Sto roků samoty od Gabriela García Márqueze mi v knihovně leželo docela dlouho - už ani nevím od koho knihu mám. Když jsem se k ní konečně dostal, naprosto mě pohltila! Někdo ji může vyčítat, že je strašně přehuštěná, pořád se něco děje, vystupují v ní spousty postav, které se jmenují téměř stejně. Ale to je právě to, čím si mě kniha získala! Snad v kontrastu ke všemožným odborným textům jsem ji přečetl téměř jedním dechem.
Silně mne zaujalo propojování realismu a fantasie, kdy v příběhu vedle sebe fungují prvky zcela reálné a nereálné. Ve stavbě vyprávění to působí zcela přirozeně a jednolitě.
Hůře se mi přistupuje k tomu, co se v knize vlastně dělo - některé věci, například neuvěřitelná celoživotní zášť mezi různými postavami, jsou pro mne zcela nepředstavitelné. Vůbec se kniha neustále pohybuje na jakési emoční a dějové hraně. Přesto se vyhýbá hlubší analýze postav (ke které místy dochází, ale více-méně z pozice jiných postav). Všechny charaktery jsou svým způsobem tragické - odsouzené k samotě, bolesti a bloudění ve všech úrovních života. Neschopné lásky. Není to povzbudivé čtení, ani inspirativní, přesto se jedná o zajímavou fresku života jedné vesnice...
Nemohu se vyhnout srovnání s jinými knihami, které mohou být ještě delší, ale "odehraje" se toho v nich mnohem méně (například ten stále nedočtený Kouzelný vrch od Thomase Manna). Sto roků samoty je úchavná kniha po stránce formy a stylu, ale obsahově se se mnou nakonec trochu míjí. Postavy pro mne zůstaly na úrovní televizních karikatur - nedovedl jsem se do nich moc vcítit, přišly mi podivně vzdálené. Propracovanější charaktery člověka snáze vtáhnou na hlubinu.
To neznamená, že by byl román jednoduchý a plytký, to ne, ale pohybuje se tak trochu za hranicí realismu i po stránce obsahové...
Je dobrý, je výtečný, je to rozhodně velké dílo a stojí za přečtení. Ale asi se k němu už nebudu vracet. Nemám proč.
