John Ronald Reuel Tolkien: The Lord of the Rings

Mezi největší fenomény přelomu tisíciletí patří rozhodně filmová trilogie Pán prstenů. K potěše mnoha fanoušků do sebe vše zaklaplo a vznikla jedna z nejlepších filmových adaptací knihy. Už před filmy patřil Pán prstenů k nejzajímavějším věcem, které jsem četl. Pamatuji si, jak ráno chodíval se spolužákem, který bydlel o dvě ulice dál, do školy a on mi celou cestu vyprávěl, jak je ta kniha úžasná, tak jak se jí postupně prokousával. Pro dítě nadšené Dračím doupětem to bylo něco neuvěřitelného!

Hobita už jsem měl přečteného a těšil jsem se, že to bude něco podobného. Tak jsem se sám pustil do čtení. To mi trvalo, přestože jsem v té době byl velký čtenář, hodně dlouho. Někde v druhé půlce Dvou věží jsem se na dost dlouho zasekl - popisy krajiny a málo děje, to mě ubíjelo... ale celkově ve mně zanechal Tolkien velmi hluboký dojem a během následujícíh let jsem postupně přečetl asi všechno, co v češtině vyšlo. A zde se dostávám k jádru příspěvku - snil jsem o tom přečíst si Pána prstenů v angličtině.

Docela dlouho jsem se toho bál, docela dlouho jsem to odkládal, ale někdy na podzim loňského roku jsem si do Kindlu stáhl ukázku a zjistil jsem, že se to čte překvapivě dobře. Tak jsem si nechal pod stromeček darovat první díl brožovaného vydání a vydal jsem se na několikaměsíční výpravu za dobrodružstvím.

Rozhodně nelituji - ačkoli je český překlad velmi zdařilý, anglickému orginálu se nevyrovná. Genialita Tolkiena, jakožto autora, je v tom, že dokáza Pánu prstenů vdechnout neuvěřitelnou autenticitu. Kniha opravdu působí jako hrdinský epos, kniha zapsaná různými autory - nebo i jedním autorem z několika zdrojů. Proto je možné, aby hrdinové vesele žertovali a o několk stran dále z hlavy recitovaly obsáhlé verše pradávných písní. Do knihy to prostě patří.

Autenticitu dále umocňuje referenční rámec knihy. Odkazování na minulé hrdiny a svané postavy z dějin Středozemě, které ale vůbec nepůsobí vyumělkovaně jako u mnoha Tolkienových epigonů. A že jich je požehnaně! Rád bych vyzdvihl také to, že v češtině na mne mnohdy působí promluvy některých postav dost pateticky a zvláštně. V angličtině mne to tolik nerušilo, dokázal jsem mnohem snáze akceptovat styl vyprávění. Konečně mi kniha vůbec nepřišla tak rozvleklá a ačkoli jsem se asi dvakrát při čtení na pár týdnů zasekl, bylo to vnějšími okolnostmi a ne knihou.

Když odhlédnu od stylistické stránky knihy, vnímal jsem při druhém čtení i dosti odlišná témata v ději a obsahu knihy. Pokušení moci a nebezpečí, které z toho všeho plyne. Například postavu Boromira teď vnímám mnohem celistvěji a pozitivněji. Odhodlání a sebeobětování tváří tvář beznaději války proti mnohem silnějšímu nepříteli. Příběh entů. Smutek elfů nad zánikem čarovného rozměru Středozemě. A v neposlední řadě nemožnost vrátit se domů, protože nejen domov nezůstává stejný, ale i já se prožitým dobrodružstvím stávám někým jiným...