it administrates all of Rosewaters wealth. Their wealth was formed as any other - via stealing privileges from other people. It's so easy in democratic country! The chairman of Rosewater foundation is always the oldest member of family and can be set off only in case if he is found insane.

Young lawyer who works in Rosewater's attorney's office comes up with a plan how to get to the money. He'll help Mr. Rosewater's distant relatives to get him pronounced insane. It shouldn't be hard: Mr. Rosewater is a good person, who tries to help other people. And most of them find it quite irrational.

This novel presents grotesque portraits of people of different social origin and how are they affected by money. Everybody is - somehow. And they are mostly unhappy.

History tells us this, my dear young Mr. Buntline, if it tells us nothing else: Giving away a fortune is a futile and destructive thing. It makes whiners of the poor, without making them rich or even comfortable. And the donor and his descendents become undistinguished members of the whining poor.”

There are many ideas about relationship between rich and poor people that I find very inspiring. It's not presenting rich as bad people and poor as good. No, both groups are portrayed in their "best".

“You know, I think the main purpose of the Army, Navy, and Marine Corps is to get poor Americans into clean, pressed, unpatched clothes, so rich Americans can stand to look at them.”
...
Poverty is a relatively mild disease for even a very flimsy American soul, but uselessness will kill strong and weak souls alike, and kill every time.

And Mr. Rosewater, the purest soul with good intentions and loving all mankind is being cured from his philanthropy.

These words were cut into the fountain rim: “Pretend to be good always, and even God will be fooled.”
...
“It seems to me,” said Trout, “that the main lesson Eliot learned is that people can use all the uncritical love they can get.”

One can say, that this book is about money. Yes, it definitely is. And it is about the price of man aswell.

“Kilgore Trout once wrote a whole book about a country that was devoted to fighting odors. That was the national purpose. There wasn’t any disease, and there wasn’t any crime, and there wasn’t any war, so they went after odors.” “If you get in court,” said the Senator, “it would be just as well if you didn’t mention your enthusiasm for Trout. Your fondness for all that Buck Rogers stuff might make you look immature in the eyes of a lot of people.” The conversation had left the area of peace again. Eliot’s voice was edgy as he persisted in telling the story by Trout, which was called Oh Say Can You Smell? “This country,” said Eliot, “had tremendous research projects devoted to fighting odors. They were supported by individual contributions given to mothers who marched on Sundays from door to door. The ideal of the research was to find a specific chemical deodorant for every odor. But then the hero, who was also the country’s dictator, made a wonderful scientific breakthrough, even though he wasn’t a scientist, and they didn’t need the projects any more. He went right to the root of the problem.” “Uh huh,” said the Senator. He couldn’t stand stories by Kilgore Trout, was embarrassed for his son. “He found one chemical that would eliminate all odors?” he suggested, to hasten the tale to a conclusion. “No. As I say, the hero was dictator, and he simply eliminated noses.”
...
The problem is this: How to love people who have no use? “In time, almost all men and women will become worthless as producers of goods, food, services, and more machines, as sources of practical ideas in the areas of economics, engineering, and probably medicine, too. So—if we can’t find reasons and methods for treasuring human beings because they are human beings, then we might as well, as has so often been suggested, rub them out.”

Henryk Sienkiewicz: Quo Vadis?

Quo Vadis je věhlasný historický román z pera Henryka Sienkiewicze, který byl dokonce v roce 1905 oceněn Nobelovou cenou za literaturu. Je proslulý zejména svými epickými historickými romány, popisujícími polskou historii. Kniha se ale, jak napovídá už název, neodehrává v Polsku, ale v antickém Římě a to za vlády císaře Nerona. Ten také představuje jednu z ústředních postav v příběhu, který se vine kolem arbitra elegance Petronia.

"Člověk najde ve světě vždycky snadněji filozofování než dobrou radu."

Příběh má velice výrazné křesťanské poselství - jedná se v jádru o obraz konfrontace antického a křesťanského myšlení a konfliktu, který z toho vzešel. V této rovině je obsah knihy velmi zajímavý, ale je otázkou, do jaké míry realistický.

Zdálo se mu, že jsou to ovce, které musí dřív nebo později sežrat vlci, a na ty, kdož se nechávají požírat, nebyla jeho římská povaha s to myslit s uznáním.

Zejména vnitřní přerod některých postav se mi zdál stěží uvěřitelný - z jednoho pólu myšlení, chování a jednání přešly do jiného. Nejzajímavější tak paradoxně jsou postavy, které se se střetem potýkají, aniž by změnily svůj postoj. Zejména tedy Petronius a jeho hedonistický nadhled nad vším, co život přináší představuje zajímavou alternativu. Je to v podstatě člověk, který touží být o něčem přesvědčen, nebát se pro to riskovat život, věřit. Ale není mu to dáno.

“Ať Hádes pohltí tvé křesťany! Naplnili tě neklidem a zničili v tobě smysl života. Hádes ať je pohltí! Mýlíš se, jestliže se domníváš, že je to dobročinné učení, protože dobročinné je to, co dává lidem štěstí - to jest krása, láska a moc, kdežto oni to vše zvou marností. Mýlíš se, nejsou spravedliví, protože budeme-li oplácet zlo dobrem, čím pak budeme oplácet dobro? A ostatně, je-li za to i za ono stejná odměna, proč by pak měli být lidé dobří?”
“Ne! Odměna není stejná, ale podle jejich učení začíná až v příštím životě, který není dočasný.”

Významnou linií je také milostná zápletka lásky mezi patriciem Markusem Viniciem a Lýgií, která je křesťanka. Právě Markusův přechod od zcela kořistnické touhy po Lýgii k obětování se a absolutní pokoře k Boží vůli, tvoří jednu z os románu. Ten bohužel trpí z dnešního pohledu přílišnou rozvláčností. Zejména první část se místy tak vlekla, že jsem váhal, zda knihu neodložit (a po první kapitole jsem ji původně také odložil). Naštěstí druhá část mne už absolutně pohltila.

Úvahy Vinicia poté, co Lygie utekla před jeho pokusem ji získat:
Co je to za lásku, která dává přednost tuláckému životu, potupné bídě, nejistému zítřku a snad i bídné smrti před ověnčeným domem, kde ji s hostinou čeká její milovaný? Lépe, nebude-li takové řeči vůbec slyšet, protože by mohl zešílet. On by nedal to děvče za všechny poklady tohoto paláce a ona utekla. Co je to za lásku, která se bojí rozkoše a plodí bolest? Kdo to má pochopit? Kdo tomu má rozumět? Nebýt naděje, že ji zase najde, pohroužil by do své hrudi meč! Láska se dává, láska se nebere. V Aulově domě byly okamžiky, kdy sám věřil v blízké štěstí, ale teď ví, že ho začala nenávidět, že ho nenávidí a že zemře s nenávistí v srdci.

Promluva Petra k Lygii trpící svou láskou k Viniciovi:
“Dokud se oči toho, jehož miluješ, neotevrou světlu pravdy, do té doby se mu vyhýbej, aby tě nepřivedl do hříchu; ale modli se za něho a věz, svou láskou nehřešíš. A že se chceš bránit pokušení, to ti bude přičteno jako zásluha. Nermuť se a neplač, neboť já ti povídám, že milost Spasitelova tě neopustila a že tvé modlitby budou vyslyšeny a po dnech smutných nastanou dny radosti.”

Zajímavé je pro mne srovnat si Quo Vadis s Já, Claudius. Jedná se o dvě velké historické knihy z podobné doby (časově na sebe téměř navazují). A přesto jsou velmi rozdílné - dělí je od sebe bezmála 40 let a myslím, že je to poznat. Gravesově epopeji prospívá ichforma, postavy jsou mnohem relaističtější a uvěritelnější, epičnost děje se drží při zemi. Přesto člověku často běhá mráz po zádech. U Quo Vadis jsem měl zase mnohdy pocit, že se dívám na hollywoodský velkofilm - alespoň podle expozice některých obrazů a zápletek.

“Mýlíte se. Oni se brání.” “A jakpak?” “Trpělivostí.” “To je vskutku nový způsob.” “Ovšem. Ale můžete snad o nich říci, že umírají stejně jako sprostí zločinci? Ne! Oni umírají tak, jako by zločinci byli ti, kdož je k smrti odsuzují, to znamená my a všechen římský lid.” “Takové žvásty!” zvolal Tigellinus. “Hic Abdera!” odpověděl Petronius.

Má tedy Sienkiewicz ještě co říct současnému člověku? Jsem přesvědčen, že ano! A to právě skrze setkání Petronia a křesťany. Jakkoli nám při stavu cynické současnosti může připadnout líčení křesťanů směšné, z podobnosti přístupu římské nobility k životu a rozkoším, které nabízí, běhá až mráz po zádech. Ano, Petronius vlastně touží po nějaké hloubce, ale nedokáže se vzdát věcí, které jej uspokojují tady a teď. A to je jeho život i záhuba.

“Náš Bůh je Bůh milosrdenství,” opakoval apoštol. “Kdybys přišel k moři a házel do něho kamení, zda bys jím mohl zaházet mořskou hlubinu? A já pravím tobě, že milosrdenství Kristovo je jako moře a že hříchy a viny lidské utonou v něm jako kameny v hlubinách. A pravím ti, že milosrdenství jeho je jako obloha, která kryje hory, pevniny i moře, protože je všude a nemá hranic ani konce.

PS: Název románu souvisí s apokryfním příběhem o smrti sv. Petra. Ten byl při pronásledování křesťanů v Římě údajně přesvědčen svými učedníky a přáteli, aby uprchl. Cestou potkal nedaleko za Městem Krista...

Poutnická hůl vypadla Petrovi z ruky, jeho oči zíraly nehybně vpřed, ústa byla otevřena, v obličeji se zračil úžas, radost a vytržení. Pojednou se vrhl na kolena, ruce vztaženy před sebe, a z úst se mu vydral výkřik: “Kriste! Kriste!” A sklonil hlavu k zemi, jako by líbal něčí nohy. Mlčení trvalo dlouho. Pak se tichem ozvala starcova slova, trhaná vzlykotem. “Quo vadis, Domine?” Nazarius odpověď neslyšel, ale Petrův sluch zachytil smutný a mírný hlas, který pravil: “Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé.”

... Petr se tedy do Říma vrátil a zbytek už je historie.

Gabriel García Márquez: Sto roků samoty

Sto roků samoty od Gabriela García Márqueze mi v knihovně leželo docela dlouho - už ani nevím od koho knihu mám. Když jsem se k ní konečně dostal, naprosto mě pohltila! Někdo ji může vyčítat, že je strašně přehuštěná, pořád se něco děje, vystupují v ní spousty postav, které se jmenují téměř stejně. Ale to je právě to, čím si mě kniha získala! Snad v kontrastu ke všemožným odborným textům jsem ji přečetl téměř jedním dechem.

Silně mne zaujalo propojování realismu a fantasie, kdy v příběhu vedle sebe fungují prvky zcela reálné a nereálné. Ve stavbě vyprávění to působí zcela přirozeně a jednolitě.

Hůře se mi přistupuje k tomu, co se v knize vlastně dělo - některé věci, například neuvěřitelná celoživotní zášť mezi různými postavami, jsou pro mne zcela nepředstavitelné. Vůbec se kniha neustále pohybuje na jakési emoční a dějové hraně. Přesto se vyhýbá hlubší analýze postav (ke které místy dochází, ale více-méně z pozice jiných postav). Všechny charaktery jsou svým způsobem tragické - odsouzené k samotě, bolesti a bloudění ve všech úrovních života. Neschopné lásky. Není to povzbudivé čtení, ani inspirativní, přesto se jedná o zajímavou fresku života jedné vesnice...

Nemohu se vyhnout srovnání s jinými knihami, které mohou být ještě delší, ale "odehraje" se toho v nich mnohem méně (například ten stále nedočtený Kouzelný vrch od Thomase Manna). Sto roků samoty je úchavná kniha po stránce formy a stylu, ale obsahově se se mnou nakonec trochu míjí. Postavy pro mne zůstaly na úrovní televizních karikatur - nedovedl jsem se do nich moc vcítit, přišly mi podivně vzdálené. Propracovanější charaktery člověka snáze vtáhnou na hlubinu.

To neznamená, že by byl román jednoduchý a plytký, to ne, ale pohybuje se tak trochu za hranicí realismu i po stránce obsahové...
Je dobrý, je výtečný, je to rozhodně velké dílo a stojí za přečtení. Ale asi se k němu už nebudu vracet. Nemám proč.

Marek Orko Vácha: Modlitba argentinských nocí

Od Marka Váchy jsem četl před několika lety knihu Místo, na němž stojíš, je posvátná země. Přiznávám, že jsem k ní přistupoval s velkým očekáváním vhledu do otázek vztahu víry a přírody (zejména její ochrany) a byl jsem docela zklamán. Nijak zvlášť mne neoslovila.

O to větší bylo mé překvapení nad Modlitbou argentinských nocí, kterou jsem dostal k Vánocům. Jedná se o sbírku úvah, esejů a postřehů. Moc dobře se čtou, jsou plné zajímavých myšlenek a jsou hlavně nesmírně upřímné. Narazil jsem už i na nějaké negativní ohlasy - vyčítají Váchovi, že píše o věcech, ke kterým by se kněz snad ani neměl přiznávat. Ale to je právě to, co mne osobně oslovilo nejvíce. I farář je nakonec jen člověk se vším co k tomu patří...

S něčím ve mně zarezonovalo také když autor přiznává, že mu není úplně blízké zážitkové křesťanství. Má zkušenost je podobná a je mi útěchou, že to opravdu neznamená, že by chyba byla ve mně. Že když nemám radost, tak prostě nemusím a nebudu juchat.

Další zajímavý text pojednává o nejčastějších omylech ateistů, pokud jde o křesťanství. Obsahuje pěkně uspořádané odpovědi na některé základní argumenty, se kterými se také běžně setkávám.

Příjemnou tečkou na konec pro mne byl závěrečný text se svatým Josefem, který jsem shodou náhod četl na světcův svátek a vůbec mi byl hodně sympatický :-)

Kurt Vonnegut Jr.: Mother Night

This review is written in English because I have read an English edition of this book. It was quite easy and rather fun, because of Vonnegut's writing style. But I have to admit that I had some difficulties with vocabulary. However, with kindle reader it was challenging and it helped me to fill my practicing dictionary with many new words.

Main character and narrator of the story is Howard W. Campbell Jr., who moved with his parent to Germany between world wars and became a play-writer and leading Nazi propagandist. He tells the story of his life from a Israeli prison. He is there to be tried for war crimes. But the fact is, that Campbell was in fact an American spy, who was sending hidden messages through his propagandistic broadcast. But the government can't acknowledge this fact after the war - he was too much hated by American patriots. He is therefore permitted only to disappear and live secretly in New York.

I enjoyed the book - I like Vonnegut's works and they are even more fantastic in original, than translated. On the other hand I am aware of the fact, that I have missed many wordplays and references, that non-native speaker just can't see.

Campbell is truly interesting character - he is somehow lost in his life. He mostly does what he is told to do or what he sees as appropriate. He never believed in Nazi ideology. But nobody knew it. And almost everybody hated him. He was rather passive in his life - never stood for something he belived in. The biggest moral of the book is:

"We are what we pretend to be, so we must be careful about what we pretend to be."

I would gladly read some more books in English. But the publishers have so strange policy on Amazon - English e-books are sold to foreigners for considerably higher prices... I am reading some goblin tales from Jim. C. Hines and plan to read Lord of the Rings in original... but who knows.