Kniha pojednává o tom, jak se jedna rodina vyrovnává se smrtí otce. Jednotlivé postavy promýšlí, jak se postavit k tomu, jak jejich otec odešel, co při tom dělali a prožívali oni, ale také s otázkami týkajícími se jeho minulosti, na které jim již nemůže odpovědět.
Co víme o tom, kdo leží v hrobě, který jedem upravit? Dočteme tu knihu někdy do konce? Bude někdy konec těm dopisům, otázkám a pomluvám? Někdy mi připadá, že celý můj život je jen pomluva. Že já sám jsem jen očerněním toho lepšího, co tu mohlo být místo mě. Že jsem jen někomu zabral místo, které mi nepatří.
Román je napsán volným stylem, kdy se přelévá přímá řeč do vyprávěné a zase zpět - není ani oddělena uvozovkami. I proto na mne ppsychologie postav zapůsobila velice intenzivně. Jejich úvahy nad otazníky ve vlastní minulosti i budoucnosti mi připadaly takřka hmatatelné. Což se mi u knihy nestalo už docela dlouho - naposledy snad u Heroes & Monsters.
Bylo to naše poslední společné jídlo a bylo nám spolu dobře. Byl to takový okamžik, který by neměl skončit, víš?
Vím. A taky vím, že neskončil.
Jak by mohl neskončit? Je to jako mžiknutí oka a už to není.
Kdepak. Okamžiky nekončí. Okamžiky pořád trvají, to jenom my v nich nemůžeme pořád žít.
To je zas ta tvoje vysoká matematika?
Ne, moje víra.
Nevím, co víc bych napsal, Zeptej se táty je pro mne spíše prožitkem, než než intelektuální zkušeností. Težko se popisuje, ale někde uvnitř o mne zazvonilo a tuším, že se k němu budu vracet...
