Rozhodl jsem se dělat si alespoň lehce komentovaný seznam některých knih, které přečtu, když už si u mně spousta z nich nenutí delší zápis.
Terry Pratchett - Malí bohové: Pamatoval jsem si, že je to fakt dobré a provokativní. Jako čtení do šaliny dobré, ale už jsem někde trochu jinde...
Walter M. Miller - Chvalozpěv na Leibowitze: Svět zničený jadernou válkou upadá do barbarství doby Temna a podobně jako ve středověku, i nyní opět zachraňují moudrost a učenost minulosti klášterní komunity. Celkově se to četlo dost kostrbatě, nevím, možná je to překladem. Klasický příběh o nepoučitelnosti lidí.
Isaac Asimov - Předehra k Nadaci: Pěkně napsané, poutavé a dobře vypointované dobrodružství. Odlehčená četba na cestování, nic zásadního.
Peter David - Imzadi: Prej nejlepší román ze světa Star Treku. Pokud je to pravda, tak potěš koště! Pro mne první a předpokládám že asi na hodně dlouho poslední. Tak unyle nevěrohodný romantický příběh, to jsem ještě neviděl... To mám za to, že si na Amazonu kupuju knihy za plnou cenu :-)
Ernle Bradford - The Great Siege: Malta 1565: Zajímavý pohled do pozdně středověkého/raně novověkého válečnictví. Dobově trochu zabarvené (napsáno v šedesátých letech). Rozhodně děsivé z hlediska toho, že se obě strany v tom velmi brutálním boji zaštiťovaly božím jménem a vůlí.
Hugo Rahner - Ignác z Loyoly: Velmi čtivá zastavení nad životem svatého Ignáce doprovázená velmi pěknými černobílými fotografiemi. Kniha mi přišla jako velmi přínosná pro poznání faktů a příběhu života zakladatele jezuitského řádu, ale také pro pochopení jeho významu a pozice v katolickém myšlení.
Zdena Kaprálová - Zítra bude líp: Ačkoli kniha není žádným veledílem po literární stránce, vyprávění o životě rodiny Kaprálových zejména ve 30. a 40. letech je nesmírně poutavé. O to víc, když člověk zná místa, o kterých píše. Rozhodně doporučuji.
čtvrtek 30. října 2014
Deset knih, které mě v životě ovlivnily
Zadání zní „deset knih, které mě v životě ovlivnily.“ To je zadání dosti netriviální, na druhou stranu jsem zjistil, že je to možná jednodušší než psát deset knih, které mne nejvíce bavily. Ony by ty seznamy byly asi dost jiné (zdravím pány Pratchetta a Asimova :-)).
Za knihy, které mne ovlivnily, považuji takové, ke kterým se opakovaně vracím, protože v nich stále nacházím nové a podnětné myšlenky, případně knihy, které při jejich čtení na dlouho opanovaly mé přemýšlení…
John White – Strážce meče: Předpokládám, že většina lidí o této knize nikdy neslyšela. Ale pro mne to v mých 12 letech bylo učiněné zjevení. Docela chytrá a nenásilná dětská fantasy.
Jules Verne – Tajuplný ostrov: Ta kniha se četla sama! Naprosto mě fascinovalo, co všechno postavy v ní vystupující ví a umí. Jedna z věcí, které mne ovlivnily v tom, že jsem nakonec chtěl být přírodovědcem (a ne třeba historikem).
J. R. R. Tolkien – Pán prstenů: Málokdo dokáže vyprávět příběh celého světa tak jako Tolkien. Síla téhle knihy nejen svázala velkou část fantasy žánru, ale zanechala hluboké stopy také v našich výrazových prostředcích – potřebujeme mýty a tohle je jeden z těch obecně sdílených.
Miloš Kočka – Prameny živé vody: Jeden z nejlepších životopisných románů, které jsem četl. Přímo z něj číší úcta a obdiv autora k Priessnitzovi. Uvědomuji si, že více než realitu popisuje legendu o „vodním doktorovi“, ale to neubírá na působivosti. Rozhodně mě to inspirovalo a ovlivnilo ve vnímání Jesenicka, minulosti i geniálních osobností.
Kurt Vonnegut – Jatka č. 5: Mám rád Science Fiction. A to, jak s ní pracuje Vonnegut, mne postupně přesvědčilo, že striktní vymezování žánrů nemá smysl. Jatka jsem četl třikrát, dvakrát česky a jednou anglicky a nepřestávají mě fascinovat a provokovat. Přesto, že jsem Jatka č. 5 četl tolikrát, jsou pro mne v mnohém stále neuchopitelná. Jo a v neposlední řadě je to jedna z nejvtipnějších knih, které znám.
Chalíl Džibrán – Prorok: To, jak dokázal Džibrán do tenké knížečky vbásnit tolik o bohu, lidech a světě, je pro mne jasný důkaz působení nějaké „vyšší inspirace“. Sám jsem k ní dlouho hledal cestu, ale potkával jsem ji tak často, že už se jí nakonec nedalo vyhnout a nezbylo než podlehnout a nechat se unést.
Jan Jandourek – Tomáš Halík: Ptal jsem se cest: Tomáš Halík je rozhodně výrazná a komplikovaná osobnost a já jsem dlouho nevěděl, co si o něm mám vlastně myslet. Tento rozhovor mi pomohl mu lépe porozumět z osobního hlediska (a nejen odborného. Zároveň mi přišel velmi povzbudivý v prožívání víry a hledání místa v církvi.
Umberto Eco – Foucaultovo kyvadlo: S kyvadlem jsem žil ještě několik měsíců po dočtení – pár pasáží se mě opravdu dotklo. Vnitřně jsem prožíval děj s hlavní postavou a to se mi moc často nestává. A když jsem ji dočetl, věděl jsem, že se k ní někdy určitě ještě vrátím.
Richard Rohr – Cesta divokého muže: Velmi zajímavý příspěvek k některým duchovním otázkám, které jsem v době prvního čtení řešil. Momentálně v ní nacházím inspiraci pro spiritualitu/duchovní život.
Josh Riebock – Heroes & Monsters: Kniha, na kterou jsem úplnou náhodou narazil na Amazonu v akci za 1$ a je to jedna z nejlepších koupí, co jsem kdy udělal. Neuvěřitelně upřímný pohled na svůj život, ale bez zbytečné sebelítosti nebo sentimentu. Josh hledá své místo ve světě, svůj vztah k Bohu a důvod, proč vlastně nikdy nekončí naše hledání.
PS: Bible v seznamu není, protože napsat ji celou je hrozně jednoduché a vybrat z ní jen jednu knihu je hrozně těžké...
Za knihy, které mne ovlivnily, považuji takové, ke kterým se opakovaně vracím, protože v nich stále nacházím nové a podnětné myšlenky, případně knihy, které při jejich čtení na dlouho opanovaly mé přemýšlení…
John White – Strážce meče: Předpokládám, že většina lidí o této knize nikdy neslyšela. Ale pro mne to v mých 12 letech bylo učiněné zjevení. Docela chytrá a nenásilná dětská fantasy.
Jules Verne – Tajuplný ostrov: Ta kniha se četla sama! Naprosto mě fascinovalo, co všechno postavy v ní vystupující ví a umí. Jedna z věcí, které mne ovlivnily v tom, že jsem nakonec chtěl být přírodovědcem (a ne třeba historikem).
J. R. R. Tolkien – Pán prstenů: Málokdo dokáže vyprávět příběh celého světa tak jako Tolkien. Síla téhle knihy nejen svázala velkou část fantasy žánru, ale zanechala hluboké stopy také v našich výrazových prostředcích – potřebujeme mýty a tohle je jeden z těch obecně sdílených.
Miloš Kočka – Prameny živé vody: Jeden z nejlepších životopisných románů, které jsem četl. Přímo z něj číší úcta a obdiv autora k Priessnitzovi. Uvědomuji si, že více než realitu popisuje legendu o „vodním doktorovi“, ale to neubírá na působivosti. Rozhodně mě to inspirovalo a ovlivnilo ve vnímání Jesenicka, minulosti i geniálních osobností.
Kurt Vonnegut – Jatka č. 5: Mám rád Science Fiction. A to, jak s ní pracuje Vonnegut, mne postupně přesvědčilo, že striktní vymezování žánrů nemá smysl. Jatka jsem četl třikrát, dvakrát česky a jednou anglicky a nepřestávají mě fascinovat a provokovat. Přesto, že jsem Jatka č. 5 četl tolikrát, jsou pro mne v mnohém stále neuchopitelná. Jo a v neposlední řadě je to jedna z nejvtipnějších knih, které znám.
Chalíl Džibrán – Prorok: To, jak dokázal Džibrán do tenké knížečky vbásnit tolik o bohu, lidech a světě, je pro mne jasný důkaz působení nějaké „vyšší inspirace“. Sám jsem k ní dlouho hledal cestu, ale potkával jsem ji tak často, že už se jí nakonec nedalo vyhnout a nezbylo než podlehnout a nechat se unést.
Jan Jandourek – Tomáš Halík: Ptal jsem se cest: Tomáš Halík je rozhodně výrazná a komplikovaná osobnost a já jsem dlouho nevěděl, co si o něm mám vlastně myslet. Tento rozhovor mi pomohl mu lépe porozumět z osobního hlediska (a nejen odborného. Zároveň mi přišel velmi povzbudivý v prožívání víry a hledání místa v církvi.
Umberto Eco – Foucaultovo kyvadlo: S kyvadlem jsem žil ještě několik měsíců po dočtení – pár pasáží se mě opravdu dotklo. Vnitřně jsem prožíval děj s hlavní postavou a to se mi moc často nestává. A když jsem ji dočetl, věděl jsem, že se k ní někdy určitě ještě vrátím.
Richard Rohr – Cesta divokého muže: Velmi zajímavý příspěvek k některým duchovním otázkám, které jsem v době prvního čtení řešil. Momentálně v ní nacházím inspiraci pro spiritualitu/duchovní život.
Josh Riebock – Heroes & Monsters: Kniha, na kterou jsem úplnou náhodou narazil na Amazonu v akci za 1$ a je to jedna z nejlepších koupí, co jsem kdy udělal. Neuvěřitelně upřímný pohled na svůj život, ale bez zbytečné sebelítosti nebo sentimentu. Josh hledá své místo ve světě, svůj vztah k Bohu a důvod, proč vlastně nikdy nekončí naše hledání.
PS: Bible v seznamu není, protože napsat ji celou je hrozně jednoduché a vybrat z ní jen jednu knihu je hrozně těžké...
středa 22. října 2014
John Green: The Fault in Our Stars
I have to say, that I am a fanboy of John Green. Honestly, there aren't many people that are so entertaining, thought provoking and intriguing at the same time. I'm especially fond of his Crash Course history and literature videos on Youtube. But this post isn't about John Green. It is about his probably most famous book.
The Fault in Our Stars is a novel for young adults. The main characters are terminally ill - "cancer-kids" - and the story is very bittersweet. That is no doubt one of the reasons, why it is so popular (I would say along with the film adaptation). Besides it is very well written - as far as I can appretiate english writing.
What makes it so special (at least for me) is in the way how it presents the search for "meaning of life". When you are 16, you feel like the whole universe is in front of you waiting to be explored. You have plenty of time to decide what is important in life. But what if you knew that there is no bright future for you? That you might not live more than few more years? You start to think differently. You ask yourself questions you wouldn't else even imagine.
I feel like we so often postpone (or snooze like on an alarm clock) the difficult decisions. We count on the fact, that we can do it tommorow. That we have all the time in our hands.
I can start jogging (tommorow).
I can write to my friend (tommorow).
I can be better person (tommorow).
But what would our lives be, if there was no certainty of tommorow?
“Some war,” he said dismissively. “What am I at war with? My cancer. And what is my cancer? My cancer is me. The tumors are made of me. They’re made of me as surely as my brain and my heart are made of me. It is a civil war, Hazel Grace, with a predetermined winner.”
The Fault in Our Stars is a novel for young adults. The main characters are terminally ill - "cancer-kids" - and the story is very bittersweet. That is no doubt one of the reasons, why it is so popular (I would say along with the film adaptation). Besides it is very well written - as far as I can appretiate english writing.
You don’t get to choose if you get hurt in this world, old man, but you do have some say in who hurts you. I like my choices. I hope she likes hers.
What makes it so special (at least for me) is in the way how it presents the search for "meaning of life". When you are 16, you feel like the whole universe is in front of you waiting to be explored. You have plenty of time to decide what is important in life. But what if you knew that there is no bright future for you? That you might not live more than few more years? You start to think differently. You ask yourself questions you wouldn't else even imagine.
Dad smiled. He put a big arm around me and pulled me to him, kissing the side of my head. “I don’t know what I believe, Hazel. I thought being an adult meant knowing what you believe, but that has not been my experience.”
I feel like we so often postpone (or snooze like on an alarm clock) the difficult decisions. We count on the fact, that we can do it tommorow. That we have all the time in our hands.
I can start jogging (tommorow).
I can write to my friend (tommorow).
I can be better person (tommorow).
But what would our lives be, if there was no certainty of tommorow?
“Some tourists think Amsterdam is a city of sin, but in truth it is a city of freedom. And in freedom, most people find sin.”
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)