Andrzej Sapkowski: Narrenturm, Boží bojovníci a Lex Perpetua

O existenci Sapkowského Husitské trilogie vím už několik let, dočetl jsem se o ní asi v Ikarii. Nejvíce mne na ní tehdy zaujalo zasazení do Zemí koruny české (zejména do Slezska) v období husitských válek. Už ani nevím, co mne přivedlo k tomu, že jsme si na pozdim z knihovny vypůjčil první díl - snad touha po další troše "historické" literatury po dočtení Baudolina.

K celé trilogii mám dva zásadní poznatky:
1) Knížky jsou naprosto obyčejné dobrodružné historicko-fantasy romány. Žádný hlubší přesah, nic k čemu by se člověk po letech vracel.
2) Bavilo mne to číst.

Navzdory tomu, že romány nejsou ničím zvláštní, četly se mi moc dobře. Je fakt, že zejména třetí díl už se místy točil ve spirále a některé události byly relativně předvídatelné (hlavní hrdina byl zajat a opět uprchl snad dvacetkrát). Na druhou stranu jsem byl občas vývojem i překvapen. Žánrová klišé se autorovi podařilo udržet na uzdě, nijak neruší. Navíc hlavní hrdina nezachraňuje svět, jen s tu větším, tu menším zdarem zachraňuje sám sebe z problémů, do kterých se dostal svou nerozvážností. Jediný přesah od dobrodružného románu někam dál jsem viděl v určitém parafrázování polských historických románů (Sienkiwicz) a poměrně zábavné kritice Poláků ze strany postav vystupujících v knize (to jsou většinou Slezáci, Češi a Němci).

Nejlepší ale na knížce je, že se odehrává na místech, která buď znám nebo jsou někde nedaleko. Vratislav, Břeh, Ratiboř, Hlubčice a další slezská města, ale také Praha, Kladsko, Odry či Sovinec. Za perličku považuji Rapotín u Šumperka, kde naleznou hlavní postavy dočasné útočiště.

Spojení fantasy a historického románu je velice organické a nijak mne nerušilo - magická moc se většinou omezuje na používání bylin a zaříkávadel, složitější čáry v žádném případě nejsou na denním počádku. Sympatické je mi i využití nelidských bytostí, které se pohybují ve světě mezi lidmi, ti je ale většinou nejsou schopni vidět.

Umberto Eco: Foucoultovo kyvadlo

První kniha, kterou jsem letos přečetl bylo Foucaultovo kyvadlo od Umberta Eca. Strávil jsem s ním příjemné Vánoce a část ledna - je to totiž, jak už je u tohoto autora zvykem, kniha velice dlouhá.
Od Eca už jsem toho četl více. Nejprve někdy před pěti lety Jméno růže - a byl jsem nadšen! Román mě zaujal svou spletitostí, ale i hloubkou některých naznačených myšlenek a propojeností s reálnou historií. Další román, Ostrov včerejšího dne, už mne tolik neoslovil. Respektive, dobrodružně-historická část se mi líbila, ale snové vize hlavního hrdiny už mě moc neoslovovaly. Naposledy jsem četl v září v nemocnici Baudolino a mé dojmy byly podobné jako u Ostrova. Historický román výborný, vyprávění o cestě do říše kněze Jana a z pobytu v ní už pro mne bylo příliš složitým. Celek na mne nepůsobil příliš soudržně.
Se čtením Foucaultova kyvadla jsem dlouho váhal - kniha je to opět dosti masivní a dost dobře jsem ani nevěděl, co od ní čekat. Na podzim mi ji ale vřele doporučovala jedna známá s tím, že je to nejlepší kniha, kterou kdy četla. Tak jsem se rozhodl to zkusit. A nelituji.

Kyvadlo je dokonalou ukázkou postmoderního románu, který si pohrává s několika rovinami vyprávění. Zároveň je to vlastně příběh v příběhu, historie vzniku jedné smyšlené historie, která nakonec možná ani není smyšlená a začne "požírat" své autory. Ale možná se do svého Plánu jen zamotali natolik, že přestali rozeznávat realitu a svou vlastní fikci. Možná zešílel jen sám vypravěč? Jak jinak může dopadnout, když se tři intelektuálové pracující v nakladatelství dají do náhodného spojování textů a důkazů z nejrůznějších konspiračních, alchymistických a kabalistických textů, které jim nosí autoři - z počáteční hříčky se stane spalující vášeň. Zjistí, že vše souvisí se vším a nic není možné vyvrátit.

Kniha je čtivé a realistické nahlédnutí do esoterických a konspiračních tradic (od Templářů přes Rosenkruciány až po Zednáře). Nahlédnutí do myšlení lidí stíhaných slabostmi, které si promítají do vnějšího světa (podobně jako právě v Ostrovu včerejšího dne). Kniha, která sama svou strukturou parafrázuje kabalistický přístup ke světu (je vystavěna podle kabalistického stromu).
Znejistili nejen hrdinové knihy, ale místy i já sám - nevěděl jsem, co je fikce a co ještě realita. Eco mi touto knihou rozhodně dokázal, že je geniální autor - dokázal mne v oblasti historie znejistit několikanásobně více, než Däniken. A to Eco píše beletrii, zatímco Däniken literaturu "faktu"! Možná to bylo i tím, že se román odehrává v současnosti (70.-80. léta) a že mi nedělalo moc problém vztahování se k vypravěči...

Foucoultovo kyvadlo je rozhodně kniha, ke které se chci ještě vrátit a za pár let si ji přečíst znovu. Protože pobrat ji na jedno přečtení prostě nebylo možné...