Co se mi na knize líbí je to, že se nejedná o klasicky americkou příručku - autor mi nikde neříká, že svět funguje tak a tak a já proto musím dělat to a to. Ne, popisuje svou životní zkušenost, své prožitky, pocity, úrazy, nápady. A ty někdy souhlasí s mou vlastní zkušeností a rozeznívají struny souznění, jindy mne míjí. Možná mi ještě chybí nějaká zkušenost, možná u mne k některým zážitkům ani nikdy nedojde.
Duchovně celistvá osoba v sobě integruje jak mužský, tak ženský rozměr lidského ducha. Stává se androgynem, oboupohlavním člověkem v nejlepším smyslu tohoto slova, které je odvozeno od dvou řeckých slov, znamenajících „muž“ a „žena“ (androgunos: aner –- muž, gune –- žena). Žádná stránka nepřevládá, protože první dodává energii druhé a druhá posiluje první. Androgynita je schopnost být maskulinní ženským způsobem a být femininní mužským způsobem. Androgynní osoba rozlišuje mužské od ženského, což je mužský dar, ale zároveň mužské s ženským sjednocuje, což je zase dar ženský. Androgynita je schopnost duchovně celistvého člověka být jak mužem, tak ženou, a využít energií obou pohlaví rozlišujícím, ale přesto kreativním způsobem.
Příjemné je, že kniha je v české verzi dostupná na internetu. Stáhl jsem si texty a převedl do formátu čitelného v Kindlu, udělal si spoustu výtahů a ty zde mohu částečně prezentovat. Za sílu i slabinu Cesty divokého muže označil původ knihy v přednáškách - jednotlivé kapitoly na sebe ne vždy navazují. Dají se tak číst i relativně samostatně. Uvádím, zde jen výběr z části témat, která mne nejvíce zaujala.
Velice mne oslovilo, jak Richard Rohr popisuje "systém bílého muže" a také nástrahy ženské emancipace. V tomto systému všichni žijeme, někdy se vůči němu bouříme, ale většina z nás v něm nakonec uvízne. V systému, který nás motivuje zásadně pomocí peněz, moci, úspěchu a sexu. To je všechno vnější motivace a našim životům pak chybí motivace vnitřní.
Muži věří, že vládnou sociální realitě, kterou vytvářejí, ale ve skutečnosti jsou v ní uvězněni. Jejich celu tvoří čtyři zdi, které doktorka Schaefová chápe jako čtyři mýty, tedy čtyři zastřešující víry, jež definují duševní obzor většiny mužů.(...)
• První mýtus říká, že systém bílého muže je to jediné, co existuje. Muži ovládaní tímto systémem neznají žádný jiný způsob nazírání na realitu. Jsou závislí na svém jednorozměrném pohledu na svět, který jim realitu zprostředkovává. Nebaví je nic jiného než hra o moc, postavení a bohatství.
• Druhý mýtus zní: Systém bílého muže je přirozeně nadřazený. Jiní lidé mohou myslet, cítit a chovat se jiným způsobem, ten je však mimo rámec reality. Postoje a konání těchto lidí jsou v nejlepším případě kuriózní a zábavné, v nejhorším špatné a hrozivé.
• Podle třetího mýtu systém bílého muže všechno zná a všemu rozumí. Neexistuje nic, co by nespadalo do jeho kompetence či zorného pole, a když už, tak to není důležité. Systém a ti, kteří ho ovládají, vědí, co je pro každého to nejlepší a co je nejlepší pro svět.
• Čtvrtým mýtem je přesvědčení, že je možné být zcela logický, racionální a objektivní. Vše, co stojí za poznání, se dá zpředmětnit a změřit. Pocity, zásady, naděje, ideály, práva a jiné nehmotné hodnoty mají význam jen tehdy, pokud se dají zhmotnit a změřit.
Muži podvědomě vědí, že přemístění na jiné místo v onom pomyslném labyrintu neznamená únik z totálně ovládané hry, kterou jsou nuceni hrát. Větší psací stůl, vlastní kancelář, větší dům, nové auto, dražší dovolená -– to jsou v podstatě prázdné odměny, které muži dostávají za to, že se vzdají své svobody a vloží veškerou svou mužskou energii do služeb systému.(...)
Muži nevědí, jak se mají motivovat. Když už nějakou motivaci mají, má podobu peněz, sexu nebo moci. Ale chybí jim vnitřní motivace a bez vnější motivace peněz, sexu a moci nevědí, jak volit a rozhodovat o tom, co chtějí se svým životem dělat.
Zároveň, pokud budou ženy postupovat cestou emancipace tak, že pouze převezmou mužské role a funkce, nepopřou tím ženu v sobě? Neutvrdí funkčnost tohoto systému? Souhlasím, že role muže i ženy jsou jinde... každý ji máme zapsanou někde v srdci. A právě spirituální cesta do našeho srdce v křesťanském významu -- to jest hlubiny naší duše -- je cestou za smyslem života a pravou motivací. Přesto, cesta k mužství neleží v nějakých knihách, jak výstižně píše sám autor v doslovu:
Není žádná cesta k mužskosti. Mužskost sama je cesta. A proto pojmenujte své rány. Nebojte se je procítit a plakat nad nimi. To znamená sílu, ne slabost. Vyhledejte tvář Otce. To znamená konání a cestu, ne pasivitu. Převezměte plnou zodpovědnost za svůj život a chování. Neobviňujte, neoddávejte se hanbě, nečekejte na soucit nebo na zázrak. Konejte. Tvořte. Jděte do toho. Riskněte to.
