"V tom spočívá věčná pošetilost muže," opáčil Středa a rozjel se. "Honíme se za šťavnatým masíčkem a neuvědomujeme si, že je to jen hezký obal na kosti. Žrádlo pro červy. V noci se třeš o žrádlo pro červy. Neuraz se."
Po stránce příběhové vychází Američtí bohové z klasické dějové linky: Hlavní postavou je muž známý jen pod přezdívkou Stín, který je vržen do soukolí událostí, aniž by znal pravidla hry, kterou hraje. Postupně vystoupí z pozice vedlejší postavy a nakonec se stane tím, kdo hru rozhodne. To je asi tak vše, co je očekávatelné a předvídatelné. Na tuto stručně představenou kostru se nabaluje maso příběhu a světa - snad spíše mýtu o světě. Tak jako Susanna Clarke dokonale spojila fantasy a s atmosférou románů Jane Austenové, vytváří i Gaiman úžasně funkční fantaskní pozadí naší reality.
"Je to atrakce pro turisty. Jedna z nejlepších. Což znamená, že je to místo moci."
"Nechápu."
"Je to naprosto jednoduché. V jiných zemích lidé během času rozpoznali místa, která mají moc. Někdy to byl přírodní útvar, někdy jenom místo, které bylo nějak zvláštní. Věděli, že se tam něco důležitého děje, že je to jakési ohnisko, kanál, okno imanence. Na takových místech pak budovali chrámy a katedrály nebo stavěli kamenné kruhy... víš, co myslím."
"Ale kostely jsou přece po celých Spojených státech."
"V každém městě. Někdy v každém bloku. A z toho hlediska, o kterém jsem ti povídal, jsou důležité asi tak jako trafika. Ne, v USA lidé dosud cítí to nutkání, aspoň někteří, cítí, že je něco volá z transcendentna, a odpovídají na to volání tím, že postaví z pivních lahví model místa, které nikdy nenavštívili, nebo vybudují obrovskou věž pro netopýry v kraji, kde netopýři nikdy nežili. Atrakce u silnice: lidi něco táhne na místa, kde by si v jiných částech světa uvědomili tu část sebe samých, jež je skutečně transcendentní, a koupí si tam párek v rohlíku a procházejí se a cítí se spokojené v rovině, kterou vlastně ani nedovedou popsat, a jsou naprosto nespokojení v rovině pod ní."
"Vy tedy máte pěkné praštěné teorie," řekl Stín.
"Na tom není nic teoretického, chlapče. Na to už jsi měl přijít sám."
V tomto světě totiž všichni bohové opravdu existují - stvořili jsme je my lidé. Pokud v ně alespoň trochu věříme, budou mít moc. Pokud na ně lidé zapomenou, pak velmi zeslábnou a je možné je i zabít. Stín se tak stává svědkem boje mezi starými bohy, které si do Ameriky přivezli její návštěvníci (od starých Egypťanů, Vikingů až po otroky a Iry) a bohy novými (média, internet...). Vše je popsáno nesmírně uvěřitelně, inkarnace bohů žijí běžně mezi námi a místy se chovají snad až příliš civilně. Kouří cigarety, pijí v barech, provozují pohřební ústavy, vyklepávají koberce. Každý podle své pravé podstaty.
A povězte mi, koho vy uctíváte, když jste pohanka?"
"Koho uctívám?"
"Správné. Řekl bych, že máte docela široký výběr. Tak, komu zdobíte domácí oltáříček? Před kým se klaníte? Ke komu se ráno i večer modlíte?" Její rty vytvořily několik tvarů beze zvuku, až konečně řekla:
"Ženskému principu. Chápete, jde o možnost, o prosazení."
"Chápu. A ten váš ženský princip. Má nějaké jméno?"
"Ona je bohyní uvnitř nás všech," oznámila dívka s kroužkem v obočí a do tváří jí vstoupil ruměnec.
"Nepotřebuje jméno."
Celá kniha je psána v erformě, ačkoli sleduje v naprosté většině Stína a jeho pozici ve válce bohů, ten se tak stává ústřední postavou. Celkově je román velice svěží moderní fantasy - dobře se vyhýbá hloupým klišé a po dějové stránce je vystavěn velmi originálně. Měl jsem jen občas problém orientovat se v množství postav, protože jsem musel knihu asi v půlce na dva týdny odložit a když jsem se k ní vrátil, najednou jsem si nebyl jistý, kdo je kdo.
"Nenazývej nikoho šťastným, dokud není mrtvý.' Hérodotos."
Pan Nancy zvedl bílé obočí a řekl: "Já taky nejsem ještě mrtvý, a hlavně proto, že nejsem ještě mrtvý, jsem šťastný jako blecha."
"To s Hérodotem. Neznamená to, že mrtví jsou šťastní," řekl Stín. "Znamená to, že nemůžeme hodnotit něčí život, dokud se neuzavře a neskončí."
"Já nesoudím ani potom," odpověděl pan Nancy. "A co se štěstí týká, je ho spousta druhů, stejně jako je spousta různých druhů mrtvých. Já, já prostě beru, co si můžu vzít, když to můžu mít."
Četl jsem knihu v českém překladu a zdál se mi dobrý. Autor používá současný jazyk, hlavně přímé řeči jsou kolikrát jako sbírané v MHD. Když si vedle sebe postavím svou původní představu Ódina formovanou vším možným, co jsem od dětství z nordické mytologie přečetl, s jednou z hlavních postav knihy, tak jsem nejprve trochu zaskočen. Ale pak si říkám, proč ne? Jak by se asi choval, vzhledem ke své mýtické povaze, kdyby se pohyboval mezi námi? Gaiman musel rozhodně provádět rozsáhlý sběr podkladů, aby dal něco takového dohromady. Když už jsem zmiňoval tu češtinu - občas se v knize vyskytly narážky na osoby, filmy nebo místa, která pro mne nebyla známá. Ale není to nic zásadního.
"Stýská se mi," přiznal.
"Jsem tady," odpověděla.
"Tehdy mi právě chybíš nejvíc. Když jsi tady. Když tu nejsi, když jsi jen duch z minulosti nebo sen z jiného života, je to lehčí."
Velice zajímavá je milostná linka románu - manželka hlavního hrdiny se i jeho přičiněním po smrti vrátí jako nemrtvá. A jakkoli to zní zvráceně, absurdně nebo nechutně, do knihy to úžasně pasuje. Když se během děje se Stínem několikrát potká... vždycky mi to přišlo nesmírně opravdové. Pasuje to do mé představy o tom, jak a o čem by se asi bavili.
Cítil, že musí něco říct: Miluji tě nebo prosím tě, nechoď, nebo promiň. Taková ta slova, co se říkají, aby se spravil rozhovor, který se bez varování stočil do temných míst. Místo toho řekl: "Já nejsem mrtvý."
Závěrem bych rád řekl, že jsem rád, že jsem Americké bohy konečně přečetl. Je fakt, že to není kniha, která by zásadně ovlivnila můj život nebo bych měl potřebu číst ji někdy znovu (ačkoli pár zajímavých myšlenek obsahuje), ale je to rozhodně zajímavý pohled na náš svět a příjemné čtení. A proto mám tak rád science fiction a fantasy.
Sedl si na travnatý svah, díval se na město, jež ho obklopovalo, a uvažoval, že jednou se bude muset vrátit domů. A jednou si bude muset vytvořit domov, do kterého by se mohl vrátit. Byl by rád věděl, jestli domov je něco, co se po nějakém čase přihodí místu, kde žijete, nebo jestli je to něco, co člověk nakonec, když chodí a čeká a přeje si to dostatečně dlouho, najde.
