Nosil jsem na krku železný obojek otroka ve studených krajích, za nocí prohřátých teplem tropů a provoněných sluncem jsem miloval princezny z královských rodů, zatímco černí otroci provívali dusný vzduch vějíři z pávích per a z dálky za palmami a studnami se ozýval táhlý řev lvů a vytí šakalů. Dřepěl jsem v chladné poušti a ohříval si ruce nad ohněm z velbloudího trusu, ležel jsem v hlubokém stínu šalvějového houští spáleného sluncem u vyschlých studní a s vyschlým jazykem jsem toužil po trošce vody, zatímco kolem ležely rozpadlé, roztroušené kostry lidí a zvířat, kteří také toužili po vodě a zemřeli. (...) Takové věci nepatří k zážitkům Darrella Standinga na tomto světě. A přece jsem já, Darrell Standing, našel tyto věci ve svém nitru v samovazbě v Saň Quentinu za pomoci mechanického zhypnotizování sebe samého.
Hlavní postavou románu je Darrell Standing, profesor agronomie který v cele odsouzence k smrti sepisuje své prožitky z vězení San Quentin, kam byl odsouzen na doživotí za vraždu. Ve vězení se jako člověk přemýšlivý stal brzy cílem hněvu dozorců a obětí týrání. Nakonec byl jiným vězněm nepravdivě nařčen z ukrytí propašovaného dynamitu. V zájmu bezpečnosti věznice byl uzavřen do samovazby ve sklepení věznice. Z několika desítek cel byly obsazeny pouze dvě další a s těmito vězni se dorozumíval pouze ťukáním na zeď. A ve své cele byl také mučen, aby vyzradil, kam ukryl neexistující dynamit. Mučícím prostředkem byla svěrací kazajka utažená až k zastavení oběhu. Standing ale nemůže svým mučitelům říct na co čekají a pravdu mu nevěří, proto je trápen stále více a více. Nepodléhá.
Čím víc člověk zeslábne, tím méně podléhá utrpení. Muka jsou menší, protože není tolik co mučit. A člověk, který je už pořádně zesláblý, slábne pomaleji. Je všeobecně známo, že zvlášť silní muži trpí při obvyklých nemocech mnohem krutěji než ženy nebo tělesně postižení. Když se zásoby sil vyčerpají, nedá se už tolik sil ztrácet. Když zmizí všechno přebytečné maso, pak to, co zbývá, je tuhé a houževnaté. A to se právě stalo ze mne, takový houževnatý organismus, držící se při životě.
(...)
„Já tu jeho drogu znám," řekl správce. „To je ta jeho prokletá vůle. Vsadím se, že kdyby chtěl, dokázal by chodit bosky po rozžhavených kamenech jako ti kanačtí knězi v jižních mořích."
Výdrž Darella Standinga dohání dozorce a správce věznice k zoufalství, ve snaze najít dynamit se nakonec rozhodnout umučit jej k smrti - aby nikdy nikomu nemohl prozradit, kam dynamit ukryl. Má být podroben tak dlouhému pobytu v kazajce, že jej nemá přežít. Standing se pokusí o sebehypnózu a překonat tak utrpení.
Začal jsem soustřeďovat svou vůli. I tehdy tělo ztrácelo citlivost a trnulo následkem ztráty oběhu krve. Upjal jsem svou vůli k malíčku na pravé noze a umínil jsem si, že tento prst musí v mém vědomí přestat žít. Umínil jsem si, že tento prst zemře - že zemře, pokud jde o mne, který jsem jeho pánem a něco zcela jiného než on. To byl nejtěžší zápas. Morrell mě upozornil, že to takové bude. Nebyl tu však ani stín pochybnosti, která by narušovala mou víru. Věděl jsem, že ten prst zemře, a poznal jsem, kdy umřel. Umíral článek po článku, přinucen mou vůlí. Ostatní bylo snadné, ale pomalé, to připouštím. Článek po článku, prst po prstu přestaly existovat prsty na obou mých nohou. (...)
Když jsem dospěl do výše srdce, začalo se mi poprvé kalit a mást vědomí. Z obavy, že bych mohl pozbýt vědomí, umínil jsem si zadržet získanou smrt, a soustředil jsem se na prsty na rukou. Mozek se mi zase vyjasnil a smrt mých paží až po ramena nastala v nejkratším čase. V tomto stadiu bylo z mého hlediska mrtvé celé mé tělo až na hlavu a na malý kousek hrudi. V mozku mi už nezněl tlukot a bušení sevřeného srdce. Srdce mi bilo pravidelně, ale slabě. Radost nad tím - kdybych se jí v takové chvíli odvážil - by byla znamenala konec mých pocitů. (...)
A pak přišly světelné záblesky a byl jsem pryč. Skokem jsem se vyhoupl nad střechu věznice a nad kalifornskou oblohu a byl jsem mezi hvězdami. Říkám vědomě „mezi hvězdami". Kráčel jsem mezi hvězdami. Byl jsem dítě. Měl jsem na sobě průsvitná, oblačná, jemně zbarvená roucha, třpytící se ve studeném svitu hvězd. Rozumí se, že tato roucha měla svůj základ v době, kdy jsem se jako chlapec chodil dívat na cirkusové umělce, a v mých chlapeckých představách o tom, jak chodí oblečeni mladí andělé. Nicméně jsem takto oděn kráčel mezihvězdným prostorem, nadšen vědomím, že jsem se vydal na velkou dobrodružnou pouť a že na jejím konci najdu všechny kosmické vzorce a objasním si nejzazší tajemství vesmíru. V ruce jsem držel dlouhou skleněnou tyčku. Bylo mi uloženo, že se musím koncem této tyčky dotknout každé hvězdy, kolem které půjdu. (...)
Vím, čtenáři, že ti to všechno připadá zmatené. Souhlasím s tebou. Je to zmatené. Ale takový byl můj zážitek. Bylo to pro mne stejně skutečné jako had, kterého vidí člověk stižený deliriem tremens.
Román je tedy do velké míry příběhem o obrovské vůli a nezlomnosti člověka tváří v tvář hlouposti, nenávisti a zlobě. Poté, co se mu podaří ovládnout a pobyt v kazajce se mu stane vlastně příjemným vytržením z reality kobky, začne se Standing věžnitelům otevřeně vysmívat - to nejhorší už mu udělali.
„Vy kriminálničtí psi, vy nevíte, co to znamená muž. Myslíte si, že muži jsou uděláni podle vás zbabělců. Podívejte se na mne, já jsem muž. Vy jste slaboši. Já jsem váš pán. Nedokážete mě donutit, abych jednou jedinkrát zanaříkal. Považujete to za cosi zvláštního, protože víte, jak snadno byste sami začali naříkat."
Při svých hypnotických stavech se totiž hlavní postava dostává do svých minulých životů - román se tak vlastně štěpí na povídkovou sbírku. To co spojuje většinu minulých životů více popsaných v knize je právě odhodlání a vůle jeho předchozích inkarnací. A také významná role žen v jeho životech, jak sám píše:
Když uvažuji nad tou svou nesmírnou minulou historií, nacházím několik velkých a skvělých vlivů a hlavní z nich je láska k ženě, láska muže k ženě jeho druhu. Vidím sám sebe stále jako onoho jediného muže, milence, vždycky jako milence. Ano, byl jsem také velký bojovník, ale když tu tak sedím a o všem spravedlivě uvažuji, jaksi se mi zdá, že víc než cokoli jiného jsem byl velký milenec. A proto, že jsem velice miloval, byl jsem velký bojovník. Někdy si myslívám, že příběh muže je příběh lásky k ženě. Vzpomínky na celou mou minulost, které nyní vypisuji, jsou vzpomínky na mou lásku k ženě. Miloval jsem ji vždycky v těch deseti tisících životů a podob. Miluji ji nyní. Můj spánek je jí plný, mé probouzející se představy, ať začínají kdykoli, vedou mě vždycky k ní. Není úniku před tou věčnou, skvělou, vždy novým leskem zářící postavou ženy.
(...)
Půvab ženy se nedá vylíčit slovy. Je odlišný od chápání, které vrcholí v rozumu, protože vzniká v pocitu a vrcholí ve vznětu, který, připusťme, není nic jiného než pocit vyššího druhu. Všeobecně řečeno, v podstatě kterákoli žena má kouzlo pro kteréhokoli muže. Stane-li se z něho kouzlo zvláštní, říkáme mu láska.
Standing přiznává, že ve vězení je kvůli ženě - opět osudově ovlivnila jeho život a stal se milencem a bojovníkem. London v úvahách o ženě pokračuje pro dnešního čtenáře poněkud podivnou úvahou:
Tak jako všechny generace filozofů přede mnou znám ženu takovou, jaká je - její slabosti a nízkosti a neskromnosti a nešlechetnosti, její nohy připoutané k zemi a její oči, které nikdy neviděly hvězdy. Avšak věčná, nezvratná skutečnost zůstává, její nohy jsou krásné, její oči jsou krásné, její paže a ňadra jsou ráj, její kouzlo je mocnější nad všechno kouzlo, které kdy oslňovalo muže, a tak jako pól chtě nechtě přitahuje magnetickou střelku, právě tak chtíc nechtíc žena přitahuje muže.
(...)
Jak jsem už řekl, žena v jejím nitru, její čistá ženskost zradila nakonec Miriam i mne. Vždycky byla tak klidná, tak rozumná, tak jistá sama sebou i mnou, že jsem zapomněl nebo spíš že jsem tehdy znovu dostal tu odvěkou lekci, kterou jsem dostával ve všech svých životech, že žena zůstane vždycky ženou... že ve velkých, rozhodujících okamžicích žena neuvažuje, nýbrž jedná hlavně podle svého citu, že poslední svatyně a nejvnitrnější popud k jednání leží v ženině srdci, a ne v hlavě.
(...)
Větší než naše námaha a úsilí, než hra vynalézavosti, než boj a hledění do hvězd a než tajemství, největší ze všeho byla žena. I přestože mi zpívala falešné nápěvy a přidržovala mě nohama pevně při zemi a přitahovala mé oči zahleděné do hvězd, aby se zahleděly na ni, přece mi ta uchovatelka života, ta pozemská matka darovala velké dni a noci a plnost let. I Tajemství jsem si představoval v její podobě, a když jsem mapoval hvězdnou oblohu, umístil jsem na ni její postavu.
V celé knize vlastně není větší ženská postava. Jsou zde vylíčeny některé ženy, které různá vtělení Darrella Standinga milovala, ale žádná z nich není opravdovou postavou. Tady se, podle mého názoru, nejvýrazněji projevuje doba vzniku knihy. Na přelomu 19. a 20. století zkrátka Jack London hledí na ženu jinak než my o století později. Žena pro hrdinu románu nikdy nebyla rovnocenným partnerem - neupírá jí hodnotu, jen ta leží zcela jinde než hodnota muže. Dobové myšlení spatřuji také v tom, že většina inkarnací je ukotvena v angloamerické kultuře.
Zároveň je kniha mnohde velice poetická, je to skoro poezie v próze. Pro velké květnatá slova nejde autor daleko (jak je snad patrné i ze zde uvedených úryvků). Kniha je, překvapivě, ve své podstatě velice křesťanská. Hrdina se mnohokrát odkazuje k Bohu a ani prožité inkarnace pro něj patrně nejsou v rozporu. Několikrát také uvažuje nad vztahem těla a duše.
Mohu jen rozjímat o takových projevech vůle a ducha a dojít k závěru, k němuž docházím tak často, že právě v nich sídlí skutečnost. Jen duch je skutečný. Tělo je fantazmagorické a zdánlivé. Ptám se vás, jak - opakuji, ptám se vás, jak může hmota nebo tělo v jakékoli formě hrát šachy na imaginární šachovnici s imaginárními figurkami přes prázdný prostor třinácti cel, překlenutých jen údery kloubů?
Ve svém vyprávění se často obrací k tématu života a smrti, což je u člověka s jeho prožitky pochopitelné.
Život se nedá vysvětlit rozumovými pojmy. Jak to řekl před dávnými lety Konfucius: „Když toho víme tak málo o životě, jak můžeme vědět vůbec něco o smrti?" A opravdu toho víme o životě velmi málo, když jej nedovedeme vysvětlit pojmy moudrých. Známe život jen podle jevů, asi tak jako divoch zná dynamo, ale z noumenálního hlediska nevíme o životě nic, nevíme nic o povaze vnitřní náplně života.
(...)
Není smrti. Život je duch a duch nemůže zemřít. Jen tělo umírá a pomíjí, neustále se plazí dík chemickému fermentu, který mu dává informace, věčně je tvárné, věčně krystalizuje jen proto, aby zase roztálo v tekutý stav a znovu krystalizovalo v nových a rozmanitých formách, které mají jepicí život a zase roztávají v tekutou hmotu. Jen duch trvá a dál buduje sám sebe postupným a nekonečným převtělováním, jak se propracovává vzhůru ke světlu. Čím budu, až budu zase žít? To bych rád věděl. Rád bych to věděl...
Román, ač jsem byl z počátku rozpačitý (první třetina se zabývá výhradně vězením), mne nakonec docela uchvátil. Přivedl mne k několika zajímavým úvahám. Nad životem a smrtí, vůlí člověka, vývojem lidského myšlení a samozřejmě i nad ženami.
Přínosné čtení, nelituji.
